Slovenské Strážovské vrchy: Malé pohoří mnoha výstupů
Ukazatele v obci Horná Poruba uvádějí, že na vrchol kopce Vápeč se dostaneme za hodinu a půl. Slunce ale zapadá za necelou hodinu, a tak rychle dáváme na záda krosny se vším vybavením. Začíná závod s časem o možnost pokochat se výhledem na Strážovské vrchy v posledních paprscích slunce.
Pohled do údolí
Strážovské vrchy jsou jednou z méně navštěvovaných oblastí Slovenska. Stejnojmenná chráněná krajinná oblast, která na rozloze 310 km2 zahrnuje i Súľovské vrchy se známým skalním městem, byla vyhlášena v roce 1989. Dnes je mimo jiné i součástí evropské soustavy NATURA 2000.
Převážnou část pohoří tvoří vápencové a dolomitové příkrovy, které – na rozdíl od mnohých jiných slovenských pohoří – netvoří žádný hlavní hřeben. Co to v praxi znamená? Neustálé sestupy do hlubokých údolí, které rozčleňují celé pohoří, následované prudkými výšlapy na zaoblené kopce. Že ve Strážovských vrších není žádný výhled zadarmo, nám dává pocítit i Vápeč, na jehož vrchol (956 m n. m.) jsme popoháněni klesajícím sluncem vyběhli za 50 minut.
Zapadající kotouč stíhám zvěčnit na jediném panoramatu a pak už jen pozorujeme, jak se postupně od obzoru po obzor barví červánky. Z Vápče, přesněji z jeho vrcholových vápencových skalisek ozdobených typickým křížem, je krásný kruhový výhled. Jako na dlani máme Hornou Porubu, v dálce se začínají rozsvěcovat první světla měst v údolí Váhu, který na západě odděluje toto pohoří od Bílých Karpat. Většinu obzoru ovšem zaplňuje spousta kopců a kopečků Strážovských vrchů.
Přirozeným lesem ke Strážovu
V oparu zalitém zlatým světlem vycházejícího slunce scházíme ráno do Kopčianské doliny, kde stojí pár domků osady Kopeč. Cesta se střídavě vine lukami a lesy, které se již krásně zbarvují. Vzhledem k nadmořským výškám mezi 300–1 200 m spadá většina území do dubovo-bukového a hlavně bukového stupně. Na rozdíl od většiny lesů českých i slovenských hor se zde zachovala téměř přirozená druhová skladba. V lese tedy míjíme různě pokroucené kmeny buků, v extrémnějších polohách (jako jsou sutě či zaříznutá, chladná horská údolí a strže) rostou javory a lípa malolistá. Naopak na nejsvětlejších a nejteplejších biotopech, především na loukách či jejich okrajích rostou duby. Z jehličnanů občas zahlédneme borovici lesní, která roste i na těch nejméně příznivých skalních stanovištích, a vzácně i tis. Ještě ve středověku šlo o relativně běžný druh, zdecimovaný holosečným hospodařením i těžbou unikátního dřeva. Smrkových porostů, vysazovaných uměle pro zvýšení výnosů, je tady minimum.
Cesta nás vede přes několik kopečků a vesnic směrem ke Strážovu, nejvyššímu bodu oblasti. Se svými 1 213 m n. m. převyšuje okolní krajinu opravdu výrazně a stoupání na vrchol je prudké i na zdejší poměry. Naštěstí nás již tolik netlačí čas, takže můžeme jít pohodovým tempem ve stínu lesa, kde mezi barevnými listy stromů jen občas probleskne bílé skalisko vrcholu Strážova. Konečně míjíme ukazatel Lúka pod Strážovem a za malou chvíli už stojíme na vrcholové kótě. Na rozdíl od Vápče, nestojí dvouramenný kříž přímo na nejvyšším bodu, ale o něco níž. Ani rozhled tady není do všech stran, ale i tak nám bere dech. Vzdálený jižní obzor lemuje hřeben Bílých Karpat v čele s Velkou Javořinou, dobře rozpoznatelný je i Vápeč a na vesnici Zliechov, ležící přímo pod horou, je pohled téměř letecký.
Od čápů až po výry
Pomalu se stmívá a lesem se začíná ozývat troubení jelenů. V lesích Strážovských vrchů ovšem nežije jen vysoká, ale i velké šelmy – správa CHKO každoročně monitoruje počty medvědů, vlků a rysů a podle jejich zjištění v oblasti žije i kočka divoká nebo vydra říční. Na zahlédnutí těchto zvířata je ale pro jejich ostražitost pramalá šance.
