Triky ze staré školy: Seznamte se s pěticí vypečených podvodníků
Ten trik byl tak prostý a naivní, že je skutečně nedůstojné na něj naletět. William Thompson jej od roku 1840 přesto v New Yorku mnohokrát úspěšně zopakoval. Sázel přitom jen na svůj dobrácký obličej a slušné oblečení, které jej řadilo k vyšší střední společenské třídě.
Rafinovanost nečekejte!
Na ulici vždy oslovil nějakého boháče a choval se k němu od prvního momentu jako ke starému příteli, kterého léta neviděl. Že to zní neuvěřitelně? Ruku na srdce, máte takovou paměť na tváře, že by se vám tenhle sympatický dobrák nezdál povědomý? Prohodí pár vtípků a univerzálních, důvěrně znějících frází, a než se nadějete, rázem mu dobrovolně půjčujete své hodinky nebo hotové peníze. Částečně z pocitu provinilosti, že jste jej hned nepoznali. „Jen do zítřka, vždyť si můžeme věřit,“ je jeho oblíbená fráze na rozloučenou, stejně jako ujištění, že se setkají na stejném místě.
Thompson samozřejmě s cennostmi ihned zmizí, aby hned další den trik zopakoval o hezkých pár bloků dál. Zdá se až neuvěřitelné, že mu to procházelo celých devět let. Ale i štěstí sebejistého con-mana (jak budou tito šejdíři nazýváni) se jednou vyčerpá. Jistý vážený pan McDonald se také na Thompsonovu fintu nachytá a své zlaté přívěskové hodinky v ceně 110 dolarů mu rád zapůjčí. Ale jako z udělání na něj znovu druhý den narazí!
Je z toho pěkná strkanice, kterou musí řešit strážník. A později soud. „Úspěšně jste složil zkoušku ze zločinu,“ prohlásí k jeho případu pochvalně soudce Grath. „Odměnou vám teď bude desetiletý pobyt v Sing Singu.“ Zdá se to hodně? Nikoliv. O případu totiž informoval místní tisk a justice měla k dispozici plné pytle dopisů od stovek napálených naivků.
Žaloba kvůli pirátskému pokladu
Oscar Hartzell začínal jako pomocník šerifa v zapadlém městečku státu Iowa. Práce ho ale příliš nenaplňovala a do kapsy měl pořád hluboko. Často ale docházel na soudní líčení, která se mu stala „vysokou právnickou školou“. A právě pod smyšleným titulem advokáta rozjel svůj ambiciózní plán. Zvolání „Za všechno může Francis Drake!“ se stalo jeho novým životním krédem.
Slyšíte správně: britský korzár z 16. století, který se svolením anglické královny přepadal španělské lodě. Hartzell vyhledal v Iowě rodiny s příjmením Drake a oznámil jim, že i když o tom nejspíš neví, jsou vzdálenými potomky slavného piráta. Ten za sebou zanechal pohádkové bohatství, které se navíc po tři sta letech zvýšilo o značnou sumu na procentech. Jenže Britové celé dědictví zadržují!
Poté překvapeným lidem sdělil, že i oni mají na jmění nárok. A on coby právník je schopen tuto žalobu protlačit mezinárodním soudem, a udělat z nich boháče. „Ale s tím se pojí jisté finanční výdaje, které musíte uhradit,“ dodal. O jak velkou sumu jde? Podle aktuálního kursu má Drakeovo jmění hodnotu miliard liber. Za každý dolar, který dají „na žalobu“, dostanou po procesu 500 zpátky. Hartzellův svérázný výklad historie a práva nikomu nepřišel podezřelý. Od důvěřivců inkasoval statisíce.
Patnáct let mu jeho trik procházel a on si žil na vysoké noze v Londýně. Dokonce i když vyfasoval deset let ve vězení, bláhoví důvěřivci se mu skládali na obhájce. Počet napálených, povětšinou obyvatel státu Iowa, se odhaduje na 70 tisíc! Později totiž do projektu přibíral další a další naivky, kterým prostě jen tvrdil, že Velká Británie způsobila skutky tohoto piráta značnou finanční újmu, za kterou dnes bude žalována.
Než spravedlnost, raději smrt!
Dobrý původ je základ. Lord Herbert Hamilton Glencairn zvaný též Lord Gordon Gordon to moc dobře věděl. Aby ne, když byl pokrevně spřízněn se slavnými Campbelly a jeho rodokmen prý sahal až k dávným králům Skotska. Až na to, že celé to byla jedna velká lež. Skutečný původ tohoto muže se už patrně nedozvíme. Chladnokrevnost mu ale rozhodně nechyběla.
Už v Londýně prý roku 1868 vylákal pod jménem Lord Glencairn z klenotnictví Marshall a syn celých 250 tisíc liber. Do USA ovšem zavítal s historkou, že hledá a ve velkém skupuje pozemky pro evropské investory. A ve velkém bral i úplatky od těch, kteří se po gentlemanské domluvě s ním rádi zbavovali bezcenné půdy, zhodnocené „přislíbeným nákupem“. O jeho kontaktech na movité muže Evropy přitom nebylo pochyb, Gordon totiž uměl házet velkými jmény. Jeho vrcholným kouskem byla „koupě“ železniční tratě Eire, o kterou měl v roce 1872 eminentní zájem nesmlouvavý průmyslník Jay Gould.
