Smrt z východu: První cholerová nákaza si u nás vyžádala téměř 60 000 životů

Choleru poprvé do západního světa zavlekli kupci a britští vojáci ze zamořených delt velkých indických řek roku 1817. V Evropě tehdy zemřelo 40 tisíc lidí. O půl druhého desetiletí později přišla na starý kontinent zhoubná choroba znovu. V roce 1824 překročila Kavkaz a valila se k Volze. Postupovala přes hranice ruských asijských gubernií rychleji než zprávy o jejím výskytu a směřovala přes Kazaň a Astrachaň k Moskvě. Rusko zaplavila vlna hrůzy. Choleru pak přenesla do střední Evropy ruská armáda, která táhla potlačit polské listopadové povstání z roku 1830. Nejdříve byla postižena Halič a ani vojenské sanitní kordony, jež měly na hranicích zastavit její pronikání na západ, nebyly schopné dalšímu šíření zabránit.

Roku 1831 na choleru zemřel v Berlíně filozof Fridrich Hegel a ve Vratislavi vojenský reformátor Karl Clausewitz, ve Varšavě carův bratr a místodržící v Polsku velkokníže Konstantin Pavlovič, roku 1832 v Paříži slavný přírodovědec Georges Cuvier a také liberální politik Casimir Périer. V roce 1836 stihla cholerová smrt v rakouské Gorizii sesazeného francouzského krále Karla X. z rodu Bourbonů a podobně stovky dalších známých osobností. Ve Vratislavi podlehla cholerové epidemii manželka a obě dcery Jana Evangelisty Purkyně. Heinrich Heine v Paříži roku 1832 neviděl nic „než nebe a rakve“. Při karnevalu jel nejeden kočár z banketu přímo na hřbitov.

Zachraň se, kdo můžeš!

Jelikož cholera byla v 19. století dosud neznámou nemocí, zaskočila správní i zdravotní orgány a vyvolala jejich bezradné reakce. Ani největší lékařské kapacity si nevěděly rady. Teprve v průběhu epidemie se s ní začali lékaři seznamovat a postupně hledali prostředky k jejímu zmírnění.

V letních měsících roku 1831 začala nemoc pronikat z Haliče na Moravu. Dne 4. června, když už zasahovala do Uher, byla z císařského rozhodnutí zřízena ve Vídni Ústřední sanitní komise, jež měla na území monarchie koordinovat veškeré akce proti postupující epidemii. Bojovalo se proti ní především zřizováním vojenských sanitních kordonů, a to nejen na státních, ale i na zemských hranicích, zakládáním karanténních stanic, cholerových špitálů a dalších zdravotních zařízení v ohrožených oblastech. Hlavní slovo v Ústřední sanitní komisi měli vojenští činitelé s přizváním lékařských odborníků, což se později ukázalo jako málo efektivní. Do čela komise byl postaven prezident dvorní válečné rady, polní zbrojmistr Ignác hrabě Gyulai.

Analogicky byly v jednotlivých zemích habsburské monarchie budovány provinční sanitní komise. V zemi Moravskoslezské převzal její vedení zemský vojenský velitel generál Ignác baron Lederer, v Čechách zemský velitel generál Alois kníže z Liechtensteina.

Haličsko-moravskoslezská hranice byla uzavřena 11. června 1831. V Haliči se první známky epidemie objevily už 29. prosince předchozího roku, a to v tarnopolském kraji. Pak cholera na čtyři měsíce zmizela, aby počátkem května propukla plnou silou v dalších krajích Haliče a v zemském hlavním městě Lvově. Odtud postupovala na jih a na západ. Nastoupila tak cestu do Uher, odkud se dostala přes vojenský koridor do Vídně.

První oběť cholerové epidemie v hlavním městě monarchie zaznamenali v noci ze 14. na 15. září. V dalších dnech propukla na mnoha dalších místech metropole. Vyvolala velkou paniku ve městě i u dvora, a císařský dvůr proto rozeslal členy císařské rodiny do bezpečnějších míst, jakými byly Salcburk a Praha.

Císař s císařovnou nicméně zůstali v Schönbrunnu, odděleném od města ochrannou palisádou. František I. projevil v těch dnech značnou dávku odvahy a v duchu své paternalistické politiky odmítl opustit hlavní město a jeho obyvatele. Uděloval dál pravidelné audience a jednou týdně dokonce navštěvoval místní špitály. Rozmlouval s lidmi přímo na ulici, což skutečně pomohlo překonat první šok z nákazy a pozvedlo celkovou náladu ve městě.

