V císařském paláci: Život japonských císařů svazují striktní pravidla

Psal se první lednový den roku 1946, jen pár měsíců po skončení druhé světové války. Japonci měli za sebou několik krutých šoků: bombardování atomovými zbraněmi, okupaci americkými vojsky a také projev císaře Hirohita, který jako první japonský vládce v dějinách přímo promluvil k běžnému lidu – ačkoliv zprostředkovaně přes rádiovou nahrávku – když v srpnu 1945 oznámil kapitulaci. Studeným sprchám však nebyl konec.

Velebený, božský císař se k poddaným obrátil znovu, tentokrát v psaném prohlášení, v němž připustil, že není potomkem bohyně slunce, nýbrž člověkem jako každý jiný. V několika větách, které si vynutili spojenečtí velitelé výměnou za zachování jeho úřadu a imunitu před soudem za válečné zločiny, se tak zhroutila tradice stará dva a půl tisíce let a udržovaná během vlády 126 císařů. 

Tzv. deklarace člověčenství vydláždila cestu k přijetí nové ústavy, která Hirohitovi o rok později vzala roli absolutního vládce a nasměrovala zemi k formě konstituční monarchie po vzoru Británie. Japonský vládce v ní už nedisponuje žádnou politickou ani vojenskou mocí a jeho role je čistě ceremoniální. Něco se však přece jen nezměnilo, a sice tradice svazující chování panovníka. 

Božské převtělení

Hirohito zemřel v roce 1989 a dnes patří mezi nejznámější příslušníky prastaré dynastie. Jeho jméno se přitom pojí s řadou novinek – ustavil například současnou podobu korunovační ceremonie. Od nepaměti jde o mimořádně sledovanou událost s pečlivě naplánovanou sérií procedur a předchází jí několik měsíců komplikovaných příprav: V případě Hirohita se protáhly na celé dva roky. 

Ne všechny součásti korunovace jsou však veřejné. Kupříkladu závěrečný obřad daidžósai spočívající v konzumaci posvátné, rituálně vypěstované rýže se odehrává v noci a v přísném soukromí císařské rezidence. Právě při něm má údajně dojít k božskému převtělení, ačkoliv současná ústava již zmínku o přerodu neobsahuje a řada Japonců považuje dodržování dávné tradice spíš za úsměvné. Podle průzkumů nicméně císařovu božskému původu stále věří každý dvacátý obyvatel země vycházejícího slunce.

Nezbytnou součást korunovace, jež naopak podporu v ústavě nadále má, tvoří také převzetí kamenného zrcadla, klenotů a meče – tedy trojice posvátných císařských symbolů, pocházejících podle tradice přímo od bohyně slunce. 

Nová éra, nový kalendář

Srovnáme-li systém vládnutí v Japonsku a v Evropě, zjistíme, že se nemohou víc lišit. Rozdíl představuje už samotný titul: Podle původních japonských zvyklostí je nezdvořilé nazývat panovníka jeho pravým jménem, a předci dnešních obyvatel země vycházejícího slunce se ho z hluboké úcty obávali i vyslovit. Když o panovníkovi hovořili, byl pro ně „mikado“ neboli „vznešená brána“. Teprve později se vžil dodnes užívaný termín „tennó“ čili „syn nebes“.

Při usednutí na trůn si také každý monarcha volí název nadcházející éry, jež se pak ztotožňuje s obdobím jeho funkce. Kupříkladu císaře Mucuhita dnes většina lidí zná jako Meidžiho, v upomínku stejnojmenné série reforem. Na západě však často přetrvává užívání rodného jména, proto císaře Šówu alias „zářící mír“ známe převážně jako zmíněného Hirohita.

Narozeniny nového císaře představují po dobu jeho vlády státní svátek a den jeho nástupu k moci zahajuje další éru v japonském kalendáři. Ta současná, kterou v roce 2019 odstartovala korunovace císaře Naruhita, nese název Reiwa neboli „harmonický řád“. Přerušila tak éru Heisei alias „všudypřítomný mír“ zavedenou jeho otcem Akihitem, jenž se v roce 2016 zapsal do dějin jako první císař po více než dvou stech letech, který se rozhodl abdikovat. Parlament musel dokonce schválit změnu zákona, aby tehdy 85letému monarchovi předčasné opuštění funkce vůbec umožnil. 

Čekání na syna

Uvážíme-li, že japonští císaři drží moc v rukou už dvacet šest století, je téměř s podivem, že se během zmíněné doby ani jednou nemusel řešit palčivý problém pohlaví nástupců. Současná pravidla totiž zakazují, aby na trůn usedla žena, a v minulosti k tomu docházelo jen výjimečně: Například v letech 707–715, kdy zemi vycházejícího slunce vládla básnířka Genmei. Relativně nedávno se přitom zmíněnou otázkou musela dokonce zabývat vláda. 

Logickým nástupcem trůnu by měl být přímý potomek současného císaře, ten ovšem se svou manželkou vychovává jediné dítě, dvacetiletou princeznu Aiko. Oficiálním následníkem se tak stal Naruhitův mladší bratr Fumihito a po něm jeho syn, princ Hisahito. Právě ten přišel v roce 2006 na svět jako první chlapec v císařské rodině od roku 1965, po dlouhých desetiletích čekání. Krátce předtím dokonce tehdejší premiér Džuničiró Koizumi ustanovil speciální vládní komisi, jejímž úkolem bylo zabývat se případnou změnou následnického systému ve prospěch žen. Závěr zněl, že jsou politici ochotni zákony upravit, ale zpráva o narození Hisahita jejich rozhodování opět pozastavila. 

