Spanilý střevíčník pantoflíček: Naše nejkrásnější orchidej

Jsem-li na stopě střevíčníku, pociťuji vzrušení jako lovci orchidejí v hlubině amazonského pralesa. Prostředí se liší, ale touha po spatření dokonalé nadpozemské nádhery je vždy stejná. Na střevíčníku pantoflíčku (Cypripedium calceolus) je nejnápadnější jeho květ, kterým se pyšní v květnu a červnu. Květy jsou jednotlivé, velmi vzácně je můžete vidět po dvou až po třech. Okvětí je tvořeno čtyřmi hnědočervenými lístky a bačkůrkovitým žlutým pyskem, který je tři až čtyři centimetry dlouhý; květ je uvnitř červeně tečkovaný. Než však svět spatří tuhle nádheru, musí si na ni nějakou dobu počkat.

Dlouhé čekání na květ

Střevíčník je vytrvalá rostlina z čeledi vstavačovitých (orchideje) a je jediným našim domácím zástupcem rodu Cypripedium. Má plazivý oddenek s přímou lodyhou a jedním až dvěma listy v dolní části. Výše na lodyze vyrůstají dva až čtyři větší listy, které jsou střídavé, přisedlé – vejčitého nebo kopinatého tvaru, na okraji a žilkách brvité.

V prvních letech je vyklíčená rostlina mykotrofní, což znamená, že její prospívání je závislé na přísunu energeticky vydatných látek z podhoubí symbiotických hub. Poté, co se objeví listy, což trvá asi čtyři roky, je střevíčník vyživován už zcela autotrofně (sám přeměňuje anorganické sloučeniny na látky organické). První květy se na rostlině objeví až po dlouhých šestnácti letech!

Ohrožený bizarní krasavec

K úspěšnému opylení střevíčníku musí dojít pylem z jiného jedince, v tomto procesu jsou nesmírně důležití někteří zástupci hmyzí říše. Pro rostlinu jsou důležité především pískorypky – malé až středně velké druhy samotářských včel, jichž v Česku žije asi 132 druhů. Podle pozorování však květy opylují i drobní brouci a mouchy.

Půvab střevíčníku pantoflíčku bohužel neodolatelně vábí „takymilovníky“ přírody, kteří si ho z lokalit přinášejí do svých zahrádek. Porušují tím nejen zákon a evropské normy, ale především ničí divokou populaci.

Dokonalá past

Způsob opylování střevíčníku je nesmírně důmyslný. Hmyz přilákaný žlutou barvou pysku usedne na květ a sklouzne po hladkých okrajích do nitra pyskovité dutiny. Cestu zpět mu znemožňují kluzké a zakřivené vnitřní boční stěny pysku a kluzký okraj hlavního vchodu. Nemůže tak opustit květ hlavním otvorem a v šeru dutinové pasti je přilákán světlem, které proniká dvěma průsvitnými místy na postranních stěnách pysku u jeho základny. Při cestě k těmto zdánlivým otvorům se hmyz musí prodírat porostem dlouhých lámavých chlupů, které zaplňují bazální část pysku až ke sloupku. Teprve pak reaguje na světlo ve skutečných otvorech, které jsou nahoře po stranách patyčinky. Dere se ven a přitom otírá hřbetem o prašník a odnáší na svém těle lepkavý pyl, který není na rozdíl od většiny našich orchidejí slepen v brylku (shluk pylových zrn).

Když hmyz navštíví jiný květ, je opět uvězněn, celý proces se opakuje a pyl ulpívá. Tak je realizováno opylení do kříže. Zrání semen z oplodněných vajíček se uskuteční asi po pěti týdnech. Květy střevíčníku jsou typicky pasťové. Dosud však nebylo jednoznačně objasněno, čím jsou pro hmyz atraktivní. Nápadně ani nevoní, ani neobsahují nektar.

Péče jen pro odborníky

Střevíčník se rozmnožuje většinou oddenky. Semena slouží především k dálkovému přenosu a zakládání nových populací. Semena ovšem v přírodě klíčí zřídka, neboť jsou často napadena infekcí a jsou velmi náročná na vhodný substrát. Pokud se semeno ve vhodném substrátu uchytí, vyroste z něho vláknitý zárodek, který se v půdě spojí se symbiotickým podhoubím ve vztahu zvaném mykorrhiza. Klíčení zárodku trvá obvykle asi pět let, teprve pak se objevuje první zelený list. Jakmile si začnou rostliny vyrábět cukry fotosyntézou, stávají se postupně nezávislé na symbiotických houbách.

TIP: Rafinovaná krása orchidejí: Jak nalákat opylovače

Ochrana lokalit s výskytem střevíčníku pantoflíčku a péče o ně vyžaduje drobnou probírku a prosvětlení porostů. V místech výskytu absolutně není možno provádět probírku holosečným způsobem. Stepním lokalitám prospívá sečení, nebo alespoň odstraňování stařiny. Luční lokality se musí kosit až po dozrání semen nebo je vhodné je extenzivně přepásat ovcemi.
Na lokalitách s nízkým počtem exemplářů (do pěti kusů) je třeba posilovat populaci. Tyto práce ovšem nemohou realizovat laici, nýbrž výhradně specializovaná pracoviště.