Triumf vůle a rozumu: Před 150 lety se narodila Marie Curie-Sklodowská

Dne 7. listopadu 1867 přišla ve Varšavě na svět malá Marie, kterou v rodině kromě vzdělaných rodičů-učitelů vítali na svět další čtyři sourozenci. Byla nadaná, četla už od čtyř let a v patnácti letech již skvěle ovládala historii, matematiku, literaturu a čtyři cizí jazyky. Pod náporem povinností se ale v té době nervově zhroutila. 

Mariin otec Wladyslaw poslal nemocnou dceru na venkov, kde se během jednoho roku skvěle zotavila. Sám však jako vdovec se čtyřmi dětmi čelil existenčním starostem. Nejenže přišel o všechnu hotovost, kterou důvěřivě svěřil švagrovi spekulujícímu na finančním trhu, ale ztratil také místo zástupce inspektora na gymnáziu a s ním i služební byt a polovinu platu. 

Sklodowští se musejí uskromnit, ale vzájemná láska a podpora, životní elán a touha po vzdělání jsou silnými atributy této rodiny. Není divu, že v tomto intelektuálním prostředí zatoužila Broňa i Marie po nejvyšší metě – vysokoškolském titulu. Jediná univerzita, která přijímala ženy, však byla Sorbonna a studium na ní představovalo obrovskou finanční zátěž. 

Sestry proto uzavřely dohodu: starší Broňa odjede do Paříže, zatímco Marie začne pracovat a vydělané peníze bude posílat Broně na studia. Jakmile Broňa získá lékařský titul a bude se moci živit sama, podpoří zase ona svoji mladší sestru. Ve svých osmnácti letech tedy přijala Marie dobře placené místo vychovatelky v rodině Zorawských. 

Počátek velké jízdy

Po mnoha letech strádání se na rodinu Sklodowských konečně usmálo štěstí. Pan Sklodowský získal místo ředitele polepšovny a mohl začít podporovat Broňu na Sorbonně. Marie byla konečně volná a přijala pozvání od Broni, která se v Paříži mezitím provdala. A 3. listopadu roku 1891 překročila odhodlaná čtyřiadvacetiletá dívka z Polska poprvé práh Sorbonny. 

Její tvrdá práce, odříkání a strádání byly po dvou letech odměněny získáním prvního titulu – licenciátu fyzikálních věd. V té době se seznámila s Pierrem Curie, který učil na Škole průmyslové fyziky a chemie. O osm let starší Pierre zaujal Marii na první pohled a na rozdíl od jiných nápadníků dala tomuto pětatřicetiletému rozvážnému vědci s jasnýma očima a milým úsměvem ve svém srdci šanci. Mariina úcta k názorům, vlastnostem i vědomostem Pierra Curie se postupem času změnila v upřímnou lásku, takže přijala jeho nabídku k sňatku. 

12. září roku 1897 se Curieům narodila holčička Irena. Mezi přebalováním, studiem příruček o vyvážené stravě pro dítě a šitím šatiček se však Marie nepřestala věnovat vědecké práci. Jako téma doktorské práce si zvolila objev fyzika Henriho Becquerela, který zjistil, že uranové soli vyzařují paprsky pronikající hmotou podobně jako Röentgenovy paprsky.

Radioaktivitě na stopě

Ve svých třiceti letech se Marie vydala po stopách radioaktivity, o jejíž existenci zatím svět neměl tušení. Shání vzorky uranu a s pomocí elektrometru, který vynalezl její manžel, měří elektrický náboj vznikající ve vzduchu působením paprsků uranu. U ostatních kovů kromě thoria Mariina metoda vyzařování nepotvrzuje.

Vědkyně dává novému jevu název radioaktivita a brzy jej objevuje také u uraninitu (smolince). Zprvu nechápe, jak je možné, že uraninit vykazuje tak silnou radioaktivitu, i když neobsahuje odpovídající množství uranu nebo thoria. Po celé řadě pokusů dochází k závěru, že minerál musí obsahovat látku, která je mnohem radioaktivnější než uran a thorium, a že se pravděpodobně jedná o dosud neobjevený prvek. Tuto hypotézu přednese v Akademii věd Mariiným jménem její bývalý profesor Gabriel Lippmann dne 12. dubna 1898. 

