Smrtelně roztomilý outloň váhavý: Život na půl plynu

Pojmenování outloně váhavého (Nycticebus coucang) velmi dobře vystihuje charakter jeho loudavého pohybu, který působí dojmem „zpomaleného filmu“. Tato poloopice se pohybuje v korunách pralesních stromů s extrémní uvážlivostí. Nechvátá, neskáče. Obvykle se pustí větve jen jednou končetinou a zbývajícími třemi se stále pevně drží. Pokud má jasno o svém cíli, pohybuje se sice pomalu, ale vytrvale. Nezastaví se, ani když přelézá z jedné větve na druhou, nebo je donucena změnit směr. Naprostá jistota, s jakou se outloni pohybují vysoko v korunách stromů, je patrná jen ve výjimečných situacích, kdy zvíře zůstane viset na větvi za jedinou tlapu. I pak se totiž na stromě bez problémů udrží a nespadne.

Pomalu a nehlučně

Někdy je pomalé šplhání outloňů po stromech přirovnáváno k pohybu koaly (Phascolarctos cinereus). Koaly ovšem mají k lenivému životnímu tempu dobrý důvod. Živí se těžko stravitelným listím blahovičníků, z nichž jejich organismus vyždímá jen málo živin a energie. Koala proto musí šetřit každou kalorií. Outloň váhavý má však vydatný jídelníček. Krmí se mízou z mladých větviček, pochutnává si na sladkém květním nektaru, dopřává si zralé ovoce. Pomocí předních zubů upořádaných do zvláštní hřebínkovité škrabky sbírá z větví pryskyřici. Rostlinnou potravu doplňuje hmyzem, slimáky a nepohrdne ani ptačími vejci. Stravu má bohatou jak na cukry, tak na bílkoviny.

Důvodem pomalého pohybu outloně by mohly být vysoké energetické nároky na likvidaci rostlinných jedů, které s potravou přijímá. Detoxikace by mu mohla ubrat tolik sil, že by mu na rychlejší pohyb už nezbývala energie. Nezdá se však, že by byl organismus outloňů vystaven takové zátěži. Jejich metabolismus jede „na poloviční výkon“ a intenzita látkové výměny dosahuje pouhých 40 % ve srovnání s metabolismem jiných stejně velkých savců.
Tempo „rozvážného provazolezce“ je v každém případě účelné pro přežití. Outloni se ve větvích pohybují velmi tiše, protože na hlučné šplhání by zřejmě záhy doplatili. Den obvykle prospí na větvi, kde dokonale splývají s okolím a nevzbuzují pozornost. Za potravou a dalšími aktivitami vyrážejí po soumraku. Nenápadný, tichý pohyb jim spolu s rouškou tmy skýtá účinnou ochranu před predátory.

Tiché pralesní rozhovory

Outloni mají celou řadu přirozených nepřátel. Hned několikrát pozorovali vědci při lovu a konzumaci masa outloňů orangutany sumaterské (Pongo abelii). Podobně byly s outloni jako kořistí přistiženy i krajty písmenkové (Broghammerus reticulatus) nebo orli proměnliví (Nisaetus cirrhatus). Spektrum přirozených nepřátel outloňů váhavých je však bezpochyby mnohem širší.

V souladu s životním krédem „hlavně nenápadně“ se outloni dokonce ani nevarují poplašnými zvuky před blížícím nebezpečím. Do poslední chvíle vsázejí na to, že si jich predátor nevšimne. Dorozumívání zvuky v jiných situacích je ale u těchto obyvatel tropického pralesa poměrně rozvinuté. Čile spolu komunikuje matka a mládě. Během říje lákají samice samce k námluvám písklavými zvuky. Dalšími zvuky provázejí outloni projevy agrese. Je jisté, že nám značná část „rozhovorů“ mezi outloni stále uniká, protože tato zvířata vydávají i zvuky o vysoké frekvenci, které lidské ucho neslyší.

Pospolití samotáři

Outloni váhaví jsou většinou líčeni jako samotáři a po většinu času se skutečně pohybují jednotlivě. Teprve dlouhodobé sledování většího počtu outloňů na větších plochách pomocí miniaturních vysílaček odhalilo, že tyto poloopice vytvářejí jakási volná sdružení. Zvířata z takové rozptýlené skupiny obývají území, kde se jejich areály vzájemně překrývají a členové skupiny se čas od času střetávají. Setkání v rámci skupiny probíhají bez konfliktů. Outloni si při nich navzájem projevují respekt a přízeň. Často například jeden druhému pečují o srst, k čemuž používají přední zuby spodní čelisti jako hřebínek. Areály zvířat náležejících k různým skupinám se nepřekrývají a příslušníci těchto skupin se sobě navzájem vyhýbají.

