Tyrani pod nadvládou chorob: Mao Ce-tung nevěřil lékařům a ani v hygienu

Po celou dobu vlády si Mao Ce-tung budoval pověst mírného, a dokonce soucitného panovníka-filozofa, který koná v nejlepším zájmu lidu. Ve skutečnosti dělal bezcitný diktátor všechno pro to, aby ho nikdo nepřipravil o pozici. Jeho zdravotní stav sice nebyl věcí veřejnou, ale z biografií jeho lékařů vyplynulo, že šlo o velmi excentrického jedince. 

Ručník a čaj

Mao sice rád plaval, ale odmítal se koupat jen z hygienických důvodů – preferoval otírání nahřátým ručníkem. Nezřídka jej proto trápily vši a měl nezdravou pokožku. V roce 1963 ho dokonce ohrožoval na životě neléčený vřed na hrudi, který přešel v absces a otravu krve. Vůdce nevěřil ani na dentální hygienu, proto si nečistil zuby: Každé ráno si pouze vypláchl ústa čajem. Samozřejmě tak trpěl nezdravým chrupem, a jelikož byl rovněž silným kuřákem, přišel v roce 1970 o všechny horní zuby. 

Mao měl postupně čtyři manželky, ale užíval si také se spoustou milenek – a občas údajně i s chlapci. Věřil totiž, že pravidelný pohlavní styk prodlužuje život, a v posteli se tudíž neustále obklopoval mládím i poté, co již nebyl sexu schopen. Za svůj nezřízený chtíč zaplatil řadou pohlavních chorob: Mimo jiné dostal kapavku a herpes a v roce 1955 mu pak diagnostikovali impotenci.  

Čas je relativní

Podobně jako Stalin, i Mao se potýkal s neurastenií. Stres spojený s pozicí vůdce nenesl dobře: Hubnul a trpěl zácpami, nespavostí i chronickým svěděním pokožky. Neschopnost usnout se později stala jeho každodenní můrou a běžný tok času pro něj ztratil význam. Údajně vůbec nenosil hodinky a od ostatních očekával, že se přizpůsobí jeho nepravidelnému spánkovému rytmu. Nedělalo mu proto problém svolat například půlnoční schůzi. Nakonec začal užívat barbituráty, které se hojně nasazovaly jako tlumicí prostředek. Bohužel však na ně snadno vzniká návyk – a Mao nepředstavoval výjimku.

TIP: Jídelníček diktátorů: Čočka pro Hitlera, česnek pro Stalina 

Život mu dál komplikovala neustále se vracející malárie a trvalá náchylnost k bronchitidě a onemocněním dýchacích cest, k čemuž negativně přispívalo také kouření. Koncem života upadal do hlubší a hlubší paranoie, kvůli šedým zákalům přestával vidět a měl problémy i s mluvením. V roce 1974 mu diagnostikovali amyotrofickou laterální sklerózu, neurodegenerativní onemocnění, jež vede k úbytku mozkových buněk ovládajících svalové pohyby. O dva roky později se mu pak stal osudným infarkt myokardu.