Smrt číhá v podzemí: Jaká nebezpečí hrozí vyznavačům adrenalinového urbexu?

Urban exploration, zkráceně urbex, je volnočasová aktivita spočívající v navštěvování objektů a míst vytvořených lidmi a momentálně chátrajících. Zpravidla se jedná o opuštěné stavby, typicky továrny, elektrárny, doly či třeba nemocnice. Milovníky urbexu láká atmosféra rozkladu, a nebojí se kvůli ní dokonce riskovat život: Některé cíle jsou technicky těžko dosažitelné, přičemž se musí využít například horolezecké či speleologické vybavení. Stejně tak může jít o dobře zajištěné prostory, hlídané čidly, kamerami nebo přímo ostrahou se psy. U nás po případném chycení narušitelů většinou následuje vykázání či pokuta. V zahraničí však zvědavcům hrozí i nějaká doba strávená ve vězení nebo reakce ozbrojených strážných, jež může být fatální. 

V drtivé většině případů navíc milovníci urbexu vstupují do neudržovaných objektů, na kterých si zub času postupně vybírá svou daň. Riskují tak, že se někam propadnou nebo na ně něco spadne. Samostatnou kapitolu tvoří podzemní lokality jako stoky, soustavy tunelů, kolektory, metro, bunkry, doly či sklepení. Obzvlášť podzemí evropských měst bývá členité, rozlehlé a zahrnuje jak středověké části, tak novodobé prostory, spletené mnohdy do nepřehledného labyrintu. 

Když se spustí liják

Někomu se mohou zdát návštěvy podobných míst podivné, ale právě tam lze pořídit nádherné snímky a také uspokojit objevitelskou zvědavost. Stoky s dostatečným proudem pak někteří nadšenci dokonce sjíždějí jako tobogany. Většina vyznavačů krás městského podzemí obvykle míří do odvodňovacích prostor a zatrubněných potoků, u nás hlavně pod Prahou a Brnem. Jde o nejsnazší cestu, protože doly a větší podzemní systémy bývají těžce přístupné. Pozůstatky těžební činnosti pod obcemi jsou obvykle dobře zapečetěné, zatímco kolektory a metro zas hlídají čidla. Do bunkrů či sklepů se dostává obtížně a stoky až na vzácné výjimky „urbexáci“ nijak zvlášť nemilují. 

Hlavní nebezpečí popsaných míst spočívá v nenadálém zvednutí hladiny a v síle proudění podzemních vod. Například během přívalových dešťů se některé stoky kompletně zatopí, a to mnohdy velice rychle, takže na útěk nezbývá příliš času. Podobná situace se v roce 2018 stala osudnou mladé dvojici, kterou velká voda zastihla v podzemní části Motolského potoka. Primárně šlo sice o vyznavače geocachingu, tedy hledání ukrytých skříněk pomocí GPS, ale ve zprávách o tragédii se urbex propíral natolik, že se dostal do obecnějšího povědomí – bohužel ne právě v lichotivém světle. 

Nebezpečí však hrozí, i když se stoka úplně nezatopí, protože silný proud vás může zavléct tam, odkud už není úniku. Riziko lze ovšem podstatně minimalizovat přípravou: Je třeba si pečlivě nastudovat předpověď počasí, a pokud sami nemáte zkušenosti, vzít s sebou někoho, kdo si v případné krizi bude vědět rady. 

Tři dny ve tmě

Zákeřnost podzemních prostor spočívá v tom, že tam můžete zabloudit nebo přijdete o zdroj světla a jednoduše nenajdete cestu ven. Tuzemské městské podzemí bývá relativně přímočaré, nicméně i v něm se lze ztratit. Za hranicemi naší vlasti pak existují mnohem komplikovanější systémy: Za nejpůsobivější se považují pařížské katakomby, jež tvoří opravdu spletité, organicky propojené a 190 kilometrů dlouhé bludiště chodeb, stok i důlních šachet. V jejich útrobách se kromě mnoha jiných podivuhodností ukrývá také kostnice s ostatky šesti milionů lidí.

