Skalpel, nebo iluze: Jak fungují placebo operace a kdy je lze použít?

Placebo efekt při podávání pilulek je poměrně dobře prozkoumaný jev: I přesto, že lékař pacientovi podá neúčinný přípravek s tím, že jde o lék, jeho zdravotní stav se zlepší. Mohlo by něco takového fungovat i v případě, že dotyčný vyžaduje operační zákrok?
23.07.2022 - Barbora Jelínková


Podle všeho je zřejmé, že proces samotného podávání léku při uzdravování pacienta hraje neméně důležitou roli jako účinná látka samotná. Pozitivní výsledek se ještě znásobí, je-li pacientovi řečeno, že se jedná o zvláště drahý přípravek s velmi dobrou pověstí. Je navíc prokázáno, že efekt je účinnější tehdy, obdrží-li jej pacient pomocí injekce nebo z rukou údajného odborníka.

To vše ovlivní psychiku nemocného do té míry, že jeho organismus začne produkovat některé hormony a další látky přispívající k rychlejší regeneraci. Jinými slovy, platí zde okřídlená věta z Nového zákona, že „víra tvá tě uzdraví“. Podle statistik k tomu dochází přibližně ve třiceti procentech případů aplikace placeba (podává se například při studiích nových léků, kdy jedna skupina dobrovolníků konzumuje skutečný přípravek a druhá neúčinné prášky, neví však, do které ze skupin patří).

Zhojené obratle

Víme-li, že lidské tělo se za určitých okolností dokáže uzdravit i bez polykání farmaceutických přípravků či jiných vnějších zásahů, nabízí se otázka, zda by tímto způsobem dokázalo vyřešit i závažnější komplikace – třeba takové, při nichž by za normálních okolností lékař přistoupil k operaci. V roce 2004 přesně tato myšlenka přivedla amerického radiologa Davida Kallmese k nápadu provést bizarní experiment. Ve své praxi se zabýval tzv. vertebroplastikou, při níž se zlomený obratel napravuje injekčním vpravením speciálního cementu. Zákrok dokázal pomoct pacientům se zraněnou páteří, aby se opět mohli hýbat a cvičit zcela bez bolesti.

Během let si však Kallmes povšiml zajímavého fenoménu: Zlepšení stavu vykazovali i pacienti, u nichž při operaci došlo k chybě, například pokud byl cement vpraven do jiného obratle. Přesto po probuzení z narkózy jakoby „zázrakem“ pocítili shodnou úlevu od bolesti. Kallmes sestavil skupinu 131 pacientů se stejnou diagnózou, polovinu z nich operoval standardním způsobem a u zbylých vyzkoušel tzv. placebo chirurgii: Přivezl je na operační sál a podal jim anestetikum, skalpelem se jich však ani nedotknul, pouze jim poškozenou oblast páteře silně stlačoval. Výsledky byly překvapivé: Členové obou skupin vykazovali shodné zlepšení a mohli vykonávat stejnou fyzickou aktivitu, ať předtím podstoupili zákrok, či nikoliv.

Z pohledu nic netušícího pacienta je důležité právě „představení“, které celou léčbu doprovází: Musí totiž plně nabýt dojmu, že vše probíhá podle původního plánu, jejž mu lékař sdělil. Proto dostane anestetikum a personál s ním zachází jako s kýmkoliv jiným, koho právě čeká transport na operační sál. Při fingovaném zákroku se tým lékařů po stanovenou dobu chová tak, jako by prováděli reálnou operaci: Podávají si nástroje, předstírají manipulaci s otevřenou ranou a během fází, kdy je pacient při vědomí, napodobují příslušné zvuky. Iluze musí být dokonalá, takže chirurg nejprve skutečně provede řez do tkáně, aby vznikla jizva coby hmatatelný důkaz. Později ovšem místo bez dalších zásahů opět zašije. 

