Ukradené obrazy: Jak detektivové hledají ztracená mistrovská díla

Loupeže vzácných obrazů tvoří vděčný námět krimi filmů zobrazujících důvtipné zloděje, kteří se snadno vyhýbají překážkám v podobě laserů i muzejní ochranky. Za skutečnou krádeží uměleckých děl však přitom často stojí mnohem prozaičtější příběhy, než nám předkládají filmoví a televizní tvůrci. 

Každý rok zmizí z muzeí a galerií díla za miliardy dolarů a samy instituce zlodějům práci nezřídka usnadňují, jak dokládá případ dvojice rumunských výtečníků. V říjnu 2012 se vloupali do rotterdamské galerie Kunsthal a odnesli sedm obrazů od Picassa, Matisse, Freuda, Moneta, Gauguina a de Haana v hodnotě až 100 milionů eur. Celá operace trvala jen pár minut: Pachatelé se do budovy dostali skrz nouzový východ, který jednoduše otevřeli kleštěmi. Zmíněné obrazy visely na stěně hned v přízemí a žádný z nich nebyl připojen k poplašnému zařízení. Zloději je prostě sundali a odnesli. 

Chyba muzea?

Vyšetřovatelé měli zpočátku za to, že šlo o profesionály zaměřené na krádeže historických kusů. Po dopadení lupičů hned v lednu následujícího roku se ovšem ukázalo, že umění vůbec nerozumějí. Kromě zmíněné dvojice uvízli v síti ještě čtyři komplici, včetně matky jednoho z hlavních podezřelých. Když se jí soudce dotazoval na osud ukradených obrazů, uvedla, že je prostě spálila doma v kamnech. A jelikož se dosud ani jeden nenašel, je skutečně možné, že poklady světového malířství skončily v plamenech kdesi v Rumunsku. Olej do veřejného pobouření nad nenahraditelnou ztrátou ještě přilil advokát obviněných. Prohlásil totiž, že by mělo škodu zaplatit samotné muzeum, protože plátna vhodně nezabezpečilo.

Ve skutečnosti nejde o první ani jediný případ, kdy se zloději dostali k hodnotným dílům tak jednoduše. Loni odnesl neznámý pachatel z nizozemského muzea Singer Laren van Goghův obraz Jarní zahrada. Před svítáním rozbil dvoje skleněné dveře a utekl s lupem dřív, než stačili muži zákona zareagovat na spuštěný alarm.

Do vlastní sbírky

Největší otázkou zůstává, co zloději s takto ceněnými a známými díly dělají. Muzea totiž krádež okamžitě ohlásí a policie předmět zanese do Databáze chybějících uměleckých objektů, kterou spravuje Interpol. Aukční síně, galerie ani soukromí sběratelé tak dílo s vědomím, že je kradené, nekoupí. Proč si tedy nezákonně přivlastňovat něco, co nelze prodat? Existují jen dvě možnosti: Pachatelé jsou buď velmi hloupí, nebo naopak nesmírně chytří. 

Ti hloupí obvykle vůbec netuší, jak to s krádežemi ve světě umění chodí. Zmínění Rumuni nevěděli nic o policejních databázích ani o aukčních síních. Vedla je prostá představa, že plátno z muzea snadno prodají a zázračně zbohatnou. Popsaný typ zločinu převažuje. Menšinu obrazů však kradou „chytří“ profesionálové, kteří si dobře uvědomují, že uloupený artefakt už nesmí nikdy na světlo. Obvykle tedy pracují na zakázku vášnivého sběratele, jenž se nemůže vyrovnat s představou, že se o svůj oblíbený kus musí ve veřejné galerii dělit s ostatními. 

Jindy se zloději na ukradeném obraze snaží vydělat tak, že za něj od muzea požadují výkupné. Nebo vyčkají, než instituce sama nabídne odměnu za vrácení díla. Většinou však galerie odmítají se zločinci vyjednávat. 

Loupež ze skladu

Z pohledu lupičů se pak jeví jako poměrně chytré zcizit nikoliv vystavená díla, nýbrž ta, jež leží ve skladech. Prázdné místo na zdi je hned vidět, ale když něco zmizí z archivu, galeriím obvykle trvá týdny či měsíce, než na zločin přijdou. Britské Národní muzeum dokonce donedávna odmítalo o popsaném druhu krádeží informovat veřejnost ze strachu, že tím povzbudí další zloděje. Zmíněné období „ticha“ tak pro lupiče představuje příhodné časové okno, kdy mohou méně známé artefakty nabídnout aukčním síním. 

Poslední možnost představuje prodej na černém trhu, ale i ten je ošemetný. Často se totiž stává, že záhy po nahlášení krádeže začne podsvětím kolovat falešná kopie díla, a kupci tak obvykle nemají o obchod zájem. Pokud se přece jen podaří obraz popsaným způsobem zpeněžit, nezřídka to vynese pouhý zlomek jeho skutečné hodnoty a dílo se následně stane v rukou zločinců jakýmsi novým oběživem. Například obchodníci s drogami zajišťují kradenými artefakty půjčky, zatímco jiní je vyměňují za zbraně. Obrazy pak už mají se svou uměleckou cenou pramálo společného a původní majitelé se pouze modlí, aby se o ně zločinci rozumně postarali. 

