Unikátní hříčka přírody: Kapybary bílé jako padlý sníh

„Když jsem byl ještě kluk, jezdil jsem skoro každý týden s otcem na farmu. Bylo tam tolik kapybar, že jsme často museli auto zastavit a počkat, až jejich zmateně pobíhající stáda uvolní cestu,“ popisoval mi Juan Lopez de Ceballos vzpomínky ze svého dětství. Úplně jsem hltal jeho slova a představoval jsem si, jak se synovi majitele ranče Campo Alegre uprostřed venezuelských llanos (jihoamerické savany) kdysi dávno žilo. Představa pohybu uprostřed nesčetných stád kapybar mě naprosto uhranula.

Příliš blízká minulost

Juanovy zážitky ale nejsou od naší současnosti až tak propastně vzdáleny. Vždyť jeho vyprávění jsem si vyslechl v roce 1994 a Juanovi tehdy bylo něco přes třicet. Před nějakými padesáti lety se tedy v Pantanalu prohánělo tolik kapybar, že nikoho zřejmě ani nenapadlo, že by někdy mohla prořídnout. Jenže už o dvacet let později, když jsem byl v tomto úžasném království savan a mokřadů podruhé, jsem ani po několika týdnech nezahlédl víc než dvě až tři kapybary. Výjimečně se mi před očima mihla malá rodinka obřích hlodavců, kteří okamžitě zmizeli v hustém podrostu kolem vody.

Kam se tedy poděla všechna ta stáda, kterých se zde baron von Humboldt při své cestě „do rovníkových krajů Nového světadílu“ před dvěma sty lety ani nemohl dopočítat? „Kde nejsou kapybary, ubývá také jaguárů, kteří navíc strhávají naše krávy, hlavně telata. Nikde to prosím neříkejte, ale za poslední rok nebo dva jsem jich tady skolil nejméně sedm.“ Dodnes nevím, jak vážně mám brát Juanova slova, ale začínalo mi svítat…

Zázraky se pořád dějí

Zasvěcencům není asi třeba připomínat, že kapybara (Hydrochaeris hydrochaeris) je největším hlodavcem světa – dospělá zvířata dosahují váhy přes šedesát kilogramů! Ve dvou rasách (dle některých zoologů dvou druzích) obývají obrovské území od Panamy až po severní Argentinu.

O přítomnosti kapybar v amazonských pralesích svědčí stopy na březích řek, ale zvířata samotná zde zahlédnu jen zřídka. Jsou spíše typickými obyvateli mokřadů a savan ve venezuelsko-kolumbijských llanos a v brazilském Pantanalu. Obrovské populace čítající tisíce zvířat jsem však pozoroval pouze jednou, a to v kolumbijských llanos na farmě Hato la Aurora. Při jízdě autem podvečerní savanou jsem se skutečně nemohl ubránit dojmu, že jsem někde uprostřed stád na východoafrických pláních. Kapybary jsem v padajícím slunci pozoroval nejen na březích lagun, kde poslední zbytky vody rychle stravovalo vrcholící období sucha, ale oblé kupky jejich tmavých těl byly rozesety také všude v rozlehlé savaně, doslova kam až oko dohlédlo.

„Tak tohle je ten obraz, který popisuje von Humboldt,“ vydechnu uchváceně do větru na korbě auta a zároveň přemýšlím, co se asi honí hlavou mým dvěma slovenským společníkům Štefanovi a Lence, kteří jsou v llanos nováčky a hned napoprvé vidí to, co já jsem za více než dvacet let, kdy jsem llanos projezdil křížem krážem, ještě nikdy nezažil.

Laguny v kruzích

S vitálními populacemi kapybar se běžně setkávám také v brazilském Pantanalu, občas i Bolívii, nebo na březích řeky Paraguay, která je páteří zdejších mokřadů, mimochodem nejrozsáhlejších na Zemi.

Kapybary jsou nedílnou součástí fauny téměř každé zdejší farmy a mám dojem, že je místní obyvatelé vůbec neloví. Jedním z přítoků řeky Paraguay je také Rio Negro (nezaměňovat s největším přítokem Amazonky!). V oblasti jejího středního toku se vyskytuje zvláštní hydrologický fenomén – početné víceméně kruhovité laguny, které zásadním způsobem utvářejí charakter zdejší krajiny.

Unikátní rys okrouhlých lagun vynikne zvlášť při pohledu letadla, jak máme možnost se přesvědčit. Lucas, majitel farmy Barranco Alto, nám do sluchátek vysvětluje, že některá z těchto jezer nejspíše po staletí nekomunikují s žádnou řekou a to ani při pravidelných záplavách. Proto jsou slaná. „Jsou to hlavně ty laguny, které mají písčitý břeh a jsou úplně bez vegetace,“ snaží se Lucas překřičet příšerný hluk motorů. Mlčím, pokyvuji hlavou a myslím na to, jak mne včera doběhl.

