Tajné organizace a utajení světovládci (1): Vražední hašašíni

Koncem 12. století cestoval Jindřich, hrabě ze Champagne, se svým průvodem horskými hřebeny Elborzu severně od dnešního Teheránu. Cestou dostal pozvání na návštěvu nedaleké pevnosti. Její tehdejší vládce, Daj al-Kabír, provázel hosty po sídle s rozlehlými zahradami a vysokými věžemi. Na závěr přidal malou ukázku své moci: vydal pokyn k jedné z věží, na níž stáli dva mladí strážní, a ti se okamžitě a s úsměvem na tváři vrhli z výšky do skalnatého údolí. Daj al-Kabír svému hostu potěšeně vysvětlil, že s pomocí takto bezmezně poslušných poddaných čistí islámskou společnost od nepřátel. 

Vražední hašašíni

Ona pevnost v pohoří Elborz se jmenovala Orlí hnízdo – Alamut. Stala se sídlem pro organizování vražd nepřátel islámu a věrnými služebníky ji v 11. století zaplnil Hasan Sabbáh – zakladatel tajné organizace hašašínů a zanícený ismailita (minoritní sekta šíitské větve islámu).

Hasan oplýval charizmatem, inteligencí i tvrdostí. Byl znalý metod tzv. brainwashingu („vymývání mozků“) a vlastnil bohatství, jež zpronevěřil coby správce šáhova majetku. Na útěku před spravedlností kolem sebe začal shromažďovat věrné příznivce, které přesvědčil o svých magických schopnostech seslaných přímo od Proroka. V Alamutu nechal vybudovat tajné rozlehlé zahrady s krásnými pannami, ovocem i květinami a zkrátka se vším, co k pravému islámskému ráji patří. Pak se pustil do verbování mladíků a jejich „zpracování“ ve šťastně poslušné a bezvýhradně oddané bytosti.

Z nových členů se brzy stali šikovní vrazi. Ke svým obětem se často dostali v přestrojení za křesťanské či islámské duchovní. Uniknout se podařilo jen málokomu. Úhlavními nepřáteli byli sunnité a kdokoliv, kdo se opovážil urazit Hasana. Podstatnou část aktivit spolku tvořily nájemné vraždy, jež byly významným zdrojem rozšiřování Hasanova bohatství.

Hašašíni ale nebyli jen tak obyčejní zabijáci. Během důkladného výcviku se jim dostalo vzdělání, učili se také vojenským strategiím nebo cizím jazykům. Bylo od nich vyžadováno dodržování rytířských ctností a samozřejmě odhodlanost a sebekázeň. Poté, co – ze zásady – za bílého dne a na veřejném místě vykonali s pomocí otrávených dýk svou práci, zůstali stát a čekali tiše a bez jakýchkoliv pohnutek na vytoužený trest.

Na cestě do ráje

Jak ale Hasan dosáhl tak bezmezné oddanosti svých stoupenců? Jednou z mistrových výcvikových metod byl i jednodenní výlet do ráje – tedy do tajných zahrad Alamutu. Hasan svým učedníkům prozradil, že má schopnost dopřát jim krátkou návštěvu na onom světě, aniž by museli zemřít. 

Mladíci, omámení hašišem, pak byli přeneseni do „ráje“, kde si jeden den užívali všech slastí. Pak byli odneseni zase zpět do pevnosti. Po probuzení mistrovi nadšeně děkovali a byli ochotni udělat cokoliv, jen aby se mohli do ráje odebrat navždy.

Hasan výletníkům důkladně vysvětlil, že jen těm, kdo zemřou poslušni jeho příkazům, tam bude zajištěn trvalý pobyt. Fungovalo to výborně. A vlastně to funguje dodnes. Brutální tajnou organizaci hašašínů sice umlčel už v polovině 13. století nájezd Mongolů, ale zbytky této sekty dodnes přetrvávají v Iráku, Íránu a Sýrii jako odštěpené skupiny militantních šíitů. Jejich oddaní členové se během teroristických útoků obětují jako lidské bomby s neochvějnou vírou, že tak získají vstupenku do ráje.