Staré město Lucemburk: Nedobytný Gibraltar severu

Lucemburk se rozkládá na soutoku řek Alzette a Pétrusse, na skalnatém výběžku, který zčásti tvoří přirozené opevnění – stačilo jej tudíž dobudovat z druhé, západní strany. Od 16. století až do roku 1867, kdy byla značná část hradeb stržena, šlo tedy o jedno z největších opevněných sídel Evropy. 

Střídání stráží 

Ještě v polovině 10. století přitom v místě stál pouze malý hrad vystavěný na nepřístupné skále. O dvě stě let později už se v blízkosti pevnosti nacházela osada chráněná kamennou hradbou, která se v průběhu 14. a 15. století dál rozšířila.

V roce 1443 dobyla město burgundská vojska Filipa Dobrého, načež přešlo do rukou španělských Habsburků a hrad se proměnil v masivní, výborně zabezpečenou pevnost. Když si koncem 17. století Lucemburk podmanili Francouzi, dal Ludvík XIV. opevnění ještě rozšířit a posílit. Na jeho práci pak v 18. století navázali rakouští Habsburkové, když se sídla zmocnili a učinili z něj „Gibraltar severu“. 

Město ve městě 

Roku 1867 však nechali místní většinu opevnění zbourat v návaznosti na Londýnskou smlouvu, podle níž mělo město opět získat nezávislost výměnou za to, že se vzdá své pevnosti. Mnohé prvky – jako brány, bašty či kasematy – reprezentující jednotlivé panovnické éry ovšem přetrvaly. Podařilo se rovněž zachovat původní rozložení ulic i mnoha veřejných budov, takže máme jedinečný doklad vývoje tamní architektury počínaje 10. stoletím. 

TIP: Pevnost Krak des Chevaliers: Mohutný strážce svatého řádu

Ve čtvrtích uvnitř opevnění a na úpatí hradeb žili obyčejní lidé a věnovali se především řemeslům. V tzv. horním městě si zase stavěly sídla aristokratické rodiny a útočiště tam nacházely i hlavní náboženské komunity, jež chtěly být blíž oficiálním institucím a správě.