Tváří v tvář civilizaci: Jihoameričtí indiáni jsou nejohroženější komunitu na Zemi

Wirohoa nevlastní řidičský průkaz, televizi ani mobilní telefon. Neví, kolik je mu let, a po vesnici Tiracambu v brazilské Amazonii chodí bosý. Společně se svou matkou Jakarewãjou a tetou Amakariou opustil předloni v prosinci prales, kde všichni strávili celý svůj život jako nomádští lovci-sběrači, v naprosté izolaci od moderní společnosti.

„V pralese se nám žilo dobře,“ říká asi pětadvacetiletý Wirohoa, který nemá dokonce ani příjmení. Přechod do nového světa skutečně znamenal pro jeho rodinu víc strastí než radostí. Samotný Wirohoa si sice v civilizaci našel ženu, ovšem jeho teta a matka doplatily na skutečnost, že se jejich imunitní systém nedokázal vypořádat s „moderními“ chorobami – obě dostaly tuberkulózu. 

V sevření zla

Příběh zmíněné trojice velmi názorně ilustruje současnou situaci indiánského kmene Awá, který se momentálně nachází v sevření dvou zel. Na jedné straně mu život ztrpčuje prales, na němž se až příliš drasticky podepisuje kácení. Ovšem pokud se jej pokusí jeho obyvatelé opustit, hrozí jim nemoci a další nečekaná nebezpečí „velkého“ světa. 

Kvůli ilegální těžbě dřeva v zalesněné lovné oblasti kmene Awá bývají jeho příslušníci označováni za nejohroženější komunitu na Zemi. Většina domorodé populace, jež čítá asi 450 lidí, žije v Caru, v rezervaci o rozloze přibližně 1 730 km² založené v roce 1982. 

Civilizační choroby

Až donedávna Wirohoa, přibližně padesátiletá Amakaria a zhruba čtyřicetiletá Jakarewãja netušili, že přebývají v rezervaci domorodců – prales pro ně představoval celý svět. S přibližující se těžbou však začala být zalesněná loviště pro rodinu příliš nebezpečná. Situace se vyhrotila se zjištěním, že všechny stromy okolo indiánských chatrčí mají být vykáceny. Trojice pak pod tlakem okolností podlehla doporučení lovců z vesnice a divočinu opustila. Jenže pár dní po příchodu do „civilizace“ dostaly ženy rýmu a následná diagnóza zněla „tuberkulóza“. Obě tedy bylo nutné letecky přepravit do São Luís, hlavního města státu Maranhão, kde se pak zotavovaly v replice své pralesní chatrče postavené na pozemku nemocnice.

Wirohoa, jehož jméno znamená „Velký pták“ nebo „Jestřáb“, tráví čas v nové vesnici mnohem radostněji. Užívá si svého prvního milostného vztahu se starší ženou jménem Ximirapia a kmen usoudil, že by si ji měl vzít za manželku. Oproti životu v pralese se jedná o velký pokrok, protože v džungli se partnerky hledají jen velmi těžko.

Další ústupky

„Předtím jsem ženu neměl. A teď ji mám. Jsem velmi šťastný!“ říká Wirohoa, načež Ximirapii políbí, obejme ji a dodá: „Když odejde někam pryč, je mi dokonce do pláče.“ Podle vesničanů z kmene Awá si Wirohoa na život v „civilizaci“ zvykl. Sice trochu přibral, ale pořád chodí lovit – někdy stráví na výpravě za kořistí i celé dny. Také o tuto radost by jej však mohla připravit rozpínající se moderní společnost. 

Lovné území kmene představuje hlavní zdroj obživy, přestože někteří domorodci rovněž trochu farmaří. Nyní ovšem teritorium ohrožují plány na expanzi železnice, která rezervaci lemuje po jejím okraji. Dvanáctkrát denně sviští po trati s hlasitým hukotem nákladní vlaky převážející železnou rudu, což samozřejmě děsí divokou zvěř. Náčelníci kmene Awá se obávají, že pokud se koleje rozšíří a doprava ještě zhoustne, budou se zvířata na lovištích objevovat jen velmi zřídka. 

Poklad v pralese

Kmen Awá poprvé zmínila zpráva provinčního funkcionáře z roku 1853. V dalším století sice došlo k letmému kontaktu indiánů s farmáři, nicméně brazilská Kancelář pro styk s domorodci navázala s kmenem formální komunikaci až v roce 1973. V následujících letech se většina jeho příslušníků usadila v amazonských vesnicích. Desítky indiánů přitom však zemřely, protože se jejich imunitní systém nedokázal vypořádat s nemocemi, jež jsou pro nás běžné. 

Brazílie v reakci na takto vysokou úmrtnost zavedla zásadu, že se obyvatelé nemají pokoušet zbývající lovce-sběrače vůbec kontaktovat. V současnosti proto podle organizace Survival International, britské skupiny na ochranu práv domorodců, žije v zemi kolem osmdesáti kmenových skupin, které se nedostaly do styku s vnějším světem.

Wirohoovy rodiny se však již izolace netýká. S Ximirapií sdílí hamaku v jednom z několika domků v jejich vesnici. V příbytku jim dělají společnost také želva, ptáci, pralesní hlodavci, dva druhy opic, Ximirapiin druhý manžel Kamajrua a několik dalších lidí. „Právě my jsme ho sem přivedli,“ vysvětluje Kamajrua, jehož skupina svého času doprovodila Wirohou a dvě ženy z pralesa do vesnice. „Teď s námi chodí lovit divoká prasata.“