Tisíc maratonů: Extrémní mnišský rituál se vymyká fyziologickým zákonům

Už víc než třináct století sídlí na hoře Hiei nedaleko japonského Kjóta centrum nevelké buddhistické sekty Tendai. Mniši žijící v místním klášteře si dobře uvědomují, že dosáhnout osvícení znamená běh na dlouhou trať – a to doslova. Podle buddhistické tradice se smysl bytí a pocit jednoty ve spojení s vesmírem ukrývají hluboko v našem nitru, přičemž k nim mohou vést nejrůznější cesty. A zatímco většina východních náboženství praktikuje různé formy meditace, přívrženci zmíněného učení zvolili poněkud extrémnější způsob: Aby došli naplnění a proměnili se v jakési „živoucí svaté“, musejí zdolat tisíc maratonů za tisíc dní. 

Při rituálu zvaném kaihógjó, doslova „kroužení kolem hory“, si sáhnou na dno nejen fyzických sil. Jde o natolik náročnou výzvu, že ji od roku 1885, kdy se začaly vést detailní záznamy, zvládlo jen 46 mužů. Dva z nich přitom uspěli hned dvakrát – zato další, který se pokusil ještě o třetí kolo, spáchal po 2 500 dnech sebevraždu. 

Sto dnů, třicet kilometrů

Kaihógjó se řídí přísnými pravidly, proces trvá sedm let a zdaleka není určen pro každého věřícího. Mnich, který se k němu rozhodne, musí žít na hoře Hiei nejméně dvanáct let, dokonale ovládat umění meditace i kaligrafie a znát veškeré náležitosti pobytu v klášteře. Po celou dobu navíc povinně dodržuje slib celibátu a střízlivosti. Samotnému rituálu pak předchází pečlivá a neméně náročná příprava pod dohledem zkušenějšího askety: Pro trénink je vyhrazeno sto dnů v prvním roce a v každém z nich dotyčný absolvuje chůzí či během třicet kilometrů v horském terénu.

Aby tak enormní zátěž zvládli, vyvinuli si mniši za uplynulá staletí specifický způsob pohybu. „Oči mají upřené přibližně třicet metrů před sebe a udržují pravidelné stabilní tempo. Ramena jsou uvolněná, záda vzpřímená a nos se nachází v linii s pupíkem,“ uvádí John Stevens v knize Maratonští mniši z hory Hiei. Každý den přípravy se nese ve znamení striktního režimu: Adepti vstanou o půlnoci a hned po modlitbě vyrážejí na jednu z předepsaných tras. Do cíle dorazí kolem deváté ranní, následuje zhruba hodinová bohoslužba, koupel a oběd. Po něm mají nárok na odpočinek a pokračují chrámovými zpěvy. Naposledy jedí kolem šesté a přibližně o dvě hodiny později uléhají ke spánku. 

Lanko k oběšení

Samotný maraton si nicméně nelze představovat coby tradiční závod, jak ho známe. Účelem není co nejrychleji protnout cíl; jde spíš o to, aby mnich stihl obejít celkem 250 zastávek v klášterech a u posvátných míst po celé hoře. Vždy přitom musí odříkat krátkou mantru, k čemuž si nese potřebné modlitební knížky. Některá zastavení připomínají ty, kteří kaihógjó nezdolali a skonali při něm vlastní rukou. Tradice totiž nařizuje, že kdo během zmíněné snahy selže a nezvládne splnit některý z úkolů, musí se oběsit nebo si rozpárat břicho. Proto si mniši omotávají kolem zápěstí tzv. lanko smrti a nosí s sebou nůž. V jejich brašně se nacházejí i svíčky, zápalky, drobné obětiny či modlitební korálky.

