Utajený div světa: Koho chránila pevnost na útesu v srdci džungle Šrí Lanky?

Legenda o vzniku pozoruhodného architektonického díla neukazuje šrílanského prince a pozdějšího krále Kassapu právě v příznivém světle. Vlády se ujal koncem 5. století poté, co v touze po moci údajně zavraždil vlastního otce Dhatusenu. Sám přitom coby syn konkubíny neměl na žezlo nárok, právoplatným dědicem trůnu byl totiž jeho starší bratr Moggallana. V obavě před pomstou sourozence neponechal Kassapa nic náhodě a rozhodl se raději uchýlit do bezpečí: Opustil metropoli Anuradhapuru a s družinou věrných zamířil do pralesů v nitru ostrova. Tam pak dal na vrcholu stolové hory, sloužící do té doby buddhistickým mnichům, vybudovat nedobytnou pevnost.

Palác v oblacích

Nové královské sídlo si Kassapa vysnil jako pozemskou verzi mytické Alakamandy, domova buddhistických božstev skrytého v oblacích. Masiv uprostřed hluboké džungle k tomu poskytoval ideální základ, a obtížný přístup navíc výrazně snižoval riziko nečekaného útoku nepřítele. Kassapa se toužil honosit titulem božského krále, proto nechal celou skálu natřít na bílo, aby připomínala oblaka. Při pohledu na palác čnící nad koruny stromů se zdálky skutečně mohlo zdát, jako by se vznášel na nebi. 

Aby panovník dosáhl svého cíle, zaměstnal desítky tisíc dělníků se stovkami slonů. A s jejich přispěním se místo takřka nedotčené lidskou přítomností záhy proměnilo k nepoznání: Na skále zhruba dvě stě metrů nad okolním rovinatým terénem postupně vyrostl architektonický unikát, který neměl v tehdejším světě obdoby. Plochu o rozloze zhruba dvou kilometrů čtverečních ohraničovaly bytelné cihlové zdi, jejichž ruiny jsou rozeznatelné dodnes. Podle legendy navíc u vnitřních hradeb žili krokodýli.

Průchod tlamou

Působivost zbrusu nového areálu dokreslovaly rozsáhlé zahrady, jež měly představovat pozemský ráj, a po jejich obvodu vedly dva vodní příkopy i mohutné hradby. Dle archeologů jde o jednu z nejstarších ukázek krajinné architektury v historii. Samotné Kassapovo sídlo, tzv. Nebeský palác s přísně geometrickým půdorysem, pak střežila gigantická socha lva podobná sfinze. Právě podle ní zřejmě dostala pevnost název (viz Lví symbolika). 

Na horu se dalo vystoupat pouze po točitém schodišti, které ústilo do palácové brány přímo ve lví tlamě. Hlavní sídlo umístili stavitelé do nejvyššího bodu a sloužilo výhradně úzkému kruhu vyvolených: Kromě královského páru tam směl přebývat jen omezený počet sloužících. Palác doplňovalo několik méně honosných budov o pár desítek metrů níž, jež se využívaly převážně v období sucha, kdy horko činilo pobyt na vrcholu nesnesitelným. 

Recitace s výhledem

Zavlažování pomohly vyřešit nádrže ke shromažďování dešťovky a během období sucha se pak dostával ke slovu důmyslný systém hydraulických zdviží, které pumpovaly vodu až na vrchol. Mimochodem, na svou dobu technologicky mimořádně pokročilé řešení zčásti funguje i dnes. Všechny nádrže ústily do obrovského bazénu na východní straně: V rezervoáru o rozloze 500 metrů čtverečních, který je stále plný vody, se pěstovaly okrasné rostliny a královská rodina ho patrně využívala k plavání. 

Potrubí rozmístěné pod okolními lavičkami pak zajišťovalo ochlazování, král na nich však sedával jen zřídka. Pro něj byl určen nedaleký kamenný trůn, vytesaný přímo do skály a umístěný tak, aby skýtal ideální výhled. Kassapa z něho údajně každý večer sledoval divadelní představení a recitace.

