Třepotaví dravci a žlutý kankán: Poštolky obecné a sírovec žlutooranžový

Při „úrodě“ myší a hrabošů můžete poštolky obecné (Falco tinnunculus) sledovat, jak se třepotají na místě a vyhlížejí kořist. Hlodavci tvoří až 90 % jejich potravy a vzhledem k tomu, jak je technika poštolčího lovu nesmírně energeticky náročná, třepotavý let malých dravců přitáhne vaše oči jen nad lokalitami s bohatým výskytem potenciální kořisti.

Lety dálkové i akrobatické

Poštolky obecné jsou patrně našimi nejběžnějšími dravci, ornitologové odhadují, že v Česku žije 9–13 tisíc hnízdních párů a zimní populace je odhadována na 15–30 tisíc exemplářů. Tehdy lze u nás kromě „našich“ poštolek zastihnout i dravčíky ze severu, zatímco mnozí z ptáků, kteří jsou Česku věrní jen v létě, směřují v zimě většinou k jihozápadu. Například jeden u nás kroužkovaný dravec byl zastižen až v Portugalsku. Zpět na hnízdiště se poštolky vracejí koncem zimy, kdy předvádějí nápadné zásnubní lety s celou škálou svého fascinujícího leteckého umění.

Jen u lidí s pochopením

Necitlivé hospodaření s krajinou způsobilo, že poštolky již řadu let pronikají do našich měst. Hnízdí na věžích kostelů, ale také na střechách a lodžiích panelových domů. V žádném případě však nejde o ptáky typicky synantropní, kteří by blízkost člověka vyhledávali. Zůstávají plaché a mohou vyhnízdit jen v blízkosti těch lidí, kteří v sobě najdou dostatek pochopení, ohleduplnosti a pokory, při hnízdění dravce nevyrušují a jsou třeba ochotni vzdát se po dobu několika týdnů využívání svých lodžií.

Vidí i lidmi neviděné

Kořistí „městských“ poštolek jsou, kromě hlodavců, i ptáci - především rehci domácí, kosi černí, mláďata holubů a větší hmyz (převážně sarančata a kobylky). Poměrně často se tedy jejich obětí stávají také drobní pěvci, což je ve volné přírodě spíše výjimečné.

Mezi poli se malí dravci zaměřují hlavně na hraboše, pro jejichž hledání jsou skvěle vybaveni. Hraboši si svá teritoria a cestičky často značí trusem a močí. Sokolovití (i mnozí další) dravci přitom dokážou vidět ultrafialové světlo a čerstvá moč hlodavců odráží UV záření charakteristickým způsobem. Pozorná poštolka objeví místo, kde si hraboš nebo myš před chviličkou udělal značku, a dokáže odhadnout, kde se s největší pravděpodobností zase objeví. Aby poštolka obecná přežila, musí denně ulovit aspoň dvě myši.

Smrtící balet žlutooranžových vějířů

Pokud vás svět rostlin oslovuje víc než trpělivé hlídkování poštolek, od května až do října můžete na kmenech stromů objevit nepřehlédnutelný sírovec žlutooranžový (Laetiporus sulphureus). Je rozšířený po celém světě a já jej za teplého podzimu často nacházím především v říjnu například na pobřežních vrbách u řek na okraji Brna. Jednoletá dřevokazná houba z čeledi troudnacovitých připomíná roztažené vějíře nebo nařasený lem sukýnek kankánových tanečnic. Mladé plodnice jsou zbarveny jasně žlutě až žlutooranžově, spodní strana bývá sírově žlutá. V tomto období jsou jedlé. Stárnutím plodnice někdy bledne do krémova, jindy naopak tmavne.

TIP: Labyrinty kamenných poutníků – Rezervace Maštale ve Východních Čechách

Přes svoji nepochybnou estetickou působivost je sírovec nebezpečným parazitem, který vyvolává poměrně rychlý úhyn dřeviny. Do živých stromů se dostává poraněním na kořenech, nebo na kmeni. Na dřevinách nejsou zpočátku znát žádné příznaky napadení do doby, dokud houba nepronikne celým profilem kmene a nezačnou se tvořit plodnice. Někdy se tato hniloba nazývá kostková, protože napadené dřevo se rozpadá na nepravidelné kostky.