Tajemství lodi HMS Terror: Tragédie Franklinovy polární expedice

Jak je možné, že 129 nejlepších britských mužů zmizelo v arktické pustině, stejně jako jejich obří a dokonale zásobené lodě? Proč po sobě při svém strastiplném putování za záchranou života zanechali jen minimum zpráv a učinili řadu nelogických rozhodnutí? Zatemnila jim skutečně zdravý úsudek otrava olovem? A opravdu se ke konci své tragické cesty uchýlili ke kanibalismu? Tyto a mnohé další otázky týkající se Franklinovy expedice zaměstnávají historiky, archeology i polárníky již víc než 160 let. Nedávný objev druhé „lodi duchů“ slibuje, že vysvětlení jedné z největších záhad v dějinách objevitelských plaveb je možná na dosah. 

Sammyho příběh

Koncem letošního srpna se na můstku výzkumného plavidla s názvem Martin Bergmann brázdícího arktické vody odehrál rozhovor, který předznamenal jeden z největších archeologických objevů posledních desetiletí. Adrian Schimnowski z Arctic Research Foundation pozoroval ubíhající noční ledovou krajinu a přitom se zaposlouchal do vyprávění jednoho ze svých inuitských kolegů Sammyho Kogvika. Eskymák se mu svěřil, že před několika lety viděl při lovu v zátoce Terror Bay podivnou tyč vyčnívající z moře, jež vypadala jako stožár lodi, a společně se svým druhem si ji dokonce vyfotografoval. Pak ale snímky ztratil a o nálezu nikomu neřekl – prý se obával, že mu lidé neuvěří. Schimnowski zpozorněl a zanedlouho již otáčel kurz do míst, která mu Kogvik popsal. Od fantastického objevu je dělilo dvě a půl hodiny – jak se totiž ukázalo, domorodec přesně lokalizoval polohu vraku lodi Terror ztracené Franklinovy výpravy. „Prostě jsem následoval Sammyho příběh,“ dodal později Schimnowski.

Vrak plavidla Terror, jež se ztratilo roku 1847 při hledání Severozápadního průjezdu, našli kanadští odborníci na počátku letošního září u jihozápadních břehů ostrova Krále Viléma. Spočíval v hloubce 25 metrů a k radosti badatelů byl stále ve velmi dobrém stavu – dokonce prý natolik dobrém, že v něm lze dosud identifikovat běžné předměty, a kdyby se jej podařilo vytáhnout, možná by mohl i znovu plout. HMS Terror tak představuje poslední chybějící díl skládačky vyprávějící o tragickém zmizení desítek britských mužů z nešťastné expedice. Vrak druhé lodi nazvané Erebus se podařilo najít už před dvěma lety: Ležel v hloubce 11 m, necelých 100 km jižně od právě nalezeného Terroru. 

Svatý grál polárních výprav 

Příběh plný hrůzy a nečekaných zvratů, nad nímž stále visí mnoho otazníků, se začal psát v polovině 19. století v Británii. V Evropě tehdy skončily napoleonské války a britskou armádu čekaly značné změny. Královské námořnictvo výrazně snížilo stavy a z původních 140 tisíc mužů ponechalo ve službě jen 19 tisíc. Lordy z admirality, kapitány, lodní důstojníky i obyčejné námořníky tak postihla nová vášeň: polární výpravy. A doslova svatým grálem se stalo nalezení Severozápadního průjezdu, tedy cesty vedoucí Severním ledovým oceánem podél pobřeží Kanady. Tou dobou už bylo známo prakticky celé pobřeží Severní Ameriky, stejně jako oblast od Baffinova zálivu na západ až po Melvillův ostrov. Mezi oběma lokalitami zbývalo proplout trasu dlouhou asi 1 700 km a dostat se na sever, do míst předpokládaného polárního moře (dnes už víme, že neexistuje). 

Odhalení zmíněné cesty by navíc potenciálnímu objeviteli nezajistilo jen nehynoucí slávu, ale také ohromné bohatství. Jelikož Panamský průplav tou dobou ještě neexistoval, zkratka z Evropy do Asie by představovala víc než výhodnou obchodní trasu. 

Pýcha královny oceánů

Británie, jež se tou dobou pyšnila přízviskem „královna oceánů“, na výpravě rozhodně nešetřila a vyslala na moře jednu z nejambicióznějších polárních expedic v dějinách, s loděmi HMS Terror a HMS Erebus (písmena HMS zkracují anglický výraz „Her Majesty’s Ship“, tedy „loď Jejího Veličenstva“). 

