Uhaste bolest v krku: Funguje kloktání doopravdy jako léčebný prostředek?

Pozornost lékařů i veřejnosti je dnes upřena především k vrcholící pandemii nového koronaviru, pomalu se ale blíží sezóna nejhorších epidemií infekcí horních cest dýchacích - od nejrůznějších viróz, přes chřipku po angínu. Kromě klasických léčebných postupů – horký čaj s medem a citronem, postel a dostupná analgetika, v případě angíny také antibiotika – můžete využít i procedury méně obvyklé a rozšířené. Jednou z oblíbených metod našich babiček je i kloktání: obyčejné či slané vody, ale i nejrůznějších bylinkových odvarů. Otázka však zní – funguje kloktání doopravdy jako léčebný prostředek? 

Zatímco v České republice se tato metoda používá především okrajově při bolestech v krku, v některých zemích (například na Dálném východě) je kloktání součástí běžné každodenní hygieny. U nás žádné rozsáhlejší studie nemáme a kloktání se doporučuje i v medicíně pouze „ze zkušenosti“. V zahraničí však proběhly i vědečtěji pojaté experimenty zaměřené na jeho účinnost.

Ústní voda proti chřipce

Na webových stránkách Centra pro kontrolu nemocí a prevenci v Atlantě (CDC) najdete vzpomínky pacientů z období pandemie španělské chřipky, jejich rodinných příslušníků a přátel. Jeden z těchto příběhů uvádí příběh Arta McLaughlina, jenž žil během pandemie v roce 1918 asi 25 kilometrů východně od Chicaga v malém městě, kde byli v každém bloku umístěni strážci, kteří hlídali, aby se lidé nepohybovali venku a nešířili virus.

Čím se příběh tohoto muže liší od ostatních? McLaughlin připisuje přežití své rodiny během hrůzné pandemie koupelím a kloktání populárního antiseptika Listerinu, jejž i dnes běžně seženete v drogerii. Byl natolik přesvědčen o preventivních účincích Listerinu, že jej ke kloktání používal každý den po zbytek svého života. Může to znít zvláštně – jedná se přece o ústní vodu – ale Art jej užíval jako prevenci proti infekčním chorobám.

Japonská cesta

Od epidemie španělské chřipky, která připravila o život miliony lidí, uplynulo celé století. Významná část obyvatel některých zemí, například Japonska, stále využívá kloktání ve snaze předcházet řadě přenosných respiračních onemocnění, od nachlazení až po chřipku. Před několika lety zahájil japonský ministr zdravotnictví, práce a sociálního zabezpečení národní kampaň na kontrolu šíření viru prasečí chřipky (H1N1). Ta spočívala v povzbuzování veřejnosti k řadě opatření a kromě častějšího mytí rukou zahrnovala i kloktání.

Informace zveřejněné ministerstvem doporučovaly kloktání k „zamezení nákaze chřipkou“ a dále k „omezení nárůstu a šíření propuknuvší nákazy“. Samotná doporučení CDC nicméně kloktání nezmiňují, navrhují pouze omezit dotýkání se vlastních očí, nosu a úst – tedy opatření, které bylo v japonských doporučeních ministerstvem zcela opominuté. Jak je to tedy ve skutečnosti? 

Na stopě nachlazení

Většina výzkumu v této oblasti byla prováděna skupinou vědců, kteří sami sebe nazývají (v přibližném překladu) Vyšetřovatelé velkého nachlazení. Jde o neformální uskupení japonských profesionálních zdravotníků, převážně internistů a praktických lékařů, kteří pátrají po řešení klinických problémů v oblasti zcela obyčejného běžného nachlazení.V září roku 2007 ve vydání časopisu Internal Medicine publikoval tento tým závěry, které se týkaly většiny běžných otázek kolem nachlazení. Výzkum byl nazván „Můžeme zabránit chřipkovitým onemocněním pomocí kloktání?“ a v zásadě vycházel z podrobnějších analýz předchozích testování. Výsledek byl poměrně obecný a nicneříkající: „Nemůžeme dokázat signifikantní preventivní účinek kloktání proti chřipkovitým onemocněním.“