Pierre odkládal vlastní pokusy, aby Marii pomohl oddělovat jednotlivé složky smolince a měřit jejich radioaktivitu. Všechny údaje pečlivě zaznamenávají a 13. června Marie konstatuje, že jedna ze zkoumaných sraženin vykazuje 150× větší radioaktivitu než uran. Ještě toho dne společně měří radioaktivitu černého prášku usazeného ve zkumavce a ke svému úžasu zjišťují, že je 330× aktivnější než uran. Čím více se snaží izolovat neznámý prvek, tím radioaktivnější látku získávají. O pět dní později oznámili objev nového prvku nazvaného polonium na počest Mariiny rodné země. 

Levný smolinec z Čech

Neuplynulo ani půl roku a manželé Curieovi zaznamenali domněnku o existenci dalšího dosud neznámého prvku. Nazvali jej radium. Marie si stanovila nový cíl – získat radium v jeho čisté formě. Ve staré kůlně s prosklenou střechou rozpouští po dvacetikilových dávkách smolinec zakoupený levně z české továrny na výrobu uranu, filtruje jej a sráží, míchá železnou tyčí v kotlíku, dokud nemá čistý roztok. Takto zpracovala během dvou let osm tun smolince, než se jí podařilo získat čisté radium a zaznamenat jeho atomovou hmotnost. Ta se jí však nezdála správná, a tak je nucena celý postup s vypětím všech sil opakovat. 

Po čtyřech letech lopoty v parné kůlně měla Marie konečně čistou sůl radia. Její i Pierrovo zdraví už práce s radioaktivními prvky značně poznamenala, ale nebezpečí, které v sobě radium skrývá, mělo ještě dlouho zůstat utajeno. 

Curieovi získávají v Paříži věhlas a také dobrá pracovní místa. Pierre mohl konečně začít vyučovat fyziku, chemii a přírodopis na Sorbonně a Marii bylo nabídnuto místo učitelky fyziky na Vysoké škole pedagogické. Ve volném čase pak vlastnoručně vyrábí čím dál čistší radium. Spolu s Pierrem zjistili, že tento prvek vydává teplo, a vyslovili odvážnou domněnku, že zdroj této energie spočívá přímo v radioaktivních atomech. Na tuto jejich hypotézu navázal novozélandský fyzik Ernest Rutherford, kterému se podařilo dokázat dosud neslýchaný fenomén – spontánní rozpad radioaktivních prvků. Roku 1908 získal za svůj objev Nobelovu cenu.

Nobelova cena

S náročnou metodou izolace radia začala Marii pomáhat velká chemická továrna. Práce tak pokračuje rychleji a dne 28. března 1902 může Marie s konečnou platností zapsat do svého sešitu hmotnost jednoho atomu radia: Ra = 225,93. 

Jelikož bylo zjištěno, že radium pomáhá léčit rakovinu, začaly vznikt nové lékařské postupy a Akademie věd poskytla manželům Curieovým 20 000 franků na izolaci tohoto vzácného prvku. Dnes je jasné, kolik manželé Curieovi mohli vydělat, kdyby si metodu získávání a čištění radia nechali patentovat. Rozhodli se však, podobně jako jiní velcí vědci, předat svůj objev světu nezištně.

Marie a Pierre se stávají světově známými osobnostmi. Jejich rodinný život však touto slávou nijak nezískal. Nejenže fyzicky strádají v důsledku neustálého styku s radiem, ale obrovské množství korespondence, jíž jsou zahrnuti a na kterou se snaží poctivě odpovídat, publicita a nevyžádané pocty, jim ubírají sil. V roce 1903 se však Marii dostalo pocty, jako žádné jiné ženě před ní: spolu se svým manželem a Henrim Becquerelem získává za výzkum radioaktivity Nobelovu cenu za fyziku. 

