Úskalí medvědích námluv

Když jsme pozdě odpoledne lezli do dřevěné boudy, kde jsme měli strávit první noc, bylo ve středním Finsku absolutně neseverské počasí. I ve stínu teploměr šplhal k hranici 30 °C a stísněný kryt, do nějž se celý den opíralo slunce, nabízel ještě teplejší atmosféru. Málem jsem začínal mít obavy, že medvědi se v takových podmínkách vůbec neukážou. Spíš jsem si je představoval, jak leží někde ve stínu lesa. Naštěstí se poměrně brzy ukázalo, že jsem se bál zbytečně. 

Kolem chodí rosomák

Trvalo asi hodinu, než pečlivé sledování okolí přineslo první odměnu. U krytu se objevil rosomák sibiřský (Gulo gulo), který ovšem rychle proběhl a za zuřivého dotírání asi desítky vran šedých se zase schoval do lesa. Rosomák byl během nocí strávených v krytu při čekání na medvědy hnědé naším tradičním společníkem. Obecně jsou shledání s ním mnohem vzácnější než schůzky s medvědy, ale to jsem si při čekání na hnědé chlupáče příliš neuvědomoval.

Do krytu je potřeba dorazit na noc kolem páté hodiny odpoledne a je nutné v něm zůstat až do sedmi ráno druhého dne. Šance, že se v blízkosti objeví medvědi, je právě v noci největší. Běžně sice bývají aktivní ve dne, ale pronásledování lidmi zapříčinilo posun jejich aktivity na noční hodiny. V klidných oblastech se ale můžeme potkat zvláště s mladými medvědy i v průběhu dne.

Oproti tomu rosomáky je možné ve všech místech jejich výskytu potkat během celého dne. O tom se přesvědčil kamarád, který se s touto největší lasicovitou šelmou potkal na vzdálenost několika metrů při odpolední procházce. 

Dáma jako první

První část noci byl pohled úzkým okénkem krytu přes mělké jezírko nádherný i bez medvědů. Tmavou hladinu lemovaly bílé chomáčky rozkvétajícího suchopýru, za ním vykukovala podmáčená tráva, z níž tu a tam vyrůstaly řídké borovice s mladými břízami. Dramatičnost místa umocňovaly suché pahýly stromů, na kterých občas seděli vrány nebo krkavci. Vše se dokonale odráželo v klidné hladině jezírka.

Při rozjímání nad krásou severské přírody to krátce před půlnoci přišlo. Tedy, abych byl přesnější, přišla. Z pravé strany si to po okraji jezírka štrádovala samice medvěda hnědého (Ursus arctos). Vykukovala za suchopýrem a se skloněnou hlavou pomalu přicházela po břehu k nám. Jen když se na chvilku zastavila, zvedla hlavu a podívala se okolo sebe. Její převrácený obraz byl vidět v tmavé noční hladině jezírka. Důstojná medvědí dáma se před našimi zraky promenovala čtyři minuty a po okruhu okolo jezírka opět zalezla do lesa.

Defilé celé „rodiny“

Z příchodu medvědice jsem byl nadšený. První noc v krytu a hned přijde medvěd! To jsem ještě netušil, co se bude dít za hodinu. Když bylo severské letní šero největší, medvědice se vrátila a doprovázela ji dvě asi rok a půl stará medvíďata. Mláďata byla občas těsně u samice, ale někdy se zapomněla a pak mámu rychle dobíhala. Malí medvědi byli mnohem tmavší než medvědice a okolo krku měli výraznou pásku světlé srsti. Neustále pobíhali okolo, občas se schovali do trávy nebo za kmeny mladých borovic. Celá medvědí přehlídka trvala skoro pět minut.