Pokud nelze prokázat žádné „signifikatní preventivní efekty“, proč potom na světě existuje ministerstvo zdravotnictví, které doporučuje kloktání k zabránění nákaze chřipkou? Zčásti jistě kvůli zvyklostem a zčásti je tato praxe založená na předchozích zkouškách, z nichž jsou tyto závěry vyvozeny. Tento předchozí test, první randomizovaná kontrolovaná studie k ohodnocení efektivity kloktání v prevenci infekcí horních cest dýchacích u zdravých lidí, byl uskutečněn „Vyšetřovateli velkého nachlazení“ v zimní sezóně mezi léty 2002–2003; a v letech 2003 a 2004 byl podrobně analyzován. Výsledky byly publikovány v listopadovém vydání Americal Journal of Preventive Medicine (vědecký časopis zaměřený na preventivní lékařství) v roce 2005.

Vědecký důkaz

Pokus z let 2002–2003 zahrnoval 387 zdravých dobrovolníků mezi 18 a 65 lety z celého Japonska, kteří byli náhodně přiřazováni do jedné ze tří skupin. První skupina kloktala třikrát za den kohoutkovou vodu, druhá třikrát denně komerčně dostupné antiseptikum (jodopovidon) a třetí skupina měla za úkol své návyky v oblasti kloktání nijak neměnit. Co se stalo během 60 dní?

Ze 122 jedinců, kteří kloktali obyčejnou vodu, zaznamenalo 34 (tedy 27,9 %) příznaky onemocnění horních cest dýchacích (HCD), stejně jako 46 ze 132 (34,8 %) těch, kteří kloktali antiseptikum a 50 ze 130 (38,5 %) z třetí kontrolní skupiny. Tři účastníci studie byli z jiných důvodů vyřazeni. Tým vyvodil následující závěry: „Kloktání obyčejnou vodou bylo efektivní v prevenci infekcí HCD u zdravých jedinců. Oproti tomu kloktání jodopovidonem nesnížilo významným způsobem infekce HCD.“

Vztaženo na chřipku, 12 jedinců (9,8 %) ve skupině kloktajících obyčejnou vodu skončilo s chřipkovými příznaky, ve srovnání s 11 (8,3 %) z těch, kteří kloktali antiseptikum a 14 (10,8 %) ve třetí kontrolní skupině. Výsledky byly analyzovány i později, a ve shrnutí z roku 2007 již nejsou kloktání připisovány žádné významné preventivní účinky.

Otazníky nad výzkumy

Pokud se na celý tento výzkum zaměříme kritičtěji, pochyby vyvstávají ohledně všech těchto prohlášení o infekcích HCD. Například 72 % lidí ve 3. kontrolní skupině (co neměli měnit své návyky) ve skutečnosti pravidelně kloktalo již předtím, v průměru více než dvakrát denně (vodu nebo antiseptikum). Proč? Byli zkrátka instruováni k tomu, aby dělali to, co dělají normálně – a tím bylo i kloktání.

Podle doktora Takashiho Kawamury, který předsedá „Vyšetřovatelům velkého nachlazení“, by zakazování kloktání v kontrolní skupině bylo považováno za svým způsobem neetické, právě proto, že jej Japonci považují obecně za velmi efektivní. Další pochybnost o tomto výzkumu tkví v tom, že 22 % jedinců používajících antiseptikum kloktalo pouze čistou vodu, neboť jim bylo řečeno, aby tak činili v případě, že by při používání antiseptika cítili jakékoli nepohodlí.

