Urna jako umělecké dílo: Pohřeb je součástí života, říká designér

Češi mají v otázce pohřbívání docela jasno. I když se během života o design či estetiku příliš nezajímají, poslední odpočinek chce mít čím dál víc z nás zkrátka dokonalý, a to po všech stránkách. Funerální design je na vzestupu a mladí tvůrci se ho nebojí, naopak. 

Roman Kvita se zabývá produktovým i prostorovým designem a ve svém oboru představuje špičku. Oprašuje silnou tradici českého skla a míchá ji s nečekanými technologiemi, přičemž za svůj přístup získal už řadu mezinárodních ocenění. S manželkou Pavlínou navrhují urny a designové náhrobky. Hřbitovní tematika totiž přestává být v poslední době tabu a na design slyší staří i mladí. 

„Do této oblasti léta nevstoupil žádný tvůrce ani umělec,“ líčí pedagog a designér Jan Čapka. A Kvita dodává: „Já to vnímám jako součást života. Tak jako se dnes lidé snaží udělat svatbu po svém a dát do ní kus sebe, aby si ji pamatovali, měl by se podle mě klást důraz i na poslední rozloučení.“

Osobní urny

„Každá urna nese osobní příběh, jelikož je do ní vyryté poslání nebo poslední slova příbuzných o zemřelém,“ popisuje Pavlína Kvita. Urny už nepředstavují jen doménu hřbitovních kolumbárií. V poslední době se stále častěji objevují také na nejrůznějších přehlídkách a festivalech designu. A vlastně není divu – kremaci volí až 80 % Čechů. Romanovy urny, které si mohou zákazníci sami dotvořit a zanechat na nich třeba vzkaz v morseovce, se líbí a mají úspěch.

Každá vzniká na míru a má originální brus. Nelze je proto vyrábět ve velkém, ale spíš v desítkách kusů. A paradoxně také otevřely Romanovi cestu k produkci designových náhrobků. „Tak na začátku dvacátého století se tím zabývali. Modernisté, architekti či sochaři řešili, jak náhrobky a urny vypadají. Jenže pak se to trochu přetrhalo,“ vysvětluje Roman.

Zpátky k tradici

Mladý umělec sbírá za svou práci vavříny. V necelých třiceti letech získal cenu Red Dot Design Award, jakéhosi Oscara pro designéry, za skleněnou kolekci Sphere. Navazuje v ní na českou tradici ruční výroby skla. „Roman zvolil jednoduchý princip a překlopil ho do opakovaného vzoru, takže se může využít na cokoliv – ať už na skleničku, nebo velký či malý talíř,“ popisuje designér Tomáš Polák.

„Já jsem velký sběratel českého lisovaného skla z šedesátých a sedmdesátých let, což u nás má významnou tradici. Roman na to navázal, byť pro německou firmu, nicméně s ohromnou lehkostí a zároveň drzostí. Použil tradiční technologie, jako je vybrušování dovnitř, a to se mi líbí,“ usmívá se Jan Čapka.

Třicetiletý táta dvou dětí však nežije pouze funerálním designem. Na svědomí má také osobité tvary skleněných pohárů, trofejí nebo třeba nábytku. Roman vystudoval produktový design na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a jeho tvorbu si můžete vyzkoušet na vlastní kůži – například téměř bezúdržbové kolo s elegantním rámem a kevlarovým řetězem.

Dvacet čtyři hodin denně

Představte si, že se svou drahou polovičkou trávíte čtyřiadvacet hodin denně, v práci i doma. U Kvitů to však neznamená vůbec žádný problém. Tandem umělkyně–designér funguje jako dobře promazaný stroj, a děti navíc mohou v ateliéru popustit uzdu fantazii. Jenže i dobře promazaný stroj občas zaskřípe, jako třeba při tvorbě Pavlíniny sochy na pražském Vítkově.

TIP: Bláznivé rakve: Na poslední cestu v baletních piškotech nebo v láhvi whiskey

„Když už jdeme do finále, máme každý trochu jinou představu. Já potřebuju věci hotové v předstihu, abych byla klidná a měla na to čas,“ vysvětluje Pavlína. „Naše diskuse se sice občas vyostří, ale také nás to pak posune nebo si uvědomíme, že jeden z nás neměl pravdu,“ doplňuje Roman.

Mladí čeští designéři se nebojí výzev ani jakýchkoliv témat. Dnes se tudíž dají pořídit dokonce urny ekologické či vyrobené z recyklovaného papíru. Tak či tak budeme odpočívat v pokoji.