Souboj žirafích samců: Rivalita mezi něžnými obry

Dlouháni s nekonečnými krky sahajícími až nebesům, kteří v závratných výškách uštipují zelené výhonky mezi děsivě vyhlížejícími ostny akácií. Prapodivná zvířata, která snad Stvořitel ponechal v původně neplánovaném věku. Jakoby v pádící evoluci zapomněla vymřít spolu s dinosaury. Dnes patří mezi bezesporu nejbizarnější tvory černého kontinentu. Houpající se obři našlapují s noblesní lehkostí, až člověk žasne nad elegancí jejich pohybů. Když se ale tento kolos dostane do úzkých a musí se pustit do běhu, jeho tělo se začne zvolna přehupovat na přední a zadní nohy a velmi ladně dostává své stovky kil do rychlého běhu. A je až k nepochopení, jak člověk ve volné přírodě nejvyšší zvíře Afriky lehce přehlédne. 

Neviditelný kolos

Zní to skoro neuvěřitelně, ale žirafu je opravdu snadné přehlédnout. Mnohdy dřív objevíme ukryté antilopy, nebo dokonce krále zvířat – lva. Když ale projíždíme zalesněnou nebo hustě zarostlou krajinou, skvrnitého dlouhána často mineme. Zvíře dokonale splyne se vzrostlými stromy kigélií, ale zanikne i mezi menšími keři mopane. Jeho maskovací mimikry působí na otevřené planině jako pěst na oko, ale v neprostupném terénu fungují dokonale. Podobně jako levhart číhající dva metry od netušící kořisti, i mnohem větší žirafa se stává díky skvrnitému maskování pro oko cestovatele neviditelnou. 

Mnohokrát jsem si málem vykroutil hlavu na všechny strany, abych objevil nějaké ukryté zvíře, ale žirafu stojící mezi keři jsem přehlédl. Nesčetněkrát jsem tohoto poutníka savan uviděl až v okamžiku, kdy jsem k němu přijel s plechovou potvorou vybavenou hlučným motorem tak blízko, že se kvůli hlasitému dieselu pohnul a pohyb těla žirafí úkryt konečně prozradil. Několikrát jsem až ve zpětném zrcátku zahlédl, jak obr vyskočil z keřů a v prachu za mým vozidlem přeběhl písečnou cestou do druhé části buše.

Respekt z mokrého živlu

Žirafa vypadá téměř vždy vyrovnaně a důstojně. Výjimkou jsou okamžiky, když se přichází k vodě napít. Nejdříve dlouze váhá, kterou z naučených poloh pro sklonění se k hladině zvolit. Někdy se doširoka rozkročí, jindy jen pokrčí kolena. Pak následuje dychtivé hltání vody, po němž žirafí hlava obrovským švihem vystřelí zpět k nebesům. V poloze s hlavou dolů totiž nesmí strávit zbytečně moc času, protože je takto příliš zranitelná při případném útoku predátora. Nepochopitelné pro mne ale zůstává, jak je možné, že se jí z bleskurychlého vztyčení nezatočí hlava. Měl jsem možnost pozorovat i více než pětimetrové mohutné samce, kteří stáli na břehu nad hladinou a k vodě se museli sklonit až pod úroveň svých kopyt. A z tohoto „bodu nula“ vymrštili hlavu zpět vzhůru během zlomku vteřiny. 

Mohutní kopytníci ale pijí jen zřídka a z vody mají viditelný respekt. Neznám žádný případ, a to ani z filmů nebo vyprávění, že by žirafa v přirozeném prostředí využila vodní nádrž ke koupeli, nebo jen osvěžení za horkých dnů. Dokonce se na vědecké úrovni vážně spekuluje o tom, zda vůbec umí plavat. V zajetí bylo sice pozorováno pár jedinců, kteří do vodní nádrže vstoupili, ale nikdy si nenamočili o mnoho víc než kopyta. 

Taxi s obratným jazykem

Žirafy často slouží jako taxi pro malé kolonie klubáků. Tito ptáci skvrnitého dlouhána využívají k přepravě a na oplátku z jeho srsti vybírají drobné parazity, od nichž by si žirafy samy pomohly jen stěží. Spekuluje se ovšem o tom, že klubáci sami jsou spíše parazité než pomocníci. Ať už je pravda o klubácích jakákoli, žirafa si s nimi každopádně poradí. Když už se jí přítomnost okřídlených pasažérů nelíbí, jednoduše zatřepe hlavou a lehce se jich zbaví.

Pokud jde o očistu těžko dosažitelných míst, nejsou žirafy odkázány jen na cizí pomoc. Jejich dlouhý jazyk totiž může posloužit jako dokonalý kapesník. Vyběhne z ústní dutiny jako ukrytý had a mrštně zaútočí na jednu ze dvou nosních dírek. Vklouzne do nozdry a důkladně tak vyčistí dýchací cesty. Až čtyřicet dva centimetrů dlouhý orgán je však víceúčelový. Především slouží jako detektor informací o šťavnatosti lístků na vybraných keřích. Když je pak žirafa s analýzou spokojena, jazyk se omotá okolo větvičky a stáhne listí jako opečené maso ze špízu. Jazyk přijde ke slovu i tehdy, když samec potřebuje vědět, zda je jeho partnerka připravena k páření. S žirafí hmotností a snad i nepraktickou délkou končetin je totiž každý zbytečný pokus o početí potomka jen špatně využitou energií. Pár kapek moči a podrobná analýza na patře proto zkušenému samci prozradí, jestli už má smysl se snažit. 