Ani tahle návštěva ovšem nebyla pro tuto noc posledním setkáním. S prvními paprsky slunce se totiž objevil dospělý temně hnědý samec, který chodil ve stopách medvědice. Světla bylo mnohem víc, paprsky nádherně prosvětlovaly medvědí kožich a suchopýry se v trávě rozzářily. Právě tehdy jsme zažili medvědí přítomnost na nejmenší vzdálenost. Velký samec se k nám dostal na asi 7–8 metrů a upřeně koukal naším směrem. V ten moment jsem si poprvé uvědomil, o jak impozantní zvíře se doopravdy jedná.

Noc s opuštěnými medvíďaty

Jako člověku poměrně obeznámenému s chováním medvědů mi zážitek z první noci napovídal, že by se u našeho jezírka s kryty mohlo v dalších dnech něco dít. Medvědů je tu dost, jsou aktivní a velký medvěd z rána určitě sledoval samici, se kterou by se rád spářil. Jen ta dvě mláďata by mohla jeho záměru překážet…

Moc mě tedy nepřekvapilo, když další noc přišla ze skalnatého svahu za jezírkem dvě medvíďata z prvního setkání. Nečekané ovšem bylo, že se dostavila sama. Neustále se zastavovala a rozhlížela kolem sebe. Dokonce bych si troufnul říct, že jsem v jejich očích viděl bezmoc a strach. Přestože by si medvíďata tohoto stáří už měla dokázat sama poradit, ten první den jim asi moc klidu nepřinesl. Vlastně ale měla štěstí. Není výjimkou, že medvědí samec toužící po spáření se samicí medvíďata zabije, aby u ní nastartoval říji. Tuhle dvojici malých medvědů očividně jen odehnal.

Druhý večer jsme tak pozorovali jen medvídky, kteří bloumali trávou a hledali něco k jídlu. Je pravděpodobné, že díky újedím, které jsou v oblasti přichystané a mláďata se na ně naučila, nejenže získají potravu, ale navíc by se po skončení medvědí říje mohla se samicí opět shledat. Touhu po páření mohla u medvědů nastartovat velká změna počasí. Oproti prvnímu večeru, kdy jsme v krytu seděli ve spodním prádle, se výrazně ochladilo. Byli jsme tak nabalení, že nám koukaly jen oči.

Neodbytný nápadník 

Pro třetí noc jsme se přesunuli do krytu na kraji lesa, abychom měli možnost vidět medvědy i v trochu jiném prostředí. Bylo tu sice méně světla, ale byli jsme mnohem blíž medvědí újedi. Místo bylo poměrně klidné, byla zde tedy větší šance na pozorování. To se potvrdilo chvíli před půlnoci, kdy se krátce zastavil starý známý – rosomák. Na rozdíl od předchozích pozorování, kdy rosomáci lokalitou vždy jen prolétli bez jediné chvilky klidu, tenhle stál celkem dlouho v úplném klidu. Skoro se zdálo, že sedí.

Po rosomákovi přišli i medvědi. Jako první medvědice a krátce po ní i velký samec, kterého jsme poprvé viděli za slunečného rána před dvěma dny. Následoval samici ve vzdálenosti 2–6 metrů a i laikovi by muselo být jasné, že se chce pářit. Medvědice ovšem žádným hrátkám nakloněná nebyla a obezřetně si od nápadníka udržovala odstup. Musím přiznat, že být asi deset metrů od dvou velkých divokých medvědů ve skrytu malé dřevěné boudičky, je opravdu bezprostřední zážitek. Udivilo mě, jak medvědi chodí lesem absolutně neslyšně a nejednou se stalo, že jsem je vůbec neviděl přicházet.

Nemyslím, že bych měl nějaké voyeurské sklony, ale přál jsem si, aby během našeho čtyřdenního pobytu došlo i na páření. Jako vyvrcholení příběhu. Ani třetí noc v lese ale takovému konci nic nenasvědčovalo. Medvědice před medvědem vždy utekla, a to i když byla u jídla. Rozum mi říkal, že takto rychle medvědí říje neprobíhá.

