Vegetace Tarimské pánve: Rostliny ze slané pouště

Tarimská pánev je obrovská bezodtoká oblast v západní části Číny. Minimum srážek a obrovské rozdíly mezi zimní a letní teplotou z ní činí místo, kde jsou nároky na přežití extrémně vysoké. Horské kamenité svahy zvedající se z náhorní planiny jsou prakticky bez života, protože rostliny nedosáhnou kořeny k podzemní vodě. Jsou tak odkázány pouze na srážky, které zřídka přesahují 30 mm ročně.

S kořeny pod solnou krustou

Tarimská pánev ovšem není suchá úplně všude. Na místech s poněkud větším množstvím srážek rostou drobné keříky především z čeledi Zygophyllaceae a Rutaceae a také chvojníky (Ephedra). Zcela jiná situace je tam, kde se občasné řeky vylévají do ploché pouště. Zde vznikají díky silnému výparu slaniska. Vody je tu alespoň na jaře relativní dostatek, ale kvůli vysokému obsahu soli je pro rostliny obtížně dostupná. Na těchto místech rostou zajímavá společenstva nízkých keříků a jednoletých rostlin z čeledi Chenopodiaceae. Mezi nimi je nejhojnější Halocnemum strobilaceum a Halostachys caspica, dále zde rostou zástupci rodu Kalidium a dřevnatějící druhy rodů Sueda, Baasia či Salsola.

TIP: Magická oka tropických podražců aneb Orchideje Jižní a Střední Ameriky

Keříková společenstva halofytů (rostlin, které snášejí vysoké zasolení půdy či vody) jsou vytvořená především na severu Tarimské pánve. Solná krusta se však díky vzlínavosti vody tvoří pouze na povrchu půdy. Některé rostliny, jako rákos Phragmites australis  nebo tamaryšky, jejichž kořeny či oddenky zasahují dost hluboko, proto získávají vodu o malé koncentraci soli. Méně zasolené oblasti, kde jsou vysoké vrstvy sprašové půdy, jsou intenzivně zemědělsky využívané pro pěstování bavlny.

Rychlíci nemají šanci

Množství srážek na celém území je nižší než 100 mm a jsou značně nepravidelné. To brání výskytu efemerů, které jsou typickými rostlinami jiných pouští. Těmto rostlinám je společný rychlý vegetační cyklus trvající jen několik týdnů – po vydatných deštích stačí rychle vyklíčit, vykvést a zaplodit a poté odumírají. Kromě nich se v pouštích daří udržet i geofytům, které nepříznivé období přežívají ve formě hlíz, cibulí a oddenků a rostou při pravidelných sezónních deštích.

Teoreticky by podobně jako jarní deště mohly růst efemerů a geofytů podporovat jarní záplavy. Jenže v bezodtokých pánvích, do kterých se řeky rozlévají, dochází ke kumulaci velkého množství již zmíněných solí. Ty vytvářejí na povrchu krustu o mocnosti i několika centimetrů, jež brání růstu většiny typických skupin těchto bylin.

Bazény sladké vody

Život na poušti závisí především na řekách tekoucích z hor, které se slévají v mohutnou řeku Tarim s mnoha rameny. Řeka naplňuje bazén podzemní vody, jenž je na mnoha místech přístupný hluboko kořenujícím dřevinám a oddénkatým bylinám jako rákos (Phragmites australis), Apocynum hendersonii (Apocynaceae), Sophora alopecuroides či lékořice (Glycyrrhiza).

Vzlínající podzemní voda je pro rostliny dostupná v hloubce kolem 5–10 metrů (i více) pod povrchem dun i na slaniskách. Většinou se však nejedná o pravé halofyty, protože prokoření pod slanou krustu a žijí z podzemní „sladké“ vody. Bazén podzemní vody vytváří paradoxní situaci, neboť na mnohých místech je pouštní vegetace tvořena jen dvěma druhy – řídkým „lesem“ topolu eufratského a podrostem rákosu.