Boj na hranici viditelnosti

Souboj žirafích samců je podívanou, která se nedá nijak naplánovat, ale o to víc utkví ve vzpomínkách. Díky tomu nemám problémy vybavit si den, kdy jsem naposledy takovému duelu přihlížel. … Projíždím vyprahlou pouští Chobe a slunce mi moc nepřeje. Už déle než hodinu je bílý kotouč ukryt za mrakem. Pro fotografa je to smutný čas, a tak nezbývá než ukrajovat kilometry krajinou a spokojit se s pozorováním. Pár žiraf rýsujících se na obzoru mě nejprve příliš nezaujal, ale cesta se nezadržitelně kroutila k nim, takže jsem je podvědomě začal odhadovat. 

Zprvu jsem si pomyslel, že jde o zamilovaný pár, který se toužebně dotýká hýžděmi. Když jsem ale přijel blíž, nemohl jsem přehlédnout, že jde o dva samce. A právě začínal rituál, který měl rozhodnou o dominanci jednoho z nich. První kontakty dvou soků byly spíše symbolické. Vzájemně se opírali stehny a jeden se snažil bez viditelného úsilí přetlačit toho druhého. Přitom se každý z nich díval na opačnou stranu, jako by se jej boj o pozici ve stádu vůbec netýkal. 

Úder, úkrok, úder

Nenásilná přetlačovaná žirafáků ale netrvala dlouho. Jeden ze samců najednou naklonil dlouhý krk až ke své zadní vzdálenější noze a rozmáchl se jako golfista odpalující míček. Jeho hlava pak vší silou narazila mezi přední nohy soupeře. Po úderu, který by pro menší zvíře musel být smrtelný, se protivník ani neotřásl a okamžitě oplatil útok podobným úderem. Jeho rohy dopadly na stejné místo, do něhož sám před chvílí inkasoval děsivou ránu. 

První samec o krok poodstoupil a já měl nejprve pocit, že jej silná rána vyvedla z rovnováhy. Ve skutečnosti ale jen udělal úkrok, aby se skloněnou hlavou mohl ještě víc rozmáchnout. Tentokrát jeho úder směřoval do mnohem zranitelnějšího místa. Tvrdá lebka zakončená dvěma růžky narazila do slabin, těsně pod nohu protivníka. Břicho se pod nárazem prohnulo, ale druhý žirafák nedal najevo bolest a okamžitě kontroval dalším úderem. 

Zdánlivě neškodná „oťukávaná“

Uběhlo několik chvil, během nichž do sebe samci střídavě tloukli a zhruba tak v deseti minutách si vyměnili dobrých padesát úderů. Pozorování nejednoho z rančerů, kteří se denně pohybují na pláních afrických savan, jasně dokazují, že dospělý samec v takových bojích dokáže doslova umlátit mladého a nezkušeného protivníka. Buší do něj tak silně, až praskají kosti. Ty ale nejsou cílem útoku. 

Místem, kam lze dobře zasadit ránu a zároveň způsobit skutečně vážná zranění, je podbřišek. Na první pohled tvrdé břicho obstojí proti mnoha úderům. Dobře mířená rána do míst, kde jsou játra a žaludek, ale způsobí protržení orgánů a vnitřní krvácení. Kosti by teoreticky mohly srůst; následkům vnitřního zranění ovšem zvíře zákonitě podlehne. 

Tito dva mladíci se možná tak trochu šetřili a trénovali na „skutečné“ souboje. V každém případě by ale každý jejich úder srazil k zemi stokilového chlapa, nebo by jej odhodil několik metrů daleko.

Pohlavek kopytem

Žirafí rvačka dál pokračovala ve stejném duchu. Pak se ale jeden z bojovníků znovu rozmáchl hlavou, aby namířil úder mezi přední nohy druhého. Ten se však rozhodl vnést do souboje prvek překvapení a vymrštil nahoru levou přední nohu, která přistála útočníkovi za krkem. Zdánlivě nepohyblivá, těžkopádná a až neohrabaně vypadající zvířata mi znovu a znovu dokazovala, že se dokážou vybičovat k rázným a mrštným výpadům. 

TIP: Obři, o nichž pořád moc nevíme: Žirafy neberou na predátory vůbec žádný ohled

Samec, který dostal pohlavek kopytem, nakonec ustoupil. Vítěz ještě zasadil poslední úder a poražený se pokorně poklonil. Čekal jsem, že bude následovat obvyklý závěrečný akt, při němž vítěz definitivně pokoří svého soka. Jako výraz nadvlády nad poraženým vyskočí vítěz na jeho záda a naznačí kopulaci. Tím poníží rivala až ke dnu samotné žirafí hierarchie. Hrdost bijce, který snad ještě před pár minutami věřil ve vítězství, je zašlapána do bláta a tvrdě udusána pod kopyty pýchou se dmoucího přemožitele. U mých dvou borců ale k takové potupě nedošlo. Bok po boku odešli z místa rvačky a za chvíli společně okusovali zbytky zeleného listí na usychající akácii…