Sixtinská kaple: Nenáviděný i obdivovaný obraz nebes

Michelangelo – vlastním jménem Michelagnolo di Lodovico Buonarroti Simoni – se narodil 6. března 1475 v Caprese nedaleko Florencie „pod šťastnou hvězdou“. Konjunkce Merkura s Venuší pod vládou Jupitera slibovala „urozeného a vznešeného ducha, který bude mít úspěch […] především v uměních lahodících smyslům“, jak napsal Ascanio Condivi o století později.

V březnu 1505 přijel Michelangelo poprvé do Říma na pozvání Julia II. Papež z mocného rodu della Rovere patřil k nejvýznamnějším osobnostem na svatopetrském stolci a mimo jiné vášnivě miloval umění. Michelangelovi bylo třicet, hlavě církve jednou tolik a „spojoval je prudký temperament, popudlivost, prchlivost a nezkrotná ctižádost. Oba se také dovedli nadchnout pro obrovité plány. Proto si asi dobře rozuměli, i když mezi nimi docházelo i k vášnivým srážkám“. Zmíněnými slovy popsali vztah těchto dvou mužů Marcela a