Tajemství děravých hlav: Po stopách mistrovství pravěkých neurochirurgů

Těžce zraněný náčelník leží se zkrvavenou hlavou v bezvědomí na kožešině a jeho druzi se zatajeným dechem sledují šamana při operaci. Pazourkový hrot se zarývá do lebeční kosti a za sebou nechává tenkou rýhu. Vrstvičku po vrstvičce se hrot prokousává stále hlouběji, dokud nezdolá kost a pod ní se neodkryje tvrdá plena obalující mozek. Stop. Teď už nesmí hrot proniknout ani o vlas hlouběji. Nástroj řeže dál do kosti, dokud úplně neobkrouží místo, kde zeje v lebce rána po úderu kamennou sekyrkou.

Šaman odkládá pazourkové ostří a sevře v prstech dva jemné kamenné úštěpky. Jako pinzetou jimi opatrně uchopí okraj odříznuté kosti a jemným tahem se pokusí ji uvolnit. Kost klouže, ale šaman ji znovu pevně stiskne svou primitivní pazourkovou pinzetou. Konečky prstů mu zbělí námahou, na čele mu vystoupí krůpěje potu. Znovu opatrně zatáhne a kost se pohne. Ze škvíry mezi kostmi se vyvalí krev. 

Konečně se šamanovi podaří kost uvolnit a odhazuje ji stranou. Stejně tak odstraňuje i další kostní úlomky vmáčklé do hlavy silou úderu. Nechává odtéct krev nahromaděnou pod roztříštěnou kostí a pak otevřenou lebku překrývá kůží, kterou před operací nařízl a odklopil stranou. Lepí okraje rány borovou pryskyřicí a šeptá modlitbu, ve které prosí božstva, aby opět vdechla náčelníkovi život.

Kolemstojící muži s úlevou zamručí, když se náčelníkova hruď zvedne k hlubokému nádechu. Pak zraněný muž zaškube zavřenými víčky a otvírá oči. „Co se se mnou stalo?“ vysouká ze sebe s námahou a muži kolem propuknou v jásot.

Trepanace čili vrtání do lebky

Dnes neznáme přesný postup operací, při kterých pravěcí šamani a léčitelé lebky otevírali. Detaily si můžeme jen domýšlet. Odborně se takové operace označují termínem trepanace odvozeným z řeckého trypanon čili vrták. Trepanace jsou však mnohem starší než civilizace antického Řecka a zvládaly je národy v nejrůznějších koutech světa. Nejstarší lebky s otvory po trepanaci byly nalezeny v severní Africe a jsou staré 12 tisíc roků. Pozoruhodné je, že překvapivě vysoké procento lebek s vyřezaným otvorem nese jasné stopy po hojení kosti, což mimo jakékoli pochybnosti dokládá, že pacient operaci přežil. 

Věda měla s přijetím prehistorických trepanací velké problémy. Když například v roce 1865 dovezl americký archeolog Ephraim George Squier z výpravy do Peru starou inckou lebku s vyříznutým otvorem, jen málokterý z tehdejších odborníků věřil, že jde o práci dávného operatéra. Squier proto požádal o dobrozdání slavného Paula Brocu. Verdikt francouzského lékaře byl jednoznačný. Otvor v lebce nevznikl v důsledku poranění, ale byl vyříznut kamenným ostřím. Protože kost nese jasné stopy po zhojení, není pochyb, že operace skončila úspěchem.

Důvodů pro provádění trepanací byla celá řada. Zpočátku tak pravěcí šamani léčili těžké úrazy hlavy, při kterých byla poškozena lebka a úlomky lebečních kostí tlačily na mozek. Ať už k takovému poranění přišel člověk při lovu nebo při kmenových válkách, jeho vyhlídky na přežití byly nevalné. Odstranění úlomků kostí, usnadnění odtoku krve a uvolnění tlaku na mozek nejednou pomohlo. Úlomky však mohly být v ráně zaklíněné tak, že nešly po odkrytí kůže vytáhnout. Proto bylo zapotřebí kost kolem rány čistě vyříznout. Někdy volil předchůdce dnešních neurochirurgů vyříznutí jednoduchého čtverce, jindy obkroužil ránu elegantní křivkou. Podstata zákroku však byla vždycky stejná. Poškozená kost se dostala pryč. 

Vysoké šance na přežití 

Postupem času se zřejmě lidé pokoušeli léčit trepanací i další zdravotní problémy, například epilepsii nebo schizofrenii. Otvorem v lebce měly odejít z hlavy nemocného „zlé síly“ a pacient se měl uzdravit. O tom, jestli se trepanací léčily třeba i opakované silné záchvaty migrény, se vedou mezi odborníky spory. Někteří to považují za vysoce pravděpodobné, jiní to kategoricky vylučují. V některých částech světa se staly trepanace dokonce součástí rituálů. Například na Sibiři byly nalezeny lebky, na kterých operatér odstranil na řadě míst lebky jen část kosti, ale nepropracoval se až k mozkovým plenám.