Obranná linie

Od 11. června existoval uzavřený vojenský sanitní koridor proti Haliči, který bylo možné rozšířit jednak proti Prusku, jednak podél uherské hranice. Během léta se pak Morava uzavřela proti uherské hranici kordonem, který šel od Bohumína podle hranice s Uhry a dále podle řeky Moravy až k soutoku s Dunajem. Na kordonové linii byly velkým nákladem postaveny strážní boudy vzdálené od sebe na dohled, kde byly zadržovány osoby přicházející ze zamořených oblastí a podrobovány dvacetidenní karanténě. Od konce července zde postupně vzniklo pět karanténních stanic vybavených mimo jiné dezinfekčními brody pro dobytek a očistnými zařízeními pro přepravované zboží. Také na česko-moravské hranici měla být vytvořena sanitní uzávěra, a to od konce července. Sanitním kordonem byla opatřena i státní hranice se sousedními zeměmi: Pruskem, Saskem a Bavorskem.

S blížící se epidemií narůstala všude mezi obyvatelstvem panika, které úřady dokázaly jen velmi obtížně čelit. V průběhu vlastní epidemie byl nařízen zostřený policejní dohled nad obyvatelstvem, aby nedocházelo k nepokojům.

Ještě 27. srpna 1832, dlouho po opadnutí hlavní cholerové vlny, sdělil nejvyšší kancléř spojené c. k. dvorní kanceláře hrabě Antonín Bedřich Mitrovský šéfovi moravskoslezského gubernia do Brna příkaz samotného císaře, kterým se zakázal všem lékařům a ranhojičům udávat v jednotlivých případech onemocnění cholerou správnou diagnózu, aby nebyla v okolí vyvolávána panika. Skutečný stav věci však museli ohlašovat úřadům a také činit příslušné proticholerové zákroky.

Davové šílenství

Zdaleka nejobtížnější bylo zabránit šíření poplašných zpráv. V tom směru učinila vláda otřesnou zkušenost na východním Slovensku, kde koncem července 1831 vypuklo velké cholerové povstání, jež se podařilo brutálně potlačit až po třech měsících. Popud k němu zavdala přísná proticholerová opatření, která často násilně izolovala od světa celé vesnice a vnucovala obyvatelstvu dezinfekční a sanitární prostředky. Mezi lidem začaly kolovat zvěsti, že panstvo šíří jed, aby se zbavilo nepohodlné chudiny. Prostí venkované uvěřili, že úřady nařídily otrávit studny a místo léků rozdělují obyvatelstvu jedovaté látky. Jejich fantazii dále jitřily zprávy o zakládání cholerových hřbitovů a zřizování hromadných hrobů.

V době vrcholící epidemie se tyto zvěsti proměnily v davovou hysterii, která se šířila od vesnice k vesnici. Vyústila pak v řadu násilností, při nichž byla živelně pleněna panská sídla a masakrováni domnělí panští pomahači.

Selská vzpoura se rozšířila na pět uherských komitátů a strhla do povstání více než sto vesnic a na 50 tisíc obyvatel. Státní moc stála proti této síle zprvu zcela bezradně. Teprve po několika týdnech a s nasazením vojska se podařilo vzbouřence izolovat a nepokoje potlačit. Nastaly kruté represálie, při nichž 119 povstalců skončilo na šibenici, na další tisíce čekalo vězení a tělesné tresty. Na základě burcujících zpráv z východního Slovenska musel nakonec císař František zakročit a 8. listopadu zakázat další popravy.

Z obavy, aby se povstání z Uher nepřeneslo do západních provincií monarchie, zablokovaly rakouské úřady zprávy o událostech na východním Slovensku. Noviny o nich neinformovaly a zadržována byla i soukromá korespondence, která přicházela z těchto končin. Přesto se průniku informací nepodařilo zamezit, a tak se brzy v Čechách i na Moravě vynořily falešné zvěsti podobné těm, které rozbouřily východní Slovensko.