Cesta zpátky

Jak dostat ztracené poklady zpět? Kromě registrace u Interpolu představuje jednu z možností zanesení do databáze Art Loss Register, která momentálně eviduje na 700 tisíc položek a v níž si může každý umělecký dealer ověřit, co přesně mu náhodní prodejci nabízejí. Vedle pasivních opatření v podobě registrů se hledání ztraceného umění aktivně věnuje i policie, Interpol i FBI. Americký vyšetřovací úřad dokonce ustavil specializovaný tým dvaceti agentů, trénovaných specificky pro popsaný druh zločinu. Od roku 2004, kdy skupina vznikla, již nalezla 2 600 předmětů v hodnotě přes 150 milionů dolarů.

Oficiální cesty tedy existují. Nicméně i obří organizace jako FBI dokáže ze svého sboru 35 tisíc zaměstnanců vyčlenit jen dvacítku lidí. Pokud se vám tudíž neztratí zrovna Mona Lisa, nejspíš se vyšetření zločinu pouze zařadí na čekací listinu místních policejních sborů – a zmíněné seznamy mohou být dlouhé. Okradená instituce se ovšem může obrátit i na soukromého detektiva. A mezi ty, kteří se specializují výhradně na umění, patří nizozemský vyšetřovatel Arthur Brand. 

Umění soukromého očka

Brand je považován za jakéhosi Indiana Jonese v oblasti kradeného umění. Život zasvětil hledání ztracených děl mistrů, jako byli van Gogh či Picasso, a během své kariéry již vypátral desítky artefaktů v celkové hodnotě 307 milionů dolarů. Obvykle pracuje na několika případech současně a podle svých slov má telefon vždy zapnutý, protože se kdykoliv může ozvat někdo s důležitou stopou. 

Na rozdíl od veřejných institucí si „soukromé očko“ může dovolit ušpinit si ruce a udržovat kontakty s podsvětím. „Znát lidi, kteří znají lidi“ je podle Branda klíčem k úspěchu, protože nejlepší informace mívají překupníci. Detektiva často žádají o pomoc sami policisté, když jsou po měsících pátrání bezradní a nenacházejí žádné nové stopy, zatímco je tlačí jiné, horké případy. Brandovi pátrání nezřídka zabere i několik let, může si to však dovolit – živí se jako historik umění a konzultant, přičemž svoji pomalou detektivní práci považuje za službu veřejnosti.  

Nejnovější případ

Jeho zatím poslední kauzou se stala právě van Goghova Jarní zahrada, jež zmizela loni v březnu z muzea Singer Laren. Na rozdíl od mnoha jiných kusů, které se po krádeži ztratí beze stopy, se Brandovi podařilo získat indicii v podobě snímku obrazu. Zřejmě jako důkaz, že v době pořízení fotky bylo plátno v pořádku, k němu neznámý autor přiložil deník New York Times z 30. května 2020 a knihu. Nešlo však o náhodný výběr, nýbrž o životopis Octava Durhama, jednoho z nejznámějších současných zlodějů umění. 

Podle Branda obraz koluje v mafiánských kruzích. Fotografii prý získal ze svých tajných zdrojů a považuje ji za dobrou zprávu: Plátno není zničené ani závažně poškozené. Kniha o Durhamovi má potom tvořit jasné vodítko. Sám zločinec ovšem nařčení odmítá s tím, že byl v době loupeže v nemocnici a krádež se prý odehrála velmi amatérsky. Ani jeho někdejší zločin nicméně profesionalitou právě nezářil. V roce 2002 vlezl spolu s komplicem skrz střešní okno do Van Goghova muzea v Amsterodamu, k akci použili hrubé zednické nářadí a odnesli dvě drahocenná díla. O rok později policie Durhama dopadla ve Španělsku a usvědčila ho na základě DNA z kšiltovky, kterou na místě činu zapomněl. 

Typická krádež

Příběh obou obrazů je však pro podobné loupeže naprosto typický. Durham tvrdí, že je ukradl, protože zkrátka viděl dobrou příležitost, jak na to – jednoduše rozbít okno a odnést si je. Kupce prý předem neměl a pouze doufal, že se nějaký najde, případně hodlal plátna použít k vyjednávání s muzeem a policií, pokud by jej chytili. Díla pak nabídl dvěma jiným překupníkům, ale oba byli zavražděni, ještě než k obchodu došlo. Durham se chtěl obrazů co nejdřív zbavit, a tak je nakonec prodal jednomu z bossů italské mafie Camorra. Roku 2016 pak policie oba artefakty našla při zátahu v Neapoli. Nebyly nijak vážně poškozeny a vrátily se do muzea.

TIP: 50 miliard na plátně: Deset nejdražších obrazů historie

Obdobnou cestou se zřejmě vydal i neznámý pachatel s Jarní zahradou, která teď koluje v podsvětí. Arthur Brand přiznává, že má ještě další fotografie a stopy, ovšem kvůli bezpečnému průběhu vyšetřování je nemůže zveřejnit. Pokud se mu podaří obraz do muzea Singer Laren vrátit, půjde o další z jeho „majstrštyků“.