Bývalá válečná plavidla upravená speciálně pro arktické podmínky představovala to nejlepší, co mohlo námořnictvo nabídnout. Jejich konstrukce byla navržena tak, aby „ustála“ otřesy při palbě z masivních mortarů určených k boření pobřežních pevností. Lodě měly ocelové plátování, parní motory a dost uhlí na to, aby se dokázaly dvanáct dnů probíjet ledem. Vezly také značné zásoby jídla, jež měly údajně vystačit na tři až pět let, a zahrnovaly i tehdejší novinku – celkem osm tisíc konzerv s masem a zeleninou. Nezapomnělo se ani na citronovou šťávu proti kurdějím a na palubě se nacházela rovněž velmi dobře vybavená knihovna. 

Vidina dobrodružství a slávy přivedla do řad polární expedice 129 mužů, ačkoliv podmínky, které je čekaly, byly tou dobou již všeobecně známé. Vědělo se, že v Arktidě panují teploty kolem −50 °C a navíc tam řádí mohutné bouře i blizardy. Hrozila tak celá řada zdravotních komplikací, včetně omrzlin či sněžné slepoty. Někoho možná napadlo, že by názvy lodí mohly být pro osud výpravy příznačné: Erebus nesla jméno antického boha podsvětí a věčné tmy, zatímco Terror – tedy „hrůza“ – snad měla vnášet děs do srdcí nepřátel. Brzy se ukázalo, že hrůza a tma budou nechtěnými společníky posádky po mnoho týdnů. 

Na vlně optimismu

Posádku lodi Erebus tvořilo 68 mužů, jimž velel ostřílený mořský vlk sir John Franklin a jeho zástupce James Fitzjames. Na Terroru se plavilo 65 dobrodruhů a velení se ujal Francis Crozier. Celá výprava slibovala i řadu vědeckých poznatků – mimo získání geografických faktů se měla například věnovat studiu zemského magnetismu či biologickému výzkumu. 

V květnu roku 1845 vyplula Franklinova expedice v doprovodu tří zásobovacích plavidel s velkou pompou z přístavu Greenhithe na jihovýchodě Anglie. Minula Orknejské ostrovy a zamířila na severozápad ke Grónsku, načež v červenci zakotvila na ostrově Disko a obrátila se k západu k Baffinovu zálivu. Šestadvacátého července ji poblíž Baffinova ostrova, tedy na začátku Severozápadního průjezdu, pozdravili muži z velrybářských škunerů Prince of Wales a Enterprise. Z nadšených Britů prý ještě čišel optimismus a holedbali se, že mají zásoby na dlouhou dobu. Nikdo tehdy netušil, že půjde o poslední zprávu o Franklinově výpravě. 

Jmění za zprávu 

Měsíce ubíhaly a z ledového severu nepřicházely žádné informace. V rodné zemi si zpočátku o osud Franklinových mužů starosti nedělali: dílem kvůli ohromné vzdálenosti dělící Británii od Arktidy, dílem proto, že byli všichni o úspěchu expedice skálopevně přesvědčeni. Když ovšem koncem roku 1847, tedy dva roky po vyplutí, z Arktidy stále nezaznívaly žádné zprávy, Británie znervózněla.

Velký podíl na tom měla i Franklinova manželka Jane, jež se vytrvale snažila získat pomoc admirality a pravidelně burcovala tisk. Obrátila se dokonce na prezidenta Spojených států a na ruského cara. Nehodlala se smířit s tím, že mohlo 129 mužů jen tak zmizet z povrchu zemského. Admiralita nakonec vypsala za informace o expedici odměnu 20 tisíc liber a záchranné mise na sebe nenechaly dlouho čekat. 

Záhada zbídačených mumií 

Po stopách polárníků se v následujících deseti letech vydalo neuvěřitelných čtyřicet lodí, první z nich se však vracely s prázdnou. Teprve roku 1850 zaznamenali úspěch muži kapitána Williama Pennyho: Na nehostinném Beecheyho ostrově u jihozápadního cípu ostrova Devon našli rozvaliny kamenného příbytku, rozházené odpadky i množství stop ve sněhu. Bylo jisté, že v místě někdo přezimoval. 

Když postoupili ještě dál, objevili hroby tří mužů. Vyrytá data na náhrobcích potvrdila, že šlo o námořníky, kteří mezi lednem a dubnem 1846 zemřeli na lodích Erebus a Terror. Po otevření rakví však objevitele čekal šok: Ledové sevření způsobilo dokonalou mumifikaci nebožtíků, kteří tak vypadali, jako by je někdo pochoval docela nedávno. Tím víc vyniklo, v jak zuboženém stavu se muži nacházeli – byli vyhublí na kost a pozdější pitva ukázala, že trpěli tuberkulózou a kurdějemi a v těle měli vysoký obsah olova. 

Hrůzné zkazky Eskymáků 

Nadějné pátrání následně na čas přerušila krymská válka, jež roku 1853 vypukla mezi Británií a Ruskem a hledání ztracených mužů odsunula do pozadí. O to větší zděšení vyvolaly v Británii zprávy, které v říjnu 1854 přivezl z Arktidy skotský cestovatel a lékař John Rae, jenž tam toho času pobýval a po osudu Franklinovy posádky pátral mezi domorodci na vlastní pěst. 

Stopy vedly k ostrovu Krále Viléma, kde prý Inuité o několik let dřív potkali asi čtyřicet „bílých mužů“: Táhli saně a člun a měli namířeno přes zamrzlé moře k ústí Backovy řeky. Dalšími informacemi od Eskymáků však Rae doslova vyrazil Británii dech – domorodci údajně na ostrově našli i řadu mrtvých polárníků: Někteří byli zahrabáni v zemi, ale jiní leželi ve stanech, nebo i na holé planině. Podle zbídačelých těl a ostatků v kotlících poházených okolo bylo zjevné, že se námořníci v posledních chvílích uchýlili ke kanibalismu. Rae přivezl mnoho předmětů, jež kdysi patřily Franklinovým mužům a které získal od Inuitů. Mimo nože, kompasy či knoflíky byl mezi nimi také talíř s iniciálami Johna Franklina. 

V ledovém vězení

Zmíněná zpráva samozřejmě viktoriánskou Anglii pobouřila a mnozí, včetně lady Jane, ji odmítali přijmout jako pravdivou. Zoufalá Franklinova manželka se proto rozhodla obětovat zbytky rodinného jmění a roku 1857 přesvědčila k uspořádání další expedice kapitána Francise McClintocka. 

Kusé indicie nakonec zkušeného polárníka zavedly opět na ostrov Krále Viléma, kde po intenzivním pátrání objevil roku 1859 v kamenné mohyle i zatím jediné písemné zprávy, jež po sobě posádky zanechaly. První z nich hovoří o přezimování na Beecheyho ostrově v roce 1847. Druhá pochází z 25. dubna 1848 a popisuje, že o tři dny dřív opustili muži lodě Terror a Erebus a že se ti, kteří přežili, chtějí dostat k Backově řece. Zpráva se zmiňuje i o smrti sira Franklina, k níž došlo 11. června 1847. 

V bezútěšné ledové pustině McClintock vypátral také zbytky tábořišť, navršené kameny a nakonec i ostatky mužů, kteří postupně odhazovali věci a jeden po druhém padali mrtví k zemi. Kapitán bohužel rovněž potvrdil, že se někteří z nich v posledních dnech uchýlili ke kanibalismu. Vzhledem ke stavu pozůstatků se podařilo identifikovat jen dva členy posádky – poručíka Irvinga a námořníka Preglaryho z HMS Terror. 

Děsivá rekonstrukce 

Na základě příběhů vyprávěných Inuity tak McClintock mohl rekonstruovat pravděpodobný průběh tragédie: Poté co lodě natrvalo uvízly v ledu u pobřeží ostrova Krále Viléma, dotáhli muži pod velením Francise Croziera a Jamese Fitzjamese na pevninu spoustu těžkého vybavení, které pak ovšem překvapivě z větší části na místě zanechali. Zbytek naložili na saně, s nimiž se vydali na jih: Chtěli se nejspíš dostat do nejbližší obchodní stanice na Velkém Otročím jezeře. Od základny je však dělilo 900 km, což bylo nad jejich síly, a polárníci začali po cestě umírat. Eskymáci vysílené klopýtající námořníky potkali a odtud pochází i jejich svědectví, že bílí muži „padali mrtví k zemi“ a v „jejich očích se zračilo šílenství“. 

Možná se také zbylí členové posádky rozdělili do několika skupin, z nichž po souši postupovaly jen některé, zatímco jiné zůstaly na lodích. Vše nicméně naznačuje, že se z nehostinného ostrova Krále Viléma nedostal vůbec nikdo. Opuštěné lodě se zřejmě z ledového sevření po čase uvolnily, neřízené pluly v okolí ostrova, načež klesly ke dnu. McClintock tak nastínil velmi pravděpodobný konec Franklinovy výpravy a další expedice už tragický příběh jen doplňovaly. 

Kauza olovo 

Zajímavý obrat přinesl i rok 1984, kdy američtí antropologové exhumovali některá z nalezených těl. Našly se v nich totiž extrémní dávky olova, které byly podle vědců smrtelné. Kde se však v arktické pustině jedovatý kov vzal? Badatelé se domnívají, že si ho Franklinovi muži vezli s sebou, a to v obyčejných konzervách. Tehdejší módní novinka se totiž zavařovala právě olověnými víčky a zásoby nešťastné expedice zahrnovaly na osm tisíc konzerv. 

Olovo poškozuje především neurony, a posádka tak mohla mentálně degenerovat, načež dělala jedno chybné rozhodnutí za druhým. Řadě odborníků však podobné vysvětlení nestačí – už proto, že tytéž konzervy jedli údajně ve stejné době námořníci mnoha dalších výprav, aniž by pocítili jakékoliv následky. Nezbývá než doufat, že nálezy z potopeného Terroru vnesou do příběhu, jejž stále obestírá spousta záhad, konečně světlo.