Záhada králova harému

Právě umění hrálo v králově životě podle všeho významnou roli – jak dokládá i množství nástěnných fresek na západní stěně stolové hory přibližně sto metrů nad zemí, jež podle historiků představují největší podobnou galerii na světě. V dobách svého vzniku čítala na 500 pestrobarevných portrétů především polonahých žen a dívek, což vedlo k hojně rozšířenému názoru, že si Kassapa ve svém sídle vydržoval harém. Podle jiných hypotéz však mělo jít o znázornění nebeských nymf, přinášejících květiny smrtelníkům. 

Nelze ovšem vyloučit, že fresky nevznikly na popud Kassapy, ale zdobily stěnu ještě před jeho příchodem, kdy hora sloužila jako buddhistický klášter. Obrazy vnadných žen měly představovat svéráznou zkoušku pro novice, kteří museli prokázat vnitřní sílu a odolat pokušení. Zmíněná teorie by také vysvětlovala, proč se z původních stovek portrétů pokrývajících plochu 5 600 metrů čtverečních dochovalo pouze 21 obrazů. Je možné, že výzdobu nakonec zničili sami mniši, kteří se rozhodli bujné pokušitelky raději vymazat.

Odraz v kamenném zrcadle

Bez ohledu na to, jakou historii za sebou kuriózní galerie má, představuje dnes nejpopulárnější místo pro vydechnutí při zdlouhavém výstupu. Podle turistických průvodců trvá cesta na vrchol se všemi „povinnými“ zastávkami zhruba dvě hodiny, ale během zdolávání 1 200 schodů čeká znavené turisty ještě jedno rozptýlení: Stěna, kolem níž se vine točité schodiště, je v jednom místě vyleštěná natolik, že si vysloužila přezdívku „Zrcadlová zeď“. 

Tentokrát se ovšem historici shodnou – za jejím vznikem stál s největší pravděpodobností samotný panovník, který si při cestě kolem mohl prohlížet vlastní odraz. Odborníci ji však považují za významnou především z jiného důvodu: Dochovalo se na ní zhruba 1 800 vyrytých vzkazů a nápisů datovaných do 6.–14. století, což by naznačovalo, že po smrti Kassapy nezůstalo jeho sídlo úplně stranou pozornosti.

Ve spárech džungle

Gigantický komplex, jenž vyrostl kvůli jedinému muži, sloužil navzdory veškeré pompě a velkoleposti svému účelu pouhých osmnáct let. Za zánik Kassapovy chlouby mohl podle již zmíněné legendy jeho bratr, před kterým samozvaný král původně unikal. Moggallana se vrátil z Indie, kde dočasně přebýval, a v roce 495 se svou armádou pevnost dobyl. Zhrzený Kassapa, opuštěný vlastními vojáky, si údajně přímo na hoře probodl hrdlo dýkou. Moggallana následně přesunul hlavní město zpět do Anuradhapury a Sigirija až do 14. století znovu sloužila jako svatyně buddhistických mnichů. Po jejich odchodu však zůstala existence paláce v srdci džungle na dlouho zcela utajena. 

Zbytek světa neměl o pevnosti ani ponětí až do roku 1831, kdy ji znovuobjevil britský major Jonathan Forbes při projížďce na koni (jiné zdroje tvrdí, že při lovu slonů). Mladý voják pobýval na exotickém ostrově již několikátým rokem, velice se zajímal o jeho historii a ze starých kronik se dozvěděl, že uprostřed pralesa kdysi stávala pevnost přezdívaná „Lví skála“. V průběhu věků však vládu nad stolovou horou znovu převzala příroda, někdejší honosné zdi pohltila džungle a usídlili se v nich netopýři.

TIP: Kámen a voda: Sedm nevšedních hradů a nedobytných pevností

Když tedy Forbes a jeho muži dorazili k úpatí skály, naskytl se jim zcela odlišný pohled než dnešním návštěvníkům. Přesto údajně dokázali vyšplhat po zachovalých schodech až k Zrcadlové stěně, vyčerpání je nicméně donutilo vydat se zpátky dolů. Na místo se vrátili o dva roky později a jako první lidé po dlouhé době spatřili dnes tolik populární galerii fresek. Důkladný archeologický průzkum však započal teprve koncem 19. století.