O rodinném životě outloňů je známo jen velmi málo. Mnohé nasvědčuje, že jde o tvory monogamní – samci a samice vytvářejí na přechodnou dobu páry, které jsou občas provázeny i několika různě starými mláďaty. Takové „rodinky“ lze ale pozorovat jen velmi vzácně.

Chráněni i bez matky

Tvorbě outloních párů a potažmo rodin předchází námluvy, při nichž se o říjnou samičku uchází třeba i několik nápadníků. Ve volné přírodě byla spatřena samička, o jejíž přízeň soupeřilo hned pět samců najednou. Páření probíhá v koruně stromu vysoko nad zemí. Samička při něm visí za zadní končetiny na větvi hlavou dolů. Sameček se přidržuje zadníma nohama totožné větve a předními končetinami svírá samičku.

Po šestiměsíční březosti vrhne samička většinou jediné mládě; dvojčata se rodí jen výjimečně. O mláďata se pak stará pouze matka. Kromě kojení a čistění patří k péči o mláďata i potírání jejich srsti toxickým sekretem, který samice vylučuje ze zvláštní žlázy (viz Pachová řeč i chemická zbraň). Tato chemická zbraň mládě chrání v okamžicích, kdy se matka musí vzdálit z hnízda. Matka také dává svému potomkovi životně důležité lekce ve šplhání po větvích.

Samice odstaví mládě nejdříve po čtvrt roce, ale někdy se kojení protáhne i na dvojnásobně dlouhou dobu. Plně nezávislý na matce je mladý outloň až po dosažení pohlavní dospělosti, tedy ve věku nad 18 měsíců.

Pachová řeč i chemická zbraň

Významnou roli sehrává v životě outloňů řeč prostřednictvím pachů. Outloni mají zvláštní žlázy na loktech, kterými vylučují olejovitou kapalinu. Tu si jazykem roztírají na další části těla. Pach této žlázy signalizuje identitu zvířete, jeho pohlaví i postavení ve volném společenství rozptýlené skupiny. Sekret navíc obsahuje látky, které jiné obratlovce odpuzují nebo jsou pro ně dokonce toxické. Outloni je proto využívají i jako poslední instanci v obraně proti predátorům. V případě napadení se stočí do klubíčka a nastaví nepříteli srst namazanou sekretem žlázy. Matka maže sekretem i své mládě.

Pro člověka představuje sekret z loketní žlázy outloňů nezanedbatelné zdravotní riziko. V lékařské literatuře jsou popsány případy, kdy po kontaktu se sekretem došlo k velmi silné alergické reakci, a postižený člověk se ocitl v ohrožení života.

Další pachové žlázy má outloň váhavý v blízkosti řitního otvoru. Její sekret si otírá spolu s močí o kmeny a větve stromů a značkuje si tak svůj revír. Když na takto označkované místo narazí jiný outloň, seznámí se s jeho pachem tak, že si o něj otírá tváře.

Smrtící popularita

Outloň váhavý patří mezi živočichy, jejichž populace jsou v současnosti ohroženy především ničením tropických lesů. Významný problém však představuje i odchyt živých zvířat ve volné přírodě a jejich prodej amatérským chovatelům. Zvířata doplácejí na svůj sympatický vzhled – huňatou srst a velké oči. V Asii patří outloni k chráněným zvířatům, s nimiž kvete obchod v největším měřítku. V poslední době se obchod s outloni rozšířil i mimo Asii a stále častěji jsou tyto poloopice vyváženy i do ekonomicky vyspělých západních zemí.

Osudy polapených outloňů bývají tragické. Lovci a prodejci vytrhávají zvířatům určeným pro domácí chovy zuby, aby se vyhnuli pokousání. Zvířatům pak hrozí infekce dásní a čelistí, které jsou v drtivé většině případů smrtelné. Ani outloně, kteří tento drastický zákrok přežijí, v zajetí obvykle nečeká nic příjemného. Trpí stresem, často jsou krmeni naprosto nevhodnou potravou a čelí vysokému riziku chorob a infekcí. Úmrtnost outloňů chovaných v zajetí je děsivě vysoká, což vyvolává poptávku po dalších zvířatech odchycených v přírodě.

TIP: Madagaskarský sifaka zlatokorunkatý: Primát se zlatem v kožichu

Outloni váhaví mají i tu smůlu, že jejich orgánům a tkáním připisuje orientální medicína léčivé účinky. O kůži se traduje, že urychluje hojení ran. Maso má zahánět astma a žaludeční problémy. Poptávka je i po očích outloňů, které jsou komponentou do některých orientálních nápojů lásky.