Různolistý hrdina

Topol eufratský (Populus euphratica) patří k nejzajímavějším rostlinám pouště Taklamakan. Snáší extrémní podmínky, z nichž k nejvýznamnějším patří roční rozsah teplotních maxim  (až 80 °C) a zasolení vrchní vrstvy půdy. Dobře snáší i půdní erozi a vysokou dávku slunečního záření. Navzdory náročným podmínkám odjakživa poskytoval místním obyvatelům nezanedbatelný užitek. Slouží jako zdroj palivového a stavebního dříví, z velkých kmenů si stavěli lodě rybáři hledající obživu v jezeře Lob Nor. Tenké větve našly využití jako zubní párátka a listy je krmen dobytek. Není divu, že čínské jméno tohoto stromu zní „Hrdina pouště“.

Topol eufratský je třetihorní relikt, který se udržel a přizpůsobil změně klimatu, velkému úbytku srážek, k němuž došlo kvůli vyzvednutí pásmových pohoří Střední Asie. S trochou nadsázky lze říci, že tento strom je učebnicí morfologie listů. Má totiž neobyčejně vyvinutou různolistost. Listy mladých větví kořenových výmladků jsou úzce kopinaté, na stromu potom naleznete listy jak kopinaté, tak vejčité, okrouhlé, kosočtverečné, celokrajné, zubaté či vroubkované.

Les z jednoho stromu

Topol eufratský se jako všechny druhy sekce Turanga vyznačuje tuhými, na obou stranách šedými kožovitými listy s řapíky v průřezu oválnými. Šedá barva je dána tenkou voskovou vrstvou, která chrání před výparem i sluncem. Pupeny mají topoly chlupaté, tobolky se otevírají třemi chlopněmi. Je u něj významné, že snadno vytváří kořenové výmladky a ve vhodných podmínkách dokáže rychle kolonizovat volný prostor. Dokonce i několikahektarový les může vegetativně vzniknout z jednoho jedince. To lze snadno pozorovat, protože se jedná o stromy dvoudomé a v takto vzniklých porostech se vyskytují pouze jedinci jednoho pohlaví.
Topol eufratský roste v obrovském areálu zahrnujícím severní Indii, jižní Turecko, Sýrii, Palestinu, Irán, Irák, Pakistán, Afganistán, Turkmenistán, severní Afriku od Maroka po Egypt, Kavkaz a západní Čínu. V poušti Taklamakan, která je svými podmínkami nejextrémnější v celém areálu druhu, se vyskytoval na rozsáhlých plochách.

V 50. letech minulého století ovšem došlo především těžbou palivového dříví k výraznému zmenšení rozlohy těchto lesů a ke značnému zmenšení areálu. Proto bylo bylo jižně od města Luntai vyhlášeno na ochranu původních lesů chráněné území na ploše přibližně 500 ha. Na rozsáhlých prostorách pouště Taklamakan je topol jediným rostlinným druhem, v příhodnějších podmínkách je možné vidět jej ve společenství s tamaryšky, rákosem a dalšími bylinami.

Písečná poušť Taklamakan

Tarimská pánev má rozlohu kolem 530 000 km², což je zhruba rovno ploše Španělska nebo Turkmenistánu. Přibližně 82 % tohoto povrchu je tvořeno nezpevněnými písečnými dunami pouště Taklamakan, jenž je jednou z největších písečných pouští světa. Duny jsou barchanového typu a v poušti se z nich vytváří pásma, která jsou 10–15 km dlouhá, široká 1–1,5 km a vysoká 60–150 m (vzácně i více než 300 m). Pásma dun se střídají s plochými oblastmi. Centrem pouště protéká řeka Tarim, která je dlouhá 2 179 km  a je největší kontinentální řekou Číny.

V poušti roste  80 druhů vyšších rostlin a bylo zde zjištěno 189 druhů obratlovců. Přímo v řece Tarim žije 28 druhů ryb a tři druhy žab.

Silnice zpevněné rostlinami

V roce 1951 bylo v Tarimské pánvi objeveno první  ropné pole, nyní je jich známo přibližně deset. Pro jejich zpřístupnění začala být v roce 1991 budována Tarimská silnice o celkové délce 522 kilometrů. Výstavba byla spojena s projektem stabilizace písečných dun v okolí silnice a s rozsáhlým výzkumem. Duny byly zpevněné především rákosovými rohožemi a výsadbami keřů, přičemž na projektu se významně podílela Turpanská botanická zahrada.