Rodinná tragédie

Rok nato se v rodině Curieových slavilo narození dcerky Evy. Všechno štěstí ale skončilo 19. dubna roku 1906 ve chvíli, kdy Pierre chvátal deštivou Paříží do práce. Na přeplněné, rušné ulici mu otevřený deštník zastínil výhled, takže si nevšiml pětimetrového povozu naloženého vojenským materiálem, který se na něj řítil. Kočí nestačil zastavit koně a Pierre byl během několika vteřin mrtvý. Zadní kolo povozu mu rozdrtilo lebku. 

Rodinní přátelé a kolegové nabídli Marii uspořádání veřejné sbírky na potřeby její rodiny. Marie rezolutně odmítá, ale rozhodne se přijmout místo vedoucí katedry fyziky, které patřilo Pierrovi, a s ním roční plat 10 000 franků, jenž by měl finančně zajistit ji i obě děti. 

Největší otřes svého života Marie nakonec překonala. Její první přednášku na Sorbonně odměnili posluchači bouřlivým potleskem. A Marie se znovu pustila do práce v laboratoři. Jejím cílem bylo získat nejen sůl čistého radia, jak se jí to podařilo v minulosti, ale kov samotný. Po čtyřech letech v nyní již dobře vybavené laboratoři a s pomocí vyškolených kolegů se jí to skutečně podařilo. Koncem roku 1911 získala druhou Nobelovu cenu, tentokrát za chemii.

Na válečné frontě 

Po začátku první světové války Marie iniciovala vznik flotily rentgenových vozů opatřených červeným křížem a spolu s osmnáctiletou Irenou se vydává na frontu pomáhat raněným vojákům. Podařilo se jí vybavit rentgenem dvacet vozů přezdívaných „curietky“ a založit 200 stálých rentgenových stanic, které během jediného roku války provedly víc než milion vyšetření. Ve funkci ředitelky armádní rentgenové služby si počínala velmi rozhodně a proškolila stovky dobrovolnic. Když válka skončila, bylo Marii 51 let. Práce pro druhé během vojenského konfliktu jí kupodivu prospěla a vrátila jí radost i chuť do života. V té době se cítí lépe i po zdravotní stránce. Plave, chodí na procházky a těší se z pokroků svých dcer. 

Finanční prostředky na vybavení radiologického ústavu ovšem chyběly a Marie stálo hodně úsilí, než se jí podařilo získat pro laboratoř nějaký materiál. V roce 1920 se však baron a lékař Henri de Rothschild rozhodl financovat rozvoj radioterapie a založil Nadaci Curieových. 

Radium z rukou prezidenta

Marie dostala finanční injekci i ze Spojených států. Její nová přítelkyně, americká novinářka Marie Mattinglyová přezdívaná Missy, uspořádá pro nadaci Curieových v USA národní sbírku. Chtěla totiž splnit největší sen Marie Curie – získat do svého vlastnictví jeden gram radia.

Plachá vědkyně musela podstoupit šestitýdenní cestu plnou recepcí, přednášek a tiskových konferencí napříč Spojenými státy, než jí prezident Warren Harding slavnostně předal v Bílém domě klíček od schránky obložené padesáti kilogramy olova. Kromě tohoto pokladu v ceně 100 000 dolarů si Marie odvezla do Francie hotovost na podporu činnosti svého institutu, vzácné rudy v hodnotě dvaceti tisíc dolarů, drahé laboratorní vybavení a zálohu 50 000 dolarů jako autorský honorář na plánovanou autobiografii. Historie se opakovala ještě v roce 1928, kdy si Marie přijela do USA pro druhý gram radia, který poté věnovala Polsku. 

4. července roku 1934 Marie umírá  v sanatoriu Sancellemoz na leukémii vyvolanou prací s radioaktivním materiálem. V té chvíli neměla tušení, že její dcera Irena půjde stejnou cestou a že i ona bude ověnčena Nobelovou cenou. A že za své úspěchy zaplatí stejně vysokou cenu...