V soukolí osamělé společnosti (2): Japonsko svírá epidemie samoty a přepracování

Japonská společnost není tak individualistická jako ta západní a jakékoliv vybočení ze společenských norem se považuje za nevhodné. Donedávna proto měli tamní mladí lidé pouze dvě možnosti: Pokud se nechtěli stát hikikomori, museli zapadnout do pracovního procesu. Teprve poslední generace se pomalu staví na odpor a někteří se odhodlali k tomu, co bylo ještě na konci minulého století takřka nemyslitelné – rozhodli se nepokračovat studiem na vysoké škole a raději si najít zaměstnání na částečný úvazek. Flexibilní pracovní doba jim dává víc volného času, kterého jinak nemají nazbyt. 

Předchozí část: V soukolí osamělé společnosti: Japonsko svírá epidemie samoty a přepracování

S rodiči až do smrti

Pro zbytek národa jde však stále o natolik specifický jev, že si tito „odvážlivci“ dokonce vysloužili zvláštní označení „freeter“ – z anglického výrazu „freelance“ označujícího člověka na volné noze a německého „arbeiter“, tedy „pracovník“. Podle současných odhadů takto žije kolem dvou milionů Japonců, což znamená čtyřnásobný nárůst oproti roku 1982.

Pokud se jedná o pracovní zátěž, život freeterů skutečně přináší nesrovnatelně větší svobodu, ovšem uživit se není vůbec jednoduché. Řada z nich proto vítá možnost zůstat ve společné domácnosti s rodiči, dokud nezaloží vlastní rodinu, jak po staletí velela tradice. Jenže zatímco v minulosti tvořila svatba pouze další krok po završení studia, dnes je nalezení vhodného partnera čím dál těžší (viz Vymírající souostroví) a sňatek se odkládá na neurčito, až k němu nakonec třeba nedojde vůbec. 

V roce 2004 byla svobodná více než polovina Japonek ve věku mezi 20 a 30 lety a totéž platilo pro jednoho ze čtyř mužů starších 50 let. Odstěhovat se navíc znamená dramatické zvýšení nákladů na bydlení, což si většina mladých nemůže dovolit. Výsledkem je narůstající počet těch, kdo se od rodičů neodloučí nikdy. Podle japonského statistického úřadu sdílelo v roce 2016 domov s otcem a matkou na 4,5 milionu Japonců ve věku 35–54 let, přičemž pětina z uvedeného počtu na nich zároveň zůstávala ekonomicky závislá. V případě ztráty stabilního příjmu rychle hrozí pád do existenciální nejistoty a mnohým pak nezbude než hledat alternativní řešení. 

Dovolená? Ne, děkuji

Pro řadu Japonců znamená dosud plnohodnotná profesní pozice ztělesnění životního snu, dřív či později však často vystřízliví. V současnosti čelí až pětina tamních zaměstnanců riziku smrti kvůli přepracování. Podle zákona má sice japonský pracovní týden 40 hodin stejně jako u nás, realita je však nezřídka na hony vzdálená: 22 % zaměstnanců tráví v práci přes 50 hodin, a dalších 12 % dokonce dvakrát tolik. Odejít před koncem směny bývá nemyslitelné, neobvyklé jsou i pauzy na oběd. Není divu, že se víc než polovina zaměstnanců v zemi vycházejícího slunce cítí v práci stresovaná. 

Už na počátku 70. let vznikl termín „karóši“, který v překladu znamená „smrt z přepracování“. Vzít si volno se považuje za nepatřičné a zostuzující, a tak průměrný japonský zaměstnanec využije pouze polovinu z 20 dnů dovolené, na něž má zákonný nárok. Neznamená to však, že by snad odjel na prázdniny – volné dny nejčastěji slouží například k obchůzkám úřadů. Nepřekvapí proto, že z hlediska osobní spokojenosti si Japonci nestojí právě nejlépe: V mezinárodním srovnání jim patří 51. pozice ze 155 sledovaných států. Neúnosné množství přesčasů a extrémní tlak ze strany nadřízených zapříčiní ročně stovky tisíc případů mrtvice, infarktu či depresí, jež vyústí v sebevraždu. Před pěti lety zveřejnila vláda znepokojivé statistiky, podle nichž si jen za první tři měsíce roku 2016 kvůli nadměrné pracovní zátěži dobrovolně sáhlo na život dva tisíce lidí. 

Velkou pozornost tehdy po celém světě vzbudil příběh 24leté reklamní agentky Macuri Takahašiové, která po dobu několika měsíců pracovala přes 100 hodin navíc. Na sociálních sítích v posledních týdnech svého života uveřejňovala příspěvky, že chce zemřít, a v prosinci 2015 nakonec skočila z okna. Stala se tak symbolickou obětí, jež odstartovala pomalou snahu o změnu. Problému si konečně začala všímat i vláda a před třemi lety podepsal premiér Šinzó Abé reformu pracovního zákona, zahrnující například zastropování přesčasů na maximálních 100 hodin měsíčně.

Pracuj, nebo uteč

Vymanění se z drásavého pracovního kolotoče přesto zůstává pro většinu zaměstnanců nereálné. Situaci komplikuje dosud převládající názor, že podat výpověď je vysoce ponižující. Nechce-li tedy dotyčný rozšířit již tak dost početné řady těch, kdo jako poslední východisko zvolili sebevraždu, nezbývá mu než zkrátka uprchnout. Japonská policie eviduje až sto tisíc lidí, kteří ročně zmizí zcela beze stopy, přičemž ve většině případů spočívá důvod právě ve snaze zbavit se neúnosného tlaku. 

TIP: Já versus my: Rozdílné myšlení Západu a Východu

Fenomén „džóhacu“ se poprvé objevil v 60. letech, kdy někteří muži popsaným způsobem řešili nevydařené manželství: Než by absolvovali náročné rozvodové řízení, raději zmizeli v anonymitě. V současnosti se však jedná převážně o pracovní stránky života, přičemž džóhacu znamená šanci na nový začátek. Přestože uchýlit se k němu představuje celospolečenské tabu, existují agentury, které vše diskrétně zařídí. Cena se pohybuje v přepočtu od devíti do 55 tisíc korun – podle toho, jak daleko se chce dotyčný dostat, kolik zavazadel si bere, zda se přesun odehraje v noci nebo týká-li se i dětí. Nejčastějším cílem uprchlíků pak bývá některý z levných hotelových řetězců.