Posolené kožichy

Když jsme spolu s mou ženou Rady navštívili jedno ze zmíněných slaných jezer, vysvětloval nám Lucas ledabylým hlasem, že rodina kapybar, která se právě popásá nedaleko břehu, je nový druh. „To bych se divil,“ protestuje moje zoologická erudice, ale když se auto přiblíží na pár metrů, překvapením ztrácím řeč. Stejně tak Rady se přidržuje kovové hrazdy na korbě auta hned vedle mne a jen němě zírá. Všechny kapybary jsou totiž takřka bílé a ze všeho nejvíc připomínají ovce na slovenských kotárech.

„Dyť říkám, že je to nový druh,“ trvá na svém Lucas a já mu tuhle návnadu na chvíli spolkl snad i s prutem. Defilé bílých kapybar jsem totiž ještě nezažil. Nakonec mne ale rozverný Lucas přestal trápit, hlasitě se rozchechtal a poté, co splašené kapybary zmizely pod vodou, přidal jednoduché a naprosto logické vysvětlení. Místní malou populaci zřejmě konkurenční rodiny vytlačily do okolní slané vody, kde se tato skupina docela dobře adaptovala. Sůl jim ovšem dokonale vybělila srst. Tato zvláštnost však neměla dlouhého trvání. Během našich dalších návštěv bílé kapybary postupně zmizely. Nejspíš byly vzaty na milost a našly si místo v některém z mnoha jezer se sladkou vodou…

Představení pro dva

Nakonec jsem i v Llanos objevil farmy, kde je lov kapybar regulován, nebo zcela omezen. Největší hlodavci světa se tu v hojném počtu poklidně popásají při březích vodních nádrží i řek. V laguně Guacamaya na mé „domovské“ farmě Corralito ve Venezuele jsem jich napočítal na pět stovek. Potulují se také kolem ostatních vodních nádrží v okolí, ale právě Guacamayu jsem si oblíbil nejvíc.

Snad každý den v pozdním odpoledni spolu s Rady pobízíme řidiče nebo naše koně k návratu z terénu a pak už spěcháme ke břehu. Usadíme se na místo se skleničkou červeného vína a tiše pozorujeme západ rudého slunce. Z vody se postupně jeden za druhým vynořují kajmani, kteří se tiše rozplácnou na břehu kolem nás. Po chvíli se ze savany začnou stahovat kapybary, které nás sice pozorují s nedůvěrou, ale nakonec se i ony ukládají k odpočinku pod dozorem dominantního samce. Ten od nás sedí snad jen dva tři metry daleko a upřeně nás pozoruje. Už dobře víme, že od tohoto okamžiku můžeme volně mluvit mezi sebou i na kapybary, dokonce gestikulovat rukama a v klidu popíjet víno.

Zabíjení, které se vymklo kontrole

Zvířata jsou v tuto část dne ukolébána laskavým ochlazením krutého denního žáru i rudým soumrakem a nám nevěnují takřka žádnou pozornost. Ostatně naše slova přehlušuje hádka rudých ibisů, bělostných volavek nebo růžových kolpíků, kteří v rozložitých větvích stromů za našimi zády bojují o místo k přenocování. Když však krajinu pohltí černočerná tma a láhev s vínem je prázdná, rozpačitě se zvedáme k návratu na farmu. Zděšení všech tvorů kolem nás je v tom okamžiku nejspíš zcela upřímné a také velmi halasné. Kajmani s razancí torpéda sjíždějí do vody, odkud na nás poulí své velké oči. Alfa samec zařve děsem a jeho heknutí je signálem celému stádu mladých i dospělých kapybar ke zběsilému úprku do jezera. Voda s rámusem stříká na všechny strany, menší kapybary zmateně pobíhají kolem nás a musíme si dávat dobrý pozor, aby nám některé z nich nepodrazila nohy…

To je ovšem výjev, který rozhodně nelze označit za běžný obrázek současných llanos. Kam tedy odtud zmizela většina kapybar? Odpověď jsem již naznačil a je zoufale „stále více stejná“, obdobně jako v případě mnoha jiných druhů zvířat v našem moderním světě. Společnými jmenovateli jsou ztráta životního prostředí, intenzivní lov a masivní pytláctví, které se nejspíš zcela vymklo kontrole.

TIP: Překvapivá setkání s tapírem: Náruživý plavec z Orinoka

Neoficiální odhady spekulují o 400 000 tunách kapybařího masa, které je ročně zkonzumováno především ve Venezuele. Navíc katolická stolice ve Vatikánu již v 16. století prohlásila maso kapybar za postní, takže může být konzumováno za obdobných podmínek jako rybí. Šílené masakry těchto zvířat před největšími křesťanskými svátky mi ze všeho nejvíc připomínají kruté ubíjení nebohých tuleních mláďat ocelovými tyčemi.