Stíhačka, která létá sama: V kokpitu superstíhačky F-35 Lightning II

Podle Jima Becka, velitele základny RAF Marham v britském Norfolku, by se dal stíhací letoun z rodiny Panavia Tornado přirovnat ke starému tlačítkovému telefonu, zatímco nová americká F-35 k iPhonu. K příměru sáhl, protože si všiml, že v problematice tápu, a chtěl podtrhnout revolučnost nových strojů F-35 Lightning II: „Ta stíhačka zpracovává veškeré získané informace sama a zhruba jen jedno procento předkládá pilotovi, pokud je během letu zapotřebí jeho zásah. Ovládá se přitom naprosto snadno – v podstatě létá sama.“ 

Pokud vaše představy o stíhačkách vycházejí z divokých klišé filmů typu Top Gun, mohly by vám extrémně inteligentní, až autonomní letouny připadat nudné. Jejich řízení je snad až příliš snadné a hrozí při něm pouze minimální nebezpečí. Nicméně tak jako už jen málokdy používáme chytré telefony k volání, F-35 se stěží ocitne v leteckých soubojích, jak je v ikonickém snímku ztvárnil režisér Jerry Bruckheimer.

Špinavá práce 

Stíhačka páté generace je navržena jako mnohem univerzálnější než její předchůdkyně. Zároveň existuje daleko menší pravděpodobnost, že se skutečně zapojí do boje. Za úkol má spíš průzkum a hledání cílů, v čemž jí pomáhá speciální nátěr a tvar těla, díky nimž se při přeletu nad nepřátelským územím vyhýbá radarům. Pořizuje tam informace pro operátory, kteří pak mohou na cíle zaútočit z bezpečné vzdálenosti; nebo předá data letce čtvrté generace, jež odvede „špinavou práci“ za ni. 

„Shazování bomb či střílení stále určuje člověk,“ ujišťuje Beck. „Součástí válčení zůstávají otázky morálky a etiky, o nichž žádné současné stroje rozhodovat nedovedou. I proto dál usedáme do kokpitů. Jedná se o základní směrnice RAF a Královského loďstva. Nic nám však nebrání, abychom kodex dodržovali chytřejšími způsoby,“ dodává pilot. 

„Například fakt, že si nehlídám chod stroje, je pro mě momentálně úplně zanedbatelný. Můžu se tak víc soustředit na nepřítele a ujistit se, že se skutečně jedná o cíl, na který mám shodit bombu,“ vysvětluje velitel. „Lidé si přitom myslí, že se přechod na pátou generaci stíhaček nese v duchu neviditelné technologie – ale tak tomu není. Nová generace vzniká pro pomyslnou informační válku. V současnosti totiž platí, že vyhrává ten, kdo víc ví.“

Vím, co potřebuji

Jelikož hlavní zbraň F-35 tvoří informace, musejí se pečlivě střežit. Internetové připojení stíhaček hlídá 24 hodin denně 150členný tým marhamských informatiků. Všechny systémy lze navíc v případě kybernetického útoku přepnout do off-line módu, takže letoun funguje dál i bez standardního napojení na cloud.. Tím však jeho nadčasovost nekončí: Stíhačka má na palubě řadu dalších pokročilých technologií a dovede si například říct o to, co zrovna potřebuje. Údržba po každém startu tudíž začíná tím, že se stroj napojí do systému a sdělí mu, co během letu selhalo a vyžaduje náhradu nebo co se nenachází v optimálním stavu. 

Během návštěvy Marhamu jsem strávil hodinu i v učebně, kde si skupina techniků osvojovala specifika svého řemesla na trenažéru Air System Maintenance Training (ASMT). Jednoduše řečeno jde o virtuální stíhačku, se kterou adepti pracují pomocí rozličných digitálních nástrojů a seznamují se jejich prostřednictvím se všemi druhy oprav či ladění, jež jsou v reálném světě potřeba. Zařízení se chová podobně jako virtuální realita, pouze nevyžaduje headset.   

Opravit a nezničit

Virtuální prostředí zabrání, aby případná začátečnická pochybení vedla k poškození stroje. Simulované opravy navíc šetří čas, který by byl jinak zapotřebí k proniknutí do útrob stíhačky: Její tělo je totiž uzpůsobeno neviditelné technologii „stealth“, povrch musí být co nejhladší, aby zmátl radary, a rozborka je proto stejně komplikovaná jako skládání. 

V laboratoři hned vedle ASMT se studenti učí, jak speciální povrch opravovat. Ačkoliv má i tato místnost počítačové simulační systémy, svým zaměřením na velmi jemné úkony a precizní řemeslnou práci připomíná staré učiliště. Na zdi dokonce visí plakát, který pomáhá s převodem imperiálních jednotek na metrické míry, jež dnes většina britských inženýrů zvládá lépe. Dokumentace vyvedená ve stopách, palcích a mílích však prozrazuje amerického výrobce Lockheed.

Piloti jen do počtu

Otázkou zůstává, zda F-35 piloty až příliš nesvádí ke hře na hrdiny. „Ne, pokud soupeříte v něčem, čemu tady říkáme ‚doggerování‘,“ tvrdí Beck. „Jednoduše soutěžíme v úhlu náběhu (angle of attack, AOA – pozn. red.), tedy ve zvednutí přídě tak, aby stroj ještě neztratil schopnost letět. Zatímco Tornado zvládne 19 AOA, s F-35 dosahujeme až 50 AOA. Prostě stále stoupáme a ten, kdo začne jako první klesat, prohrává – což je naprosto vzrušující. Kdybych něco podobného zkusil s Tornadem, nedopadlo by to dobře a k zemi bych se vracel s padákem,“ vysvětluje pilot.

TIP: Vzpomínky pilota SR-71: Ze zákulisí utajovaného letadla

„Létání se staršími stíhačkami má sice jisté kouzlo, ale my jako profesionální jednotka musíme naplno využívat moderní technologie. Souboje se jejich prostřednictvím zkrátka změnily, stejně jako ovládání strojů. Všechny kontrolní prvky jsou ve stíhačce pouze pro dobrý pocit pilota, letoun je vlastně nepotřebuje. Svým zásahem se v podstatě F-35 ptáte, zda je vámi navržená činnost proveditelná, a pokud ano, počítač ji za vás vykoná. Nedovolí vám přitom nasměrovat příď k zemi nebo vrazit do jiného letadla – jednoduše vás odmítne uposlechnout. Hrozně rád o téhle stíhačce vyprávím, jde o moje druhé nejoblíbenější téma,“ uzavírá Beck s úsměvem na tváři. Na otázku, o čem mluví nejradši, odpovídá: „No přece o tom, že jsem pilot…“