Více znepokojující než zmatky v používání vody a antiseptika byl fakt, že kontrolní skupina obsahovala mnohem více účastníků ze severního Japonska, kde měli 1,7krát větší pravděpodobnost nákazy infekcí HCD než účastníci ze střední oblasti země. Nakonec, účastníci ze skupiny kloktající vodu si také častěji umývali ruce než adepti ze zbývajících dvou skupin.

Ošetření sliznice

Je překvapivé, jak jednoduchá procedura, jako je prohnání trošky vody dutinou ústní a hltanem, může vůbec zamezit přenosu a rozvoji infekce HCD. Pravidelné kloktání by teoreticky mohlo narušit zachycení virů způsobujících tyto infekce na sliznicích. Nicméně viry potřebují specifické buněčné receptory, aby mohly proniknout do intracelulárního prostředí. Jak potvrzuje i dr. Kawamura, „je značně nepravděpodobné, aby byly patogenní viry prostě vymyty turbulentním prouděním vody při příležitostném kloktání. Namísto toho se zdá, že buněčné proteázy, které usnadňují virům průnik do sliznice, jsou při procedurách ústní hygieny vymývány pryč“.

Laicky řečeno, kloktání pomáhá odstranit enzymy, jež mohou zvyšovat infekčnost viru chřipky. Další studie analyzovaly kloktání například čaje, všechny ale trpěly nedostatkem účastníků. Některé z nich byly navíc zatíženy střetem zájmů – sponzoři a zástupci univerzity měli osobní prospěch z prodejů čajových extraktů a odbytu prodeje zeleného čaje.

U nás se kloktání využívá především jako symptomatická léčba u onemocnění horních cest dýchacích, bolestech v krku a při angínách. V lékárnách jsou dostupná dvě komerčně vyráběná kloktadla: Tantum verde (s bezydaminem) a JOX (s jodopovidonem), přičemž obojí jsou látky s antiseptickými účinky, jež lokálně působí na sliznici. Kdo nechce utrácet peníze nebo je příznivcem přírodní medicíny, může si dopřát jako kloktadlo silný odvar ze šalvěje či heřmánku. I tyto rostliny obsahují silice s antiseptickým účinkem a mohou pomoct v hubení bakterií či virů. 

Kloktat, či nekloktat?

Na tuto otázku odborníci zatím nemají jednoznačnou odpověď. Podrobné klinické studie na efektivitu kloktání, srovnání bylinných či komerčních kloktadel nebo účinnosti pastilek proti kloktadlům prostě neexistují. Ani by se nevyplatily, neboť pomocí kloktadel se obvykle léčí jen lehčí formy onemocnění hltanu, hrtanu a mandlí. Závažnější onemocnění jako angína či chřipka jsou při těžším průběhu léčena systémovými preparáty – antivirotiky a antibiotiky. Při nekomplikovaném průběhu se naopak tyto choroby obvykle vyléčí, ať již pacient kloktá, nebo ne. A odpovědět na otázku, zda kloktadlo zkrátí dobu stonání a urychlí léčbu, je průkazným způsobem takřka nemožné.

Odborníci se však shodují, že kloktání nemůže rozhodně uškodit (pokud tedy tekutinu náhodou nevdechujete či nepolykáte) a pravidelné zvlhčování sliznic zvyšuje pohodlí nemocného, ulevuje od bolesti a pomáhá zbavit se hlenů. Zda má účinek preventivní, to se (minimálně podle japonských studií) neprokázalo.

Při onemocnění kašlem, chřipkou či angínou však pro dobrý pocit a úlevu kloktáním čehokoli nic nezkazíte. Jestli použijete šalvěj, preparát z lékárny, heřmánek nebo slanou vodu, to pravděpodobně nebude hrát významnou roli. Ale když už máte k dispozici levnou, šetrnou a bezpečnou metodu – byť s nezaručeným efektem – jistě není důvod ji nezkusit. Už pro pocit, že dělat aspoň něco je vždy lepší než nedělat nic.