Lord Gordon mu nabídl obchod: ví, že akcie zmíněné železniční společnosti jsou ze dvou třetin v držení šlechticů a bankéřů z Velké Británie. A on je schopen je sehnat. Nebude to pochopitelně zadarmo, chce to prostředky na nákup nebo prostě na úplatky. Gould okamžitě „nasypal“ prakticky neznámému podvodníkovi milion v akciích vlastní firmy a k tomu 200 tisíc dolarů v hotovosti! Gordon dlouho nečeká. Vybere, co jde, a mizí v Kanadě.
Tisk si na příběhu o „tvrdém, ale natvrdlém“ Gouldovi pěkně zvyšuje náklad. Zvlášť poté, co se průmyslník s pomocí svých ostrých hochů rozhodne šejdíře unést zpět do Států. Neúspěšně. Jen tím málem vyprovokuje válku s Kanadou! Gordon po dvě léta žije v luxusu, než padne rozhodnutí o jeho vydání do USA. A tak uspořádá opravdu divoký večírek, v jehož závěru si prostřelí hlavu pistolí.
Pomsta falešným hráčům
Když jsou sázky vysoké a proti vám sedí ostřílení podvodníci, projeví se to na stavu vašeho účtu. Zjistil to i Reed Waddell, mladík z dobré rodiny, ale také vášnivý gambler! Jeho rodina ovšem nechtěla mít doma karbaníka, a tak ho rovnou odstavila od dědictví. Waddella tedy trápí dvě věci: jak se pomstít falešným hráčům, kteří ho oškubali, a kde teď přijít k penězům. A z poctivce se proto rychle přehrál na kriminálníka. Rozjel svůj vlastní byznys, v rámci kterého zajišťoval klientele z podsvětí prodej „zeleného zboží“. Tímto přirovnáním se v 19. století označovaly machinace s padělanými penězi. Velký zájem o ně měli zvláště bookmakeři, falešní hráči a lidé z podvodných sázkových kanceláří.
Je to jednoduché: na dostizích vsadíte falešné, které pořídíte za zlomek ceny originálu, a výhru dostanete zpět v pravých penězích. Waddell se ale nechtěl dostat do vězení za federální zločin padělatelství. Pokaždé to nahrál tak, že si jeho kavky prohlédly regulérní americkou měnu (kterou vydával za povedený falzifikát), a v pravý moment pak sáčky či kufříky s prodávanými penězi prohodil. Napálení šejdíři od něj odcházeli jen s nastříhanými novinami, a pochopitelně si nemohli jít stěžovat na policii. Jenže v rodném městě to pro něj brzy začne být nebezpečné. Vydá se proto na cesty, ale poctivě už se živit nedokáže. Na nejrůznějších tricích, například s falešnými zlatými cihlami, vydělá miliony. V roce 1885 jej ale v Paříži zastřelí jeho vlastní parťák, se kterým se nepohodl kvůli kořisti.
Velké triky a ještě větší proces
Paměti Lou Blongera by vydaly na pětidílný román. Ve čtrnácti letech vstoupil do armády, procestoval Divoký západ, kradl a podváděl, uprchl do Mexika a vedl několik zločineckých gangů. Jenže nikdo nemládne, a tak se „na stará kolena“ usadil v Denveru. A tady, s nastřádanými penězi, zúročil své letité zkušenosti. Proměnil celé město na „vysokou školu podvodů“. Do učení se k němu stahovali šejdíři nejen z celých Států, ale i z Evropy. Vedl tu několik nočních klubů, barů a kabaretů, kde se ve hře s cinknutými kartami, kostkami a ruletami zdokonalovali jeho žáci. Za cvičební materiál jim sloužily davy movitých výletníků, které placení náhončí a vyvolavači sháněli po celém městě. Blonger se dobře pojistil, a „v kapse“ měl celou místní policii, soudy a politiky.
TIP: Svoboda na dohled: Peklo jménem Alcatraz
Díky tomu mohl také s úspěchem několikrát provést opravdu „velké triky“. V pronajatých domech otevíral celé sázkové kanceláře, které byly k nerozeznání od originálů. Jen s tím rozdílem, že jejich zaměstnanci a všichni překřikující se sázející patřili k jeho týmu. Spousta obětí jeho podvodů odjela z Denveru s posledním centem v kapse, aniž by kdy zjistily, že je někdo napálil. A když si někdo stěžoval? Dostal od policie echo, a včas po sobě uklidil.
Blonger dokáže své impérium podvodů řídit pětadvacet let, než jej za mříže dostane státní návladní Philip S. Van Cise. K zátahu tehdy nejsou vůbec povoláni místní policisté, aby se akce tradičně neprozradila. Před soudní tribunál pak nastupuje nejen sedmdesátiletý Blonger, ale i 33 jeho spolupracovníků. Coby kápo gangu vyfasoval sedm let. Odkroutil si jediný z nich, poté umírá na selhání organismu.
-
Zdroj textu
100+1 Speciál
-
Zdroj fotografiíShutterstock