Palácové housenky

Nicméně Aiko svému strýci jeho budoucí panovnické povinnosti nejspíš nezávidí. Ačkoliv se narození do císařské rodiny může na první pohled jevit jako výhra – třeba už jen proto, že dostanete do vínku adresu v opevněném šedesátipokojovém paláci uprostřed Tokia, k němuž náleží pozemek o rozloze 142 hektarů – opak je pravdou. 

Jakýkoliv náznak osobního života či soukromí představuje pro monarchu a jeho nejbližší okolí něco zcela nemyslitelného. Rozvrh panovníka se striktně plánuje, každá minuta má přesně danou náplň a navzdory vládnoucí funkci nemá císař takřka žádnou pravomoc rozhodovat ani o svém životě. Nevlastní základní osobní předměty jako telefon či peníze, neboť je zkrátka nemůže používat.

Seznam jeho povinností je až směšně krátký a zahrnuje převážně symbolické akty, jež dávno pozbyly praktický smysl. Panovník má tedy kupříkladu na starosti pěstování „císařské“ rýže, zatímco jeho manželka pečuje o palácové housenky bource morušového. Kromě toho patří k jejich dennímu režimu účast na modlitbách, pochopitelně v předepsaném oděvu, jenž kopíruje tradiční styl oblékání.

Vlastní názor zakázán

Veškerá zodpovědnost za hladký chod císařského dvora včetně dodržování příslušných pravidel a povinností leží na bedrech 1 100 pracovníků, z nichž naprostou většinu tvoří příslušníci ochranky. Až do poloviny minulého století náležela k císařově svitě také skupina profesionálních konkubín, dlouholetou tradici však přerušil Hirohito, který se v roce 1959 oženil s prostou katoličkou Mičiko, s níž se seznámil na tenise. Mimochodem, tehdy se poprvé do císařské rodiny přivdala žena bez aristokratického původu a Hirohito tím vzbudil značný rozruch. 

Žádná odchylka od předpisů se totiž neobejde bez dohry: Mezi palácovými zaměstnanci nechybějí ti, jejichž pracovní náplní je císaře či jiného člena dynastie důsledně upozornit, kdykoliv si dovolí porušit protokol. „Provinilec“ si tak v minulosti vyslechl třeba výtku, že věnuje příliš času návštěvám vlastní rodiny. Ze své pozice nemůže císař rozhodovat dokonce ani o tom, kteří hosté u něj dostanou povolení k audienci.

Veškeré státnické povinnosti se roku 1947 omezily na podepisování nezbytných dokumentů, jejichž počet dosahuje zhruba tisícovky ročně. Pokud by se k nim chtěl ovšem panovník jakkoliv vyjádřit, musí si nechat zajít chuť. Platí dokonce nepsané pravidlo, že na veřejnosti nikdy nesmí dát najevo svůj názor ohledně politických záležitostí – přestože podobně je v daném ohledu zdrženlivá například i britská královna Alžběta II., ačkoliv z vlastní vůle.

Budoucnost bez císaře?

Má-li císař přece jen alespoň nějaký vliv, pak jde skutečně o maličkosti, jako když si kdysi Akihito prosadil, že kolona jeho vozidel bude zastavovat na semaforech stejně jako ostatní automobily. Jakmile ovšem prohlásil, že by svým vnoučatům přál normální dětství mezi vrstevníky, vyvolal vlnu pobouření. K podobnému výroku měl přitom zjevně důvod: V posledních letech vlády trpěl zdravotními potížemi, mimo jiné krvácením ze žaludku a střev či vředy v ústech, jež mnozí nezávislí odborníci přičítali právě permanentnímu stresu.

Ve srovnání se svými předchůdci přitom na trůnu nesetrval dlouho: S „pouhými“ třemi dekádami zůstal u moci méně než polovinu času oproti svému otci. Zřejmě však již před nástupem tušil, jak neveselé období ho čeká, a v roce 1990 se dokonce nechal slyšet, že se právě chystá ztratit svobodu a proměnit se v robota. Současný císař Naruhito si dokázal vydobýt alespoň nějaká osobní privilegia: Věnuje se vodohospodářství, hraje na violu a rád se prý toulá po horách. 

TIP: Potřebuje Británie ještě monarchii?

Uvádí se, že striktní systém svazujících omezení měl zásadní vliv i na dvě ženy provdané do císařské rodiny: Hirohitova manželka Mičiko během jeho mandátu dlouhodobě oněměla a současná císařovna Masako zas prošla až zarážející proměnou osobnosti. Zatímco před manželovou korunovací se jednalo o emancipovanou a moderní ženu, jakousi první dámu orientu, v současnosti vystupuje spíš jako „šedá myška“ a na veřejnosti se neobjevuje. Není divu, že v japonské společnosti stále častěji zaznívá dříve nemyslitelná otázka: Potřebuje ostrovní země skutečně svého císaře?