Tvorové (ne)dávné minulosti: Šelma s klokaním vakem

Jedním z nejproslulejších tvorů, s nimiž se na naší planetě dnes už nesetkáme, je vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus) zvaný též tasmánský tygr. Evropští přistěhovalci, kteří byli příčinou jeho vyhubení, považovali vakovlky za škodnou a vybíjeli je na každém kroku všemi možnými způsoby. Stačilo jediné století osídlování ostrova bělochy, aby se tento neobyčejný pruhovaný vačnatec ocitl na pokraji vyhynutí.

Vytrvalý a bojácný

Z dochovaných vyobrazení, popisů a muzejních exemplářů víme, že vakovlk tasmánský vypadal jako velký pes s tmavými pruhy na hnědém hřbetě, těžkým neohebným ocasem a velkou hlavou. V dospělosti dosahoval délky asi 180 cm od čumáku po konec ocasu a vysoký byl kolem 58 cm v kohoutku. Vážil přibližně 30 kilogramů. Byl to tichý tvor, ale když byl rozrušen, vydával chraptivý, kašlavý štěkot. Při lovu štěkal v několikavteřinových intervalech podobně jako teriér.

Nepohyboval se příliš rychle (a pokud ano, vypadal poněkud nemotorně), ale tento nedostatek vynahrazoval vytrvalostí. Kořist pronásledoval tak dlouho, až jí došly síly a stala se snadným úlovkem. Vakovlk měl plachou a uzavřenou povahu a vždy se snažil vyhnout kontaktu s člověkem. Oproti svému příbuznému ďáblu medvědovitému známému pod jménem tasmánský čert byl dost bojácný – odchycená zvířata se obvykle vzdala bez boje a mnozí jedinci ze strachu a šoku brzy sami pošli.

Vybíjení s požehnáním vlády

Mláďata vakovlka se rodila velmi malá a neosrstěná a podobně jako u ostatních vačnatců si po narození vlezla do matčina vaku, kde sála mléko. I když se většinou rodila tři mláďata, ve vaku mohli být současně až čtyři mladí, kteří rychle přibývali na váze, takže vak nakonec sahal téměř k zemi. Jakmile se potomci trochu osamostatnili, nechávala je matka v dobře ukrytém brlohu, aby se mohla vydat na lov. Vakovlci se pravděpodobně dožívali pěti až sedmi let, v zoologických zahradách žili až devět let, avšak vzhledem k citlivosti vůči změnám prostředí se tu nikdy nerozmnožovali.

Do jídelníčku vakovlků patřili malí klokani a jiné menší druhy savců a ptáků. S příchodem osadníků si šelmy občas ulovily také ovci či drůběž, což se jim stalo ostudným. Vybíjení zvířat farmáři, kteří navíc vypisovali odměny za každý ulovený exemplář, bylo povzbuzeno vyhlášením státní odměny v hodnotě jedné libry za hlavu vakovlka. Toto opatření tasmánského parlamentu z roku 1888 spolu se systematickým přetvářením přirozeného prostředí člověkem přispělo k zániku populace vakovlků na ostrově.

Příslib do budoucnosti?

V roce 1910 již tento druh nedokázal čelit velkému množství otrávených návnad, pastí a střelby. Setkání s ním se stala ve volné přírodě raritou. Nepočetný zbytek populace přežíval v malých oddělených skupinách a byl oslaben virovým onemocněním podobným psince. Poslední doložený exemplář byl odchycen v roce 1933 a putoval do zoo v hlavním městě Tasmánie, Hobartu. Zde také roku 1936 uhynul.

TIP: Pes dingo: Metla australské fauny v boji o nejmenší kontinent

O padesát let později byl tasmánský tygr oficiálně prohlášen za vyhynulý druh. Jeho výskyt v Tasmánii byl opakovaně hlášen až do roku 1980, vždy však šlo o nepotvrzená a mnohdy zcela mylná pozorování. Ačkoli se vědci zaměřili na možnost naklonování vakovlků, nevypadá znovuzrození druhého největšího vačnatce světa příliš růžově. Ve světě vědy je však všechno možné a technologie třeba jednou pokročí natolik, že se budoucí generace s vakovlkem skutečně znovu setkají.