Klouby jako nové

Samozřejmě, že lékaři tuto metodu nezvolí v případě akutních a život ohrožujících stavů; dobře se však uplatňuje například při potížích s pohybovým aparátem. Vysokou účinnost – dokonce vyšší než v případě běžné operace – vykazují „fiktivní zákroky“ například u artroskopie, kdy se z kolenního kloubu odstraňují drobné kousky menisku, a také u operace zad. Kromě zmíněné vertebroplastiky jde například o tzv. intradiskální elektrotermální terapii, která se provádí při vyhřeznutí plotének v oblasti bederní páteře.

Velmi slibné výsledky se ukázaly také při léčbě přetížených vazů a svalů v rameni (tzv. impingement syndrom) projevujících se nepříjemnou bolestí při pohybu v ramenním kloubu. Problém lze řešit chirurgickým odstraněním části lopatky, což umožní svalům v bezprostředním okolí volnější rotaci a přinese okamžitou úlevu. Naopak bez operace jde o velmi dlouhodobou záležitost často vyžadující fyzioterapii a rehabilitaci – ačkoliv nemusí tomu tak být vždy.

V roce 2014 provedli lékaři z Oxfordské univerzity srovnávací studii pacientů s impingement syndromem: Polovinu z nich standardně operovali, zbylí podstoupili placebo operaci. Při ní sice chirurg použil skalpel, vynechal však klíčovou část zákroku, tedy vyjmutí části kosti. Nemocní předem nevěděli, do které ze skupin budou patřit, přesto lékaři nakonec nezaznamenali téměř žádné rozdíly při procesu zotavování. 

Že placebo chirurgie evidentně není pohádkou z říše medicínského sci-fi, dokazují i další výzkumy. Finští lékaři ve srovnávací studii z roku 2014 zkoumající výsledky 53 placebo operací zjistili, že výsledky 27 z nich byly zcela srovnatelné s reálným zákrokem, dalších 12 přineslo alespoň mírné zlepšení stavu. Přistoupit k placebo zákrokům tak bylo alespoň nějakým způsobem prospěšné ve třech čtvrtinách případů. Pacienti z „placebo“ skupiny navíc (pouze se dvěma výjimkami) vůbec netrpěli klasickými pooperačními komplikacemi, jež se často pojí s invazivními zákroky.

Zbytečné skalpely

Podle některých názorů to jen potvrzuje to, že současné zdravotnictví provádí zbytečně moc chirurgických zákroků. Například průměrný Američan se se skalpelem setká během života více než devětkrát. Neznamená to pochopitelně, že by operace samy o sobě nebyly účinné – jde spíš o to, že často je k dispozici i jiné, méně invazivní řešení. U některých druhů operací se navíc již dlouho diskutuje o tom, zda jejich benefity ve výsledku vůbec převáží nad riziky: Už v roce 2002 například tým vědců pod vedením amerického ortopeda Bruce Moseleyho prokázal, že artroskopie kolenního kloubu není ve srovnání s placebem o nic účinnější. Ke stejnému výsledku pak opakovaně dospěly i další výzkumy – přesto zůstává zmíněný zákrok jedním z celosvětově nejběžnějších vůbec a jen ve zmíněných Spojených státech se jej provede na 1,7 milionu ročně. 

S obdobnou rutinou se na operačních sálech ocitají také pacienti se zánětem slepého střeva. Při tzv. apendektomii se odstraní zanícený výběžek střeva, který se dlouhá desetiletí považoval za zbytečný. Nové poznatky však naznačují, že jeho přítomnost má svůj význam pro funkci střevní mikroflóry. Zánět je přitom v řadě případů možné utlumit pouze pomocí antibiotik, takže přistupovat k operaci není nezbytné.

TIP: Vědci potvrzují: Placebo funguje, i když lidé vědí, že dostávají placebo

Do třetice pak odborné studie zmiňují coby „přeceňovaný“ zákrok implantaci kaválního filtru do dolní duté žíly. Jeho primárním účelem je prevence, slouží totiž k zachytávání případných krevních sraženin. Statistiky však dokazují, že úmrtnost pacientů s aplikovaným filtrem se nijak neliší od těch, kteří jej nedostali – výskyt plicní embolie se sice snížil, nahradilo jej však pro změnu zvýšené riziko hluboké žilní trombózy. 


Další články v sekci