Katakomby vždy lákaly zvědavce, a francouzská metropole proto jejich část zpřístupnila ve formě muzea. Zbytek zkusila zapečetit, nicméně milovníci urbexu si cestu našli – bohužel ovšem častěji dovnitř než ven. Kupříkladu v roce 2017 se v pařížském podzemí ztratili dva chlapci a v naprosté tmě bloudili tři dny, než je záchranáři našli. Z výpravy nakonec vyvázli živí, ale mnoho dalších podobné štěstí nemělo. I zde každopádně platí, že lze riziku zásadně předejít důkladnou přípravou: vybavit se nejméně dvěma nezávislými zdroji světla a náhradními bateriemi, vzít si mapu nebo mít alespoň důkladné povědomí o lokalitě. Vždy je navíc třeba sdělit cíl cesty a předpokládaný návrat důvěryhodné osobě, která zůstane venku.

Neviditelný nepřítel

Městská podzemí přitom nepatří mezi nejvíc nebezpečná „hřiště“ urbexu – vedle podpovrchových dolů totiž působí relativně neškodně. Zatímco vniknout do aktuálně využívaného dolu je prakticky nemožné, ty vyřazené bývají zasypané či zapečetěné tak důkladně, že byste se do nich museli prokopat. Najde se ovšem i pár výjimek: Například v Česku se dá vlézt do několika důlních lokalit, jež se svou krásou a urbexovým kouzlem řadí k nejlepším na světě. Nic to však nemění na nebezpečí, které tam číhá.  

Při představě zkoumání dolu většinu lidí asi napadne riziko závalu, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že se zvědavci noří do opuštěných šachet. Podzemní rozklad totiž nahlodává vzpěry a výztuhy; přesto by člověk musel mít docela smůlu, aby se strop zhroutil zrovna během jeho přítomnosti. Ze stejného důvodu nelze příliš věřit žebříkům, takže se urbexáci při jejich zlézání raději jistí lanem. Nicméně hlavní nebezpečí číhá ve vzduchu: Může být buď zkažený, což naštěstí ucítíte, nebo chudý na kyslík, čehož si obvykle nevšimnete včas a pak hrozí hypoxie a bezvědomí. 

V podzemí se může nahromadit také metan a s ním samozřejmě souvisí riziko exploze. Obzvlášť výkonným zabijákem je potom oxid uhličitý, který také není cítit. Bezvědomí a smrt tudíž mohou přijít náhle a bez varování. Složení ovzduší je proto nutné průběžně testovat pomocí speciálních přístrojů, nemluvě o tom, že bez helmy a několika zdrojů světla vůbec nemá smysl výpravu podnikat.

Nebezpečí hrozí všude

Mezi nejznámější v Česku patří mimořádně fotogenický jednopatrový kaolínový důl Hosín–Orty u Českých Budějovic. Momentálně je pečlivě zapečetěný, ale dřív se tam dalo narazit na opravdové bludiště s klenutými chodbami, vysokými až šest metrů. Část ovšem již zablokovaly závaly a místy byly tunely zaplavené, zúžené či ucpané naplaveninou, takže vstup do některých partií vyžadoval plazení. Přes veškerá rizika však výprava stála za to. Před dvěma lety nicméně báňská záchranná služba všechny vchody a trhliny zalila cementovou směsí, protože se důl začal na mnoha místech propadat. Jihočeský kraj nyní zvažuje, zda by se mohl znovu – kontrolovaně – otevřít. 

TIP: Krása zvaná urbex: Chvalozpěv zmaru, plísně, rzi a rozkladu

Hosín–Orty však nepředstavuje jediný jihočeský pozůstatek těžby, kam se milovníci podzemí vydávali. V kraji se nachází i další, mimořádně nebezpečný důl, jehož lokaci nebudeme zveřejňovat. Vinou se jím desítky kilometrů chodeb v několika patrech, sahajících až do hloubky osmdesáti metrů. Nemalá část tunelů je do určité výšky zatopená a všude se permanentně ozývá zurčení vody i ponurý hukot proudícího vzduchu. Patra propojuje několik žebříků v různém stupni rozkladu a hlavně nebezpečné komíny, vedoucí až na vzdálené dno komplexu. Agresivní prostředí se do výztuží a ostění vepsalo natolik, že akutně hrozí jejich sesutí.