Mnohem snadněji zahlédnutelní jsou zástupci ptačí říše. Po nebi krouží ostříž lesní, poštolka obecná, krahujec obecný a relativně vzácně také orel skalní. Sídlí zde i sokol stěhovaví, pro nějž jsou zdejší skály optimálním biotopem. Přímo do znaku CHKO se dostal výr velký, místy hnízdí ve zdejších lesích čáp černý a i přes snahu ochranářů mizí v důsledku celkových změn krajiny a hospodaření v ní tetřev hlušec. V oblasti bylo napočítáno téměř dvacet druhů netopýrů zimujících zejména v jeskyních, které jsou jedním z charakteristických útvarů vápencové krajiny. Mimo ně zde ale narazíte i na různé vápencové věže, škrapy, závrty a další typické krasové tvary.
Země tisíce hor
Ze Strážova klesá cesta do obce Čičmany, která je známá velkou koncentrací tradiční lidové architektury – především malovanými roubenými stavbami – i dosud živými folklorními tradicemi. Troubení jelenů tady střídá práskání biče, které se jako výstřely nese údolím. My se ale tentokrát o život místních obyvatel příliš nezajímáme a vydáváme se dál po červené značce. Cesta míjí sjezdovku a neustálým stoupáním a klesáním se vine přes Javorinu (938 m n. m.), Priečnou (910 m n. m.), Čelo (1 016 m n. m.) a Homolku (1 073 m n. m.) až do Fačkovského sedla (802 m n. m.), které na severní hranici pohoří odděluje Strážovské vrchy od masivu Malé Fatry, respektive její jihozápadní části – pojmenované podle nejvyššího vrcholu (Veľké Lúky, 1 476 m n. m.) Lúčanská.
TIP: Duchové Bělověžského pralesa: Velcí a přesto zranitelní zubři evropští
Jako kamenný zub, viditelný již ze strání nad Čičmany, se nad sedlem tyčí první výspa Malé Fatry – Kľak. Dáváme tedy sbohem Strážovským vrchům a příkrými serpentinami začínáme stoupat na částečně odlesněný vrchol Reváně (1 205 m n. m.), odkud již na Kľak vede poměrně rovná hřebenovka. Nahoře, v nadmořské výšce 1 352 m, nás opět vítá dvouramenný kříž, od nějž se nám předkládá kruhový rozhled, který dokazuje, že Slovensko je opravdu zemí tisíců hor. Na západní straně je vidět celé pásmo hraničních hor s Českou republikou – Bílé Karpaty, Javorníky a Beskydy, na jihu kopcovitá krajina Strážovských vrchů, východní obzor lemuje hřeben Velké Fatry a v dáli na severozápadě se v posledních paprscích červenají Roháče i zubatá silueta Vysokých Tater v čele s charakteristickým Kriváněm.
Po až příliš větrné noci zakončené mlhavým ránem nám už jen zbývá sejít téměř tisíc výškových metrů úbočím Kľaku a dále údolím Suchého potoka do Fačkova. Tady naše několikadenní putování končí. Z naší paměti ale dojem z něj rozhodně hned tak nevymizí. Zejména v podzimním období, plném barev dubového lesa, ranních inverzních mlh a nočního troubení jelenů, jsou totiž Strážovské vrchy ideálním místem pro poměrně náročný, ale zároveň idylický výlet.
Nenechte si ujít
- Součástí CHKO Strážovské vrchy jsou i Súľovské skály, jediné slepencové skalní město na Slovensku. V labyrintu soutěsek a skal najdete třeba 13 metrů vysokou skalní bránu, množství lezeckých cest, vodopády i zříceninu hradu.
- Pokud do hor vyrazíte vlakem, nejspíš pojedete přes město Ilava. Jeho dominantou je budova hradu, pocházejícího z přelomu 11. a 12. století, která byla v 17. století přebudována na klášter. Od roku 1856 až dodnes slouží jako vězení, takže dovnitř se (snad) nepodíváte. Navštívit ale můžete malé městské muzeum s expozicí přírodovědnou, historickou a národopisnou.
Ještě než vyrazíte
- K orientaci v popisované oblasti vám poslouží turistická mapa 1:50 000 č. 119 – Strážovské vrchy, Trenčianské Teplice od VKÚ Harmanec.
- Mnoho informací o přírodě a krajině Strážovských vrchů lze získat na webu Správy CHKO: www.sopsr.sk/strazovskevrchy
Co je NATURA 2000
Natura 2000 je soustava chráněných území, budovaná podle jednotného principu v zemích Evropské unie. Jejím základem jsou dva předpisy: tzv. směrnice o ptácích a směrnice o stanovištích, které stanovují pro Evropu důležité druhy (ať už rostlin či živočichů) a stanoviště, pro které jsou následně vyhlašovány chráněná území: ptačí oblasti a evropsky významné lokality (EVL). Předpisy zakazují možné negativní vlivy a stanovují povinnost posoudit vliv nových záměrů (např. staveb, ale i lesních hospodářských plánů) na předměty ochrany v daných lokalitách. V České i Slovenské republice se soustava NATURA 2000, především pak EVL, z velké části překrývají s již existujícími zvláště chráněnými územími, ale existují i výjimky.
-
Zdroj textučasopis Příroda
-
Zdroj fotografiíJan Miklín