Soumrak Etrusků: Proč je nakonec římská civilizace zničila?

Mladý Řím odvrhl cizí vládce, ale zachoval si svoji latinskou agresivitu. Po pádu monarchie vytvořili místní občané republiku ovládanou kastou senátorů a poté zahájili expanzi do míst, kde přebývali jejich „učitelé“. Začátkem konce Etrusků se stalo římské obléhání a následně i dobytí jejich mocného města Veje v roce 396 př. n. l. Římané se zároveň zmocnili dvou významných pevností Nepi a Sutri střežících přístupovou cestu do Etrurie, původní domoviny Etrusků, kteří tak přišli o možnost se případným nájezdům bránit. 

Předchozí část: Tajemní Etruskové: Kdo byli zakladatelé Říma a jeho kultury?

Období relativního klidu přerušila roku 311 př. n. l. etruská snaha dobýt klíčové pevnosti zpět. Římané však útočníky odrazili a válku přenesli do jejich vlasti. O rok později se konzul Quintus Fabius Maximus utkal s Etrusky v bitvě u Vadimonského jezera. 

Strašlivá touha po krvi

Livius ke střetu uvádí, že na obou stranách panovala tak strašlivá touha po krvi, že bitva začala bez obvyklého házení oštěpů. První římská řada tvořená tzv. hastati – nejchudšími muži se základní výbavou v podobě krátkého bodného meče a štítu – padla. Jejich místo zaujala druhá řada římského šiku, tzv. principes neboli těžká pěchota s kvalitní výzbrojí, záhy ovšem Etruskům také podlehla (viz Zuřiví etruští bojovníci). Musela proto nastoupit nejzkušenější a nejvybavenější část římského vojska, tzv. triarii, stejně ovšem měla namále. Bitvu nakonec zvrátili až jezdci: Za největšího náporu protivníka sesedli z koní a vyrazili kupředu, strhli zbytek Římanů a nepřátelské řady prolomili. 

Hlavní část vojska Etrusků byla poražena a jejich tábor vypleněn. Římané dosáhli přesvědčivého vítězství a přinutili města, jež se agrese zúčastnila, uzavřít třicetiletý mír. Současně však Řím rozpohyboval druhou zbraň, kterou později udivil celý svět – totiž dovednou diplomacii. V polovině 3. století př. n. l. už udržoval různé smlouvy s více než 150 nominálně nezávislými komunitami, jež se mu buď „dobrovolně“ podvolily, nebo je přímo porazil v bitvě. Zmínění spojenci pak poskytovali pomocné sbory, zásoby a proviant za vojenskou ochranu a podíl z případné kořisti.

Protiřímská koalice

Počátek 3. století př. n. l. však zastihl Římany ve velmi nepříjemné situaci. Odehrávala se již třetí válka se Samnity usazenými jihovýchodně od Říma a k ní se přidala vzpoura italického kmene Lukánů na jihu. S vidinou potíží se na boj připravovali také Etruskové a Umbrové na severu, jimž pomáhali Keltové ze severní Itálie. Standardní taktiku „rozděl a panuj“ zde Římané nemohli uplatnit, protože proti nim stál téměř celý poloostrov. 

Úřadující konzul sice dosáhl dílčího vítězství, ale vznikající protiřímskou koalici Etrusků, Umbrů, Keltů a Samnitů tím jen utvrdil v nutnosti postupovat společně. Římané si hrozící nebezpečí uvědomovali a mimořádně jmenovali několik vysokých úředníků s rozšířenými pravomocemi, aby vedli armády proti jednotlivým nepřátelským kmenům.

Bitva, o níž se zpívá

Události se daly do pohybu v roce 295 př. n. l., kdy se Římané střetli s Umbry a Etrusky v bitvě u Sentina. Přitom se jim podařilo koaliční šiky chytře odlákat útokem rezervní armády na umberské město Clusium. Do bitvy postavili na svou dobu ohromné vojsko čítající čtyři legie neboli 22 tisíc mužů a dalších 24 tisíc bojovníků z řad spojenců. Přesný počet protivníků neznáme, ale zcela jistě jich bylo ještě mnohem víc. 

Střetnutí dlouho probíhalo bez jasného vítěze, než se konzul Publius Decius Mus odvážil doslova sebevražedného činu: Zasvětil se bohu války Martovi a vrhnul se na nejsilnější část nepřátel. Jeho hrdinský kousek pozvedl morálku i bojovného ducha Římanů a nakonec v bitvě zvítězili. Na jejich straně padlo 7 800 mužů, na straně koalice až 25 tisíc. Podle obrovského množství mrtvých a také zmínek v písemných pramenech se muselo jednat o heroickou bitvu, jež rezonovala ještě několik staletí. 

Odpor je marný

Od té chvíle už Řím nemohlo nic zastavit. Vítězové se dohodli s Etrusky, aby mohli soustředit síly proti Samnitům, kterým pak uštědřili zásadní porážku. Poté se Římané přehnali jejich územím, polovinu anektovali a založili tam kolonii svých občanů a veteránů. Nedlouho poté udělali krátký proces i s Kelty. Římskému vojsku pak dokázal čelit jen málokdo, takže v následujících letech obsadilo region na východ od Říma až k Jaderskému moři. 

Ačkoliv všichni věděli, že je odpor marný, Etruskové s Umbry ještě několikrát rebelovali – ale vždy se jen hlouběji ponořili do „bažiny“ římského vlivu. Většina etruských měst sice zůstala nominálně nezávislá, ale závazky a smlouvy s Římem ovlivňovaly jejich domácí i zahraniční politiku. A jak to měli Římané ve zvyku, zakládali v podřízených oblastech vlastní kolonie. Popsané události se navíc odehrávaly současně s výboji severoitalských Keltů vůči Etruskům poté, co se jejich „manželství z rozumu“ rozpadlo. Druzí zmínění se potom raději spojovali s Římany než s „barbary“.

Bohové míří do Říma

Roku 264 př. n. l. došlo k jednomu z posledních konfliktů v Etrurii. Volsinie, kde se pravděpodobně nacházela největší etruská svatyně, dlouhodobě čelila sociálním nepokojům. Vzbouření otroci tam ohrožovali postavení aristokracie, jež si zavolala na pomoc právě Římany. Ti využili situace a po krátkém obléhání město dobyli. Podle poučky, že státy nemají přátele, ale pouze zájmy, pak sídlo vyplundrovali a zničili, načež ho opět slavnostně předali místní šlechtě. Při rozkrádání bohatství navíc vyzvedli posvátnou sochu hlavního boha Voltumny a převezli ji do Říma. Etruskové se tak ocitli pod římskou kontrolou nejen vojensky a politicky, nýbrž také nábožensky. 

TIP: Největší říše starověku: Římské císařství a jeho vavříny vykoupené krví

Jejich kultura a nezávislost postupně upadly natolik, že je mocný soused prakticky asimiloval. Vyšší vrstvy se pořímštily a zapojily do politického života republiky, zatímco konzervativní farmáři si ještě nějaký čas zachovali vlastní identitu a jazyk, avšak nakonec římskému vlivu také podlehli.