Stavitelé zelených ostrovů: Lišky polární jako klíč k arktické tundře

Nejen člověk, ale i zvířata dokážou zásadním způsobem měnit celé ekosystémy. Ekologové takovou činnost označují jako „ekosystémové inženýrství“. Biologové pod vedením Jamese Rotha z univerzity v kanadské provincii Manitoba odhalili nečekaně zdatného ekosystémového inženýra v lišce polární (Vulpes lagopus). Výsledky jejich výzkumu života lišek v okolí manitobského města Churchill přinesl vědecký časopis Scientific Reports. 

Lovec, mrchožrout, oportunista

Liška polární obývá rozsáhlé arktické oblasti Evropy, Asie a Severní Ameriky. Vyskytuje se i na ostrovech jako je Island, Grónsko, Špicberky, Aleutské souostroví nebo ostrovy u severních břehů Sibiře. Běžně dorůstá délky přes šedesát centimetrů (ocas má dalších cca 30 cm) a hmotnosti kolem tří kilogramů. Samci bývají asi o 15 % větší než samice. 

Tato šelma žije v prostředí, které masožravcům nenabízí mnoho potravy. Lišky proto nejsou nijak vybíravé a kromě kořisti, kterou si samy uloví, nepohrdnou ani mršinami nebo zbytky, jež za sebou zanechají jiní lovci. Především v zimě se některé lišky specializují na konzumaci zbytků kořisti ledních medvědů (Ursus maritimus). Jiné sledují stáda sobů (Rangifer tarandus) a přiživují se na mršinách uhynulých kusů. 

Ve vnitrozemí stojí jídelníček lišky polární na populacích malých hlodavců, především lumíků. Stavy lišek pak kopírují výkyvy populací hlodavců, které s tříletou až pětiletou periodou prodělávají střídavé populační exploze a kolapsy. V pobřežních oblastech a na ostrovech, kde lumíci nežijí, mají lišky mnohem pestřejší jídelníček. Zdroje potravy jsou tu stabilnější a také stavy lišek tu příliš nekolísají. 

Daň nemilosrdné zimě

Zimní srst má u většiny lišek polárních bílou barvu, zatímco letní kožich je zbarven šedohnědě. Vzácně se vyskytujícím „modrým“ liškám narůstá v létě tmavě hnědá srst a tu v zimě vymění za ocelově modrošedou. Odhaduje se, že takto zbarvené lišky nepředstavují v celkové populaci více než 3 %. 

Liščí rodina je založena na monogamii. Pár obvykle zabere revír o rozloze tři až pěti kilometrů čtverečních. V nehostinných oblastech, k jakým patří třeba horská údolí ve vnitrozemí Špicberků, ale potřebuje samec se samicí revír o šedesáti kilometrech čtverečních. Liščí námluvy probíhají od konce února do poloviny dubna. V květnu či červnu rodí samice po třiapadesátidenní březosti v průměru pět až šest mláďat. 

První čtyři týdny života matka mláďata kojí. Už třetí týden po narození začnou liščata vylézat z doupěte a ve věku devíti týdnů už se vydávají na delší výpravy do okolí. Zhruba v roce mladé lišky dospívají a mohou zakládat vlastní „rodinu“. V nehostinných podmínkách Špicberků se ale lišky nezačínají rozmnožovat dřív než ve věku tří let. 

Liška polární má těžký život. Věku, kdy mohou natrvalo opustit rodnou noru, se sice běžně dožijí čtyři z pěti narozených mláďat, ale už první arktickou zimu tři čtvrtiny z nich nepřežijí. Také v dospělosti je pro lišky zima skutečným testem odolnosti, v kterém neobstojí každá třetí. V průměru se dožívají tří až čtyř roků. Ve volné přírodě však byla pozorována i liška stará šestnáct let. 

Dodavatelé potřebných živin

Pro své nory si liška polární vyhledává vyvýšená místa s mohutnými vrstvami sedimentů, v nichž se dá poměrně snadno hrabat a kde se nedrží vlhkost. Na těchto místech také nehrozí, že by se dno nory ocitlo v blízkosti mrazivého permafrostu. Hrabání v kamenité půdě je ovšem hodně namáhavé a lišky noru vylepšují po dlouhou řadu let. Kvalitní „byty“ se dědí z generace na generaci, takže některé úkryty lišky nepřetržitě používají i několik staletí. 

Tým vedený Jamesem Rothem studoval místa, kde si lišky zbudovaly noru. Ta nejsou v tundře v okolí Churchillu k přehlédnutí. Roste kolem nich výrazně bujnější vegetace složená hlavně z trav ječmenic druhu Leymus mollis a vrb Salix planifolia. Jsou to skutečné „ostrovy zeleně“. 

Roth a jeho spolupracovníci provedli rozbory půdy v okolí liščích nor a byli překvapeni, jaké množství živin lišky na tyto lokality v moči, výkalech i ve zbytcích kořisti dodají. V červnu obsahuje půda u nor o sedmdesát procent víc dusíku a dokonce dvanáctkrát vyšší koncentrace fosforu než půda ve vzdálenějším okolí doupěte. V srpnu je obsah dusíku v půdě u nor dvaapůlkrát vyšší než v místech dál od nory. Obsah fosforu je u nor dvakrát vyšší než jinde.

Lákadlo pro býložravce

Kolem liščích nor vytváří rostliny třikrát větší objem biomasy než ve vzdálenějším okolí. Intenzivní růst vegetace sice odčerpá z půdy dost živin, ale i pak jsou půdy kolem liščích nor na živiny výrazně bohatší než v místech, kde tyto šelmy „nehospodaří“. Lišky se nezdržují v norách zdaleka jen v době péče o mláďata. Navštěvují je celoročně. Navíc jsou nory obydleny celými generacemi šelem, takže přísun živin do půdy je stabilní a dlouhodobý.

TIP: Polárníci tělem i duší: Polární lišky si poradí při teplotách pod –50 °C

Liška polární působí v arktické tundře jako velmi výkonný ekosystémový inženýr. Její vliv se neomezuje jen na biomasu vegetace v okolí nor. Takto vzniklé ostrovy zeleně významně přispívají k udržení a šíření některých rostlin v tundře. A bujná vegetace láká býložravce. U liščích nor se rádi popásají sobi a močí a výkaly přispívají k dalšímu obohacení půdy o živiny. Vegetací se nechávají zlákat dokonce i lumíci a také oni přinášejí do těchto lokalit živiny v podobě trusu a moči. Riskují pohyb v okolí nor, i když pro ně liška polární představuje úhlavního nepřítele.