Vědí, kde se co šustne: Živočichové s nejlepším sluchem

Bleskurychlé uši

Je známo, že ptáci z řádu sov (Strigiformes) mají skvělý zrak, a to zejména v horších světelných podmínkách. Pro svoji orientaci a loveckou strategii jsou však vybaveni i mimořádným sluchem. Relativně velké ušní otvory sov jsou umístěny v mírně odlišné pozici – jeden nad a druhý pod úrovní očnic. Díky tomu mohou dravci poměrně přesně odhadnout vertikální pozici zdroje zvuků, což je velmi důležité při lovu drobné kořisti typu hlodavců. Přímo fantastická je také reakční doba sov, během níž umí zvukový signál zpracovat. I v úplné tmě totiž dokážou zjistit polohu kořisti za pouhou setinu sekundy, což je čas, který lze změřit elektronickou časomírou, ale lidské smysly jej nezaregistrují.

Mezi ptáky vyniká sluchem také holub, který dokáže díky vnímání nízkofrekvenčních zvuků velmi dobře rozeznat terénní překážky typu horských štítů a aktivně tak zjišťovat a upravovat svoji polohu a směr letu.

Dokonalý poziční systém

Schopnost tzv. echolokace se objevila hned u dvou nepříliš příbuzných skupin savců – delfínů a netopýrů. Jak zmínění zástupci kytovců, tak i letounů se dokážou pohybovat prakticky v úplné tmě a úspěšně lovit nebo unikat nebezpečí. Vděčí za to pozoruhodné evoluční novince v podobě biologického tělesného sonaru. Delfíni i netopýři vydávají cvakavé zvuky, které se odráží od okolních předmětů a následně se odražené vrací zpět k původci signálu. Posléze jsou netopýrem nebo delfínem bleskově analyzovány a výsledkem je zjištění přesné polohy, velikosti, směru pohybu i dalších vlastností blízkých objektů. Na podobném principu pracují sonary, které lidé využívají při mapování hlubin moří a oceánů.

Přesnost sonaru netopýrů i delfínů je úžasná. Netopýr se spolehlivě vyhne jakékoli pevné překážce a jím pronásledovaný hmyz nemá ani ve vzdálenosti mnoha metrů valnou naději na únik. Zajímavé je, jak si netopýři svůj drahocenný sluch chrání – některé druhy při každém máchnutí křídly klopí uši nebo je jinak zakrývají. Delfíni ušní boltce nemají, takže jim tato starost odpadá. Také oni dokážou echolokací pravé divy – na vzdálenost 70 metrů prý rozeznají objekt velikosti desetikoruny.

Malé šelmy s velkými schopnostmi

Kočky jsou tak běžnými živočichy, že člověk snadno zapomene, jak úžasným evolučním výtvorem tato zvířata jsou. Mimo jiné mají i vynikající sluch a v porovnání například s lidmi a psy dokážou zaznamenat zvuky o vyšší frekvenci. Navíc výrazně lépe detekují přesný kmitočet a polohu zdroje daného zvuku. Malým divem je i kočičí ucho ovládané třiceti různými svaly, které mohou tímto sluchovým orgánem velmi rychle otáčet až o 180° – a to každým zcela samostatně! Díky tvaru uší je zvuk velmi efektivně směřován do středního ucha a poté rychle a kvalitně zpracován. Kočka tak rozezná i velmi nepatrně se lišící tóny, které člověku připadnou prakticky totožné. Kočkovité šelmy proto z hlediska kvality sluchu obsazují přední příčky v kategorii menších až středně velkých nelétavých savců.

Kočky se od člověka příliš neliší z hlediska vnímání zvuku na dolním konci spektra, rozeznají však mnohem výše položené zvuky, a to až o frekvenci 64 kHz, čímž překonávají o 1,6 oktávy rozpětí lidského a o celou oktávu detekční schopnosti psího sluchu. Kočka s přesností osmi centimetrů rozezná zdroj zvuku v metrové vzdálenosti – také díky tomu je i v noci efektivním lovcem.

Sloní telegraf

Pozoruhodnými sluchovými dispozicemi vládnou také největší suchozemští živočichové, sloni. Chobotnatci dokážou vnímat zvukové frekvence dvacetkrát nižší, než jaké ještě slyší člověk a k tomuto účelu jsou vybaveni speciálními receptory nízkofrekvenčních vibrací na chobotu a nohách. Tyto fantastické dovednosti jim umožňují zamířit vždy jako první směrem k blížícím se bouřím a komunikovat zvuky o nízkém kmitočtu na dálku až šesti kilometrů. Tato schopnost je pro ně důležitá i kvůli omezeným možnostem reprodukce. Slonice se totiž v rozmezí 2–4 let mohou pářit pouze několik dní. Během krátké doby tak potřebují na svoji mimořádnou dispozici upozornit samce v co nejširším okruhu.

Sloní sluch je nejcitlivější při frekvencích kolem 1 kHz. Samotné uši však mají spíše funkci termoregulační. Zejména afričtí sloni, kteří žijí ve velmi horkém klimatu, se potřebují zbavovat přebytečného tělesného tepla. Máváním uší, které jsou protkány drobnými cévami, uvolní do okolí velké množství tepla.

Sluch jako sebeobrana

Dokonalý sluch netopýrů zřejmě učinil z některých motýlků živočichy s možná nejlepší schopností rozlišovat zvuky. Tento létající hmyz si v důsledku evolučních závodů ve zbrojení vyvinul velmi efektivní sluch, kterým ihned detekuje „klikání“ lovícího netopýra. Může tak začít včas manévrovat a pokusit se lovce setřást. V tomto akrobatickém souboji však většinou vítězí netopýr. Některé můry proto zašly ještě dál a využívají aktivní obranu – snaží se zmást sonar pronásledujícího lovce a vydávají jeho směrem vlastní zvuk o frekvenci až 450 kliků za desetinu sekundy! Takový zvuk dokáže zmást i vytříbenou netopýří echolokaci a můra má naději, že se proletí ještě příští noc…

Sluchovým rekordmanem říše hmyzu by mohl být zavíječ voskový (Galleria mellonella), který je schopen uslyšet i zvuky o frekvenci až 300 kHz (člověk slyší maximálně zvuky o frekvenci 20 kHz). Tento jinak nepříliš výrazný obyvatel včelích úlů má tedy skutečně úžasný sluch – a téměř s jistotou jde o evoluční odpověď na netopýří sonar.