Blízkost bez důvěrností

Když jsme šli k jezírku na poslední noc, věřil jsem, že se nám už známá zvířata opět objeví. Těšil jsem se na další vývoj situace a vlastně mi bylo jedno, jestli přijdou medvíďata, samec se samicí, nebo se objeví nějaký úplně nový medvěd. 

Možná byla chyba, že jsem v temnotě vyhlížel jen medvědy (a rosomáky), na které bylo moje oko z minulých dní navyklé. Měl jsem se dívat pečlivěji, protože ráno jsme se od člověka ze sousedního krytu dozvěděli, že uprostřed noci asi 200 metrů od nás prošla smečka vlků. Bdít už čtvrtou noc po sobě ale bylo opravdu náročné. Oči se zavíraly, hlava padala. Pořád jsem si ale říkal, že musím vydržet. Co kdyby mi zrovna v pár minutách spánku uteklo něco mimořádného. Proto jsem uzounkým průzorem krytu pořád sledoval okolní krajinu.

Vytrvalost se nakonec vyplatila. Okolo půlnoci se objevila samice a těsně za ní tmavý samec. Na první pohled bylo zřejmé, že vzdálenost mezi nimi se oproti minulé noci značně zkrátila. Přítomnost samce už medvědici tolik neobtěžovala. To se plně potvrdilo, kdy začali bok po boku žrát přímo před naším krytem. Hlavy skloněné do suchopýru zvedli vždy jen na chvilku, proto bylo těžké odhadnout, nakolik jsou v klidu. 

Doufal jsem, že s plnými žaludky by se mohli konečně spářit. Já bych pak možná mohl usnout a hlavně později s klidem usednout do letadla zpět domů. Jenže samice se najednou prudce zvedla, skoro až vyskočila, a začala utíkat zpět do lesa. Z podmáčené trávy za jejími tlapami až stříkala voda. Medvěd šel rozvážnou, ale odhodlanou chůzí hned za ní. To bylo naposledy, co jsem medvědy u finského jezírka viděl na vlastní oči. Utěšoval jsem se, že na nějaké páření zřejmě stále nenadešla ta správná chvíle.

Loučení s mileneckými tichošlápky

Ráno jsem se s nepříjemnými pocity těsně uniklé příležitosti dozvěděl, že vztah našich starých známých přece jen dospěl k samcem sledovanému cíli. Kolega ze vzdálenějšího krytu pořídil skrze roští dokumentační fotografii, na níž se medvědi páří těsně za naším krytem. V místě, kam jsme nemohli vidět. Snímek byl pořízen přesně ve 4.05 a já jsem bezpečně věděl, že v tuhle chvíli jsem nespal. Navzdory tomu jsem nic neslyšel ani neviděl a určitě jsem pozorně sledoval jediný možný výhled na druhou stranu. Ve stejném okamžiku se medvědi pářili odhadem šest metrů za mými zády!

Navzdory této drobné medvědí zlomyslnosti splnily noci strávené ve Finsku, těsně u hranic s Ruskem, přesně to, v co jsem doufal. O chování medvědů hnědých ve volné přírodě jsem se leccos dozvěděl a na vlastní oči jsem viděl, jak probíhá jejich říje. Při cestě domů jsem začal přemýšlet o tom, jak dlouho a kolikrát se budou ještě medvědi pářit nebo zda se medvědice po nedobrovolném odloučení opět setká s mláďaty. 

TIP: Zimní spánek: Proč nemají medvědi proleženiny a neochabují jim svaly?

Pro podobné kompletní zážitky a poznání bych ale bohužel musel být s medvědy hnědými celou sezonu. Výše popsané události jsou jen krátkým fragmentem jejich života. Jsem ale šťastný, že jsem alespoň ve zkratce mohl do medvědích osudů nahlédnout. A především jsem rád, že podobná místa, která jsou otevřenou učebnicí biologie, v Evropě pořád jsou.