Tvorové (ne)dávné minulosti: Pratur, dobytek z pravěku

Zdá se, že pratuři (Bos primigenius) dávali přednost mokřinám a bažinatým lesům v říčních údolích. Pravděpodobně ale žili i v sušších lesích a na otevřených pláních. Na většině svého území byl pratur vyhuben do konce 15. století. Jeho posledním útočištěm se stala rezervace u polské vesnice Jaktorów.

Správa zbývajících jedinců byla po několik staletí dobře organizována. Zvířata nejprve patřila místní šlechtě, která měla výsadní právo k lovu. Později dobytek přešel do majetku panovníka, jenž se staral o jeho ochranu a krmení v zimním období. Za péči o pastviny byli místní hajní osvobozeni od daní a byl vydán dekret, podle něhož se pytláctví na praturech trestalo smrtí. Královská inspekce z roku 1564 přesto uvádí, že v rezervaci žije už jen 38 kusů.

Heckův skot jako „náhradníci“

Masivní pokles populace praturů byl zřejmě důsledkem nedostatečné péče králů Zikmunda I. a Zikmunda II. a následných politických nepokojů. Vyhynutí druhu tedy způsobila kombinace několika příčin: rozšíření domácího dobytka, nezájem vladařů, korupce, nemoci ve stádech a lov. Poslední kus proto uhynul roku 1627. U řeky Pisia najdeme pomník vybudovaný na počest této poslední samice.

TIP: Letitou záhadu vzniku zubra objasnily analýzy DNA a jeskynní malby

Domestikovaná forma Bos taurus je dnes rozšířena po celém světě. V mnoha zemích byly do volné přírody vráceny také populace zpětně vyšlechtěného druhu, o který se ve 20. letech zasloužili bratři Heinz a Lutz Heckovi. Tito ředitelé zoo v Berlíně a Mnichově vyšlechtili po třiceti letech křížení sedmi druhů evropského dobytka tzv. Heckův skot, který se barvou a často i tvarem rohů podobá původním praturům.