Tady je Krakonošovo: Na výletě za Krakonošovým jménem

K mnoha partiím naší přírody se vážou dávné pověsti, většinou inspirované zdánlivě nevysvětlitelnými úkazy a jevy. Některé obzvlášť tajemné nebo pitoreskní útvary byly přičítány na vrub nadpřirozeným silám, nejčastěji „pekelným“, o čemž svědčí i četná lidová pojmenování. Stačí připomenout jihočeskou Čertovu stěnu, bizarní Čertovu zeď u Českého Dubu nebo „kostrbatou“ krajinu středočeské Čertovy hrbatiny s Čertovým břemenem. Vedle čertů a dalších pekelníků však našim horám vládli – alespoň v dávných pověstech a legendách – také duchové s mnohem „lidštější tváří“. 

Poťouchlý duch Krkonoš 

Nekorunovaným králem mezi pomyslnými vládci českých hor je nepochybně krkonošský Krakonoš. V mysli našich se předků se zrodil už ve středověku – původně jako Rýbrcoul (z německého Rübezahl), ale už z hloubi 19. století slyší i na pěkné české jméno Krakonoš. Kde bylo třeba, tam Krakonoš pomáhal, ale pokud přišel na nějakou levotu, neváhal ukázat svou přísnější tvář. V trestech a napomenutích býval vesměs spravedlivý, většinou však spíš poťouchlý než krutý.

S Krakonošem se v nejrůznějších podobách a souvislostech setkáme samozřejmě především v Krkonoších a blízkém okolí, vzácněji pak i na místech, kde bychom stopy po vládci hor už asi nehledali – socha Krakonoše například poněkud kuriózně shlíží i na návštěvníky západočeských Mariánských Lázní.

„Majetek“ na horách i v údolí

V Krkonoších se s Krakonošovým jménem setkáme už pod vrcholkem naší nejvyšší hory Sněžky. Příkrý sráz tam brázdí nápadné skalní žlaby, vyhloubené kamennými lavinami (murami) a sbíhající se v hlubině Obřího dolu. Při troše obrazotvornosti připomínají prsty na ruce, což bylo inspirací k pojmenování tohoto místa Krakonošova rukavice. Mezi přírodovědci je však více ceněna protilehlá partie Studniční hory, mimořádně bohatá na horskou květenu a proto nazývaná Krakonošova zahrádka. 

Coby přísně chráněné území není Krakonošova zahrádka veřejnosti přístupná, což ovšem neplatí třeba o Krakonošově údolí, jímž prochází frekventovaná silnice k Malé Úpě a Pomezním Boudám. Údolním zářezem je i Krakonošova strouha ústící do Labe pod Špindlerovým Mlýnem a k oblíbeným cílům turistických vycházek z Harrachova patří též Krakonošova snídaně – příjemné a svěží zákoutí v hlubokém údolí Mumlavy.

Kazatelna a klenotnice 

Krakonošovo jméno nese v Krkonoších i spousta kamenných přírodních hříček. Rekordmankou mezi nimi je s nadmořskou výškou 1 490 metrů Krakonošova kazatelna – žulové skalisko, vystupující přímo na polské hranici nad strmou stěnou Sněžných jam. 

Součástí údolního srázu Labského dolu je zase zdaleka nápadný skalní výčnělek Krakonošova hlava, zatímco nedaleká Krakonošova klenotnice – těsná jeskynní sluj opředená pověstmi o Krakonošových pokladech – je před zraky návštěvníků dokonale ukryta. 

Útvary ve skalním městě 

Celou plejádu poztrácené Krakonošovy výbavy však najdeme i mimo naše nejvyšší pohoří, například v pískovcovém Adršpašsko-teplickém skalním městě na Broumovsku. V zimě tudy mnoho turistů nechodí, ale i v tomto období se zdejší skalní scenérie a romantická zákoutí vyznačují neopakovatelným půvabem. Sněhový lem totiž zvýrazňuje kontury mnohých útvarů, které bychom jinak asi minuli bez povšimnutí. Patří k nim i rozličné kamenné kuriozity na „Krakonošovo téma“, vystupující při značených trasách.

Tak například k nejštíhlejším skalním věžím, dominujícím Anenskému údolí, patří Krakonošovo párátko, o zřejmých problémech s chrupem svědčí i poněkud „vykotlaná“ Krakonošova stolička. Sportovního ducha pak prozrazuje Krakonošův míč – bachratý balvan zaklíněný v temné soutěsce – a o jiných, tentokrát hudebních sklonech mají kolemjdoucího návštěvníka přesvědčit Krakonošovy tympány, Krakonošova harfa, Krakonošovo piáno nebo Krakonošovy varhany. Cesta Teplickými skalami prochází i Krakonošovou zahrádkou, v zimě ovšem poněkud nehostinnou, a nikdo z němých svědků okolního světa skal jistě neprozradí, při jaké příležitosti všemocný vládce hor přišel o své kalhoty...