Zato moderní sportovní vybavení, jež by si nejspíš přibalila většina z nás, zásadně chybí. Tenisky nahrazují ručně vyráběné slaměné sandály a místo čelovky slouží papírová lucerna. Mniši dobře vědí, že stačí i krátká přeháňka, a vše se rozmočí. Ale ve srovnání s obtížností úkolu, který je čeká, se nakonec jedná o pouhou maličkost. Skutečná zkouška ohněm přichází poté, co zdárně absolvují náročný rok příprav.

Drsná zkouška vůle

První dvě stovky z devíti set zbývajících maratonů by měl adept zdolat za dva roky. Má sice za sebou drsný trénink, přesto ho nečeká žádná procházka růžovým sadem. Jeho tělo se promění k nepoznání: Bosé nohy v chatrných botách si nesčetněkrát odře, bude se potýkat s bolestmi a křečemi, naskáčou mu puchýře. Dost možná ho při neustálém pohybu zachvátí horečka či trávicí potíže, pocítí dehydrataci i nesnesitelný hlad, nemluvě o psychické trýzni permanentního boje se sebou samým. 

Příležitost k odpočinku se naskytne velmi zřídka a spánek se omezí nanejvýš na pár hodin denně. Běžci tak mohou načerpat síly v podstatě pouze při krátkých zastávkách k modlitbám, což je zároveň jediný okamžik, kdy přijdou do kontaktu s jinými lidmi: Mezi jejich rituální povinnosti totiž patří žehnat kolemjdoucím. Po zbytek dne se hrouží do samoty mlčení a v rozlehlé krajině jim dělají společnost jen vlastní myšlenky. 

Pokud ovšem adept zvládne zhruba prvních třicet dnů, zjistí, jak neuvěřitelně se lidské tělo dokáže adaptovat. Po dosažení uvedené hranice nastává u většiny „maratonců“ zvrat a veškeré předchozí nesnáze se citelně zmírní. Tou dobou mají také již dokonale zvládnutou techniku mírného běhu, takže se pohybují úsporně a lehce. Rovněž vymizí mozoly a navzdory nepohodlné obuvi zůstanou chodidla hladká a pevná. Vydrží-li pak běžec dvojnásobek zmíněné doby, posílí se i jeho duševní stránka: Za neustálého odříkávání manter dosáhne spirituálního sjednocení s posvátnou horou a okolní přírodou, takže v jeho mysli už nezbude místo pro vnímání tělesného nepohodlí.   

Dotyk smrti

Tímto způsobem má mnich zdárně nakročeno ke zdolání prvních tří set maratonských tratí. Pokud uspěje, může si do dalšího kola obléct ponožky a vypomáhat si holí. Úleva se však dostavuje pouze dočasně: Po pěti letech a sedmi stech maratonech přichází čas na tzv. doiri, vůbec nejnáročnější část tisícidenního rituálu – byť při něm mnich paradoxně neběhá, ale zůstává v klidu v klášteře. Devět dnů musí totiž setrvat zcela bez jídla, vody i spánku a pouze odříkává mantry vsedě na podlaze chrámu. Pravidelně se u něj přitom střídají dva bratři a hlídají, zda si vede správně a neusne.

TIP: Kouzla tibetských mnichů: Skutečně mohou vědomě ovládat teplotu svého těla? 

Jediná příležitost ke změně pozice nastává vždy ve dvě hodiny v noci, kdy smí adept vstát, a odskočit si. Poté přinese vodu ze studny určenou k obětině. Jedná se o zkoušku vůle: Sám nesmí pozřít ani kapku, musí odolat pokušení a nenechat se ničím rozptýlit. Ocitne se doslova na prahu smrti, jenže právě naprosté vyčerpání těla i mysli hraje klíčovou roli. Podle principu kaihógjó pak totiž už nezbývá nic a člověk se „ničím“ skutečně stane. Otevře se tudíž prostor tomu, co jej může vyplnit. 

Dokončení: Tisíc maratonů (2): Extrémní mnišský rituál se vymyká fyziologickým zákonům (vychází ve čtvrtek 10. února)