Marný boj

Protože se vojenské sanitní kordony jako bariéra proti šíření epidemie příliš neosvědčily a staly se navíc brzdou obchodu a podnikání, byly v průběhu podzimu 1832 rozpuštěny. Dne 4. října císař František rozhodl zrušit Ústřední sanitní komisi pod generálem Gyulaiem a její kompetenci převedl na dvorního kancléře hraběte Mitrovského. Ten pak vedení cholerových záležitostí soustředil v rukou zemských gubernií. V rámci proticholerových opatření vyvinula zemská gubernia i krajské úřady v Čechách a na Moravě rozsáhlou osvětovou a publikační činnost. Ta se projevila ve velkém množství brožur, letáků a oběžníků, které měly uvést ve všeobecnou známost základní hygienická pravidla a jiná opatření pro boj se zákeřnou chorobou. 

Lékařská věda v té době stále tápala v otázce původce nemoci. Částí lékařů byla přijímána starší teorie, podle níž šlo o nákazu, kterou způsobovalo takzvané contagium či miasma, choroboplodná látka obsažená ve vzduchu, zatímco jiná skupina tento názor odmítala. Rakouská lékařská obec se rozdělila na dva tábory – na stoupence teorie contagia a její odpůrce. Na konečnou odpověď musela medicína počkat ještě celé půlstoletí do okamžiku, kdy Robert Koch objevil roku 1883 původce choroby, bakterii vibrio cholerae.

Cholera z let 1831–1832 si vyžádala četné oběti mezi obyvatelstvem Čech a Moravy a zanechala hluboké stopy ve vědomí lidí. Zatímco ve Vídni se dala cholera na ústup už v průběhu října 1831, do Prahy dospěla až koncem roku. Mnohem více než Praha bylo však postiženo Brno. Ve městě, které čítalo okolo 30 000 obyvatel, onemocnělo 1 600 lidí, z nichž třetina zemřela. Za první cholerové epidemie tak zemřelo v Čechách 26 020 lidí, na Moravě a ve Slezsku 32 039.

Další tisíce mrtvých

Cholerová epidemie sice během roku 1832 vymizela, ale v roce 1836 se oklikou přes západní Evropu vrátila. Dostavila se druhá vlna, která zvlášť těžce zasáhla Moravu. Řádila po celý rok 1837 a doznívala ještě začátkem roku následujícího. V Čechách zemřelo 8 731 obyvatel, na Moravě 26 474. Přes přetrvávající epidemii byla v Praze připravována na 7. září 1836 korunovace nového císaře Ferdinanda I. Dobrotivého, během níž kromě jiných zemřel v Praze olomoucký arcibiskup Ferdinand Chotek.

Velká pandemie cholery třicátých let, jejíž součástí byly obě cholerové vlny, které zasáhly české země, prošla Evropou na západ a zanechala za sebou spoustu obětí. Do západní Evropy si našla i druhou cestu, a to z Persie přes Istanbul do středomořských přístavů. Do některých oblastí se v nových vlnách vracela a ustoupila až po několika letech. V srpnu 1831 pronikla do Berlína, koncem roku dospěla přes Hamburk do Anglie, odtud se přes přístav Calais dostala do Francie. V březnu 1832 propukla v Paříži a šířila se Francií do Španělska a Portugalska. Roku 1834 se objevila ve Skandinávii a o dva roky později znovu v jižní Francii, odkud se vydala do Itálie, přes Tyrolsko a Bavorsko opět do střední Evropy a přinesla tak druhou cholerovou vlnu do Čech a na Moravu. Naše země pak choleru znovu zažily za prusko-rakouské války roku 1866, kdy k nám nemoc zavlekla pruská armáda.

TIP: Prakticky všechny globální epidemie cholery pocházejí z jedné oblasti

Berlínský bakteriolog Robert Koch se v roce 1883 vypravil do Indie, kde odhalil pod mikroskopem miliardy čárkových bacilů, ve kterých rozpoznal původce cholery. O devět let později, roku 1892, vypukla epidemie v Evropě ještě jednou, a to v Hamburku, kam houfně připlouvaly lodě se žlutou karanténní vlajkou a kde byla téměř nefiltrovaná labská voda pumpována do potrubí s pitnou vodou. Během několika týdnů zemřelo 8 576 lidí. Díky novým lékařským a hygienickým poznatkům byla cholera v Evropě úplně zlikvidována až roku 1923.