Také samotná technika trepanace nabývala různých forem. Celkem rozšířené bylo rytí do lebeční kosti ostrým hrotem. Tento postup byl sice zdlouhavý, ale dovoloval dávnému operatérovi lepší kontrolu nad pronikáním nástroje kostí. Dramaticky tak klesalo riziko, že hrot či ostří zajedou až do mozkové tkáně. Základní pravidlo trepanace totiž velelo: Za žádných okolností neporušit mozkové pleny, které mozek obalují a chrání. 

Někdy se k trepanaci používala i zubatá ostří sloužící jako jednoduchá pilka, nebo různé vrtáky. Kromě pazourku nacházely při výrobě nástrojů pro trepanaci uplatnění i další materiály, např. sopečné sklo, ostré lastury a v pozdějších dobách samozřejmě i kovy. 

O rozšíření trepanace svědčí fakt, že na některých pohřebištích našli archeologové stopy po této operaci u každého desátého nebožtíka. Nebylo výjimkou, když se člověk podrobil trepanaci i několikrát za život. Úspěšnost byla až nečekaně vysoká. Přežívalo od 50 do 90 procent operovaných. I z toho je zřejmé, že šamani, léčitelé a ranhojiči ovládali techniku trepanace skutečně mistrovsky. Velkou překážku úspěšné trepanace ale představovaly záněty. Jak pravěcí předchůdci dnešních neurochirurgů s rizikem infekcí bojovali? I tady jen tápeme a nemáme k dispozici víc než dohady.

Kravská lebka s dírou

Antický lékař Galén používal trepanaci ve 2. století. K tomuto zákroku se mu nabízelo dost příležitostí, protože měl mezi svými pacienty i gladiátory zraněné při zápasech v aréně. Přesto neponechával nic náhodě a ve svých lékařských spisech prozrazuje, že trepanaci trénoval na zvířatech. Díky objevu francouzských paleontologů se počátky takového výcviku operatérů posouvají o celá tisíciletí zpátky do minulosti. Fernando Ramirez Rozzi a Alain Froment totiž důkladně prostudovali pět tisíc let starou kravskou lebku nalezenou už v roce v roce 1999 při vykopávkách na francouzské lokalitě Champ-Durand. 

Tady, na severním okraji rozsáhlých bažin v povodí řeky Vendeé asi čtyřicet kilometrů od atlantického pobřeží, stálo v mladší době kamenné silně opevněné sídlo. V době svého největšího rozkvětu, tedy v letech 3400 až 3000 př. n. l., sloužilo jako významné centrum obchodu se solí a dobytkem.

V jednom ze tří hlubokých obranných příkopů pevnosti v Champ-Durand našli archeologové kravskou lebku s velkým otvorem v mozkovně. Nálezci se domnívali, že kráva uhynula poté, co jí při vzájemném zápolení pronikl roh jiného zvířete hluboko do mozku. Ramireze Rozziho a Fromenta však zarazilo, že smrtící zásah rohem po sobě nezanechal typické vpáčení kosti do nitra lebky. Tento charakteristický typ deformace kosti nebyl patrný dokonce ani na snímcích stěn otvoru pořízených elektronovým mikroskopem. Stejným způsobem by deformoval lebeční kost i zásah zbraní s kamenným hrotem. Podrobné prozkoumání okrajů otvoru vyloučilo, že by otvor vznikl v důsledku zánětu, nebo že by se na jeho vzniku podílel nádor. Díru po sobě nezanechal ani zub velké šelmy. Tak co kravskou lebku proděravělo?

Vše nasvědčuje tomu, že otvor byl vyškrabán kamenným ostřím. Rýhy na stěnách tvoru se nápadně podobají vrypům, jaké se vyskytují na lebkách lidí podrobených trepanaci. Na kosti nejsou patrné známky hojení. Znamená to, že buď byl zákrok proveden na živém zvířeti a to operaci nepřežilo, nebo operace proběhla úspěšně a zvíře bylo hned poté utraceno. Nelze však vyloučit ani možnost, že pravěký člověk operoval mrtvé zvíře. 

TIP: Lobotomie se užívala jako všelék na jinak těžko léčitelné duševní poruchy

Ve studii publikované ve vědeckém časopisu Scientific Reports nabízejí Ramirez Rozzi a Froment pro pozoruhodný nález z Champ-Durand několik vysvětlení. Může jít o pozůstatek nejstaršího známého veterinárního zákroku, který měl za cíl uzdravit nemocnou krávu. To se však zdá oběma paleontologům krajně nepravděpodobné. Skot se v Champ-Durand porážel ve velkém. Proč by obyvatelé téhle bašty dobytkářství měli léčit složitou operací nemocný či poraněný kus? Zdá se logičtější, že by takovou krávu raději zabili.

Za mnohem pravděpodobnější proto považují Ramirez Rozzi s Fromentem možnost, že narazili na pozůstatky nejstaršího známého pokusu na zvířatech. I dnes provádějí chirurgové cvičné operace třeba na ovcích nebo prasatech. V Champ-Durand si zřejmě pravěký „neurochirurg“ trénoval trepanaci, aby získal potřebnou rutinu dřív, než přiloží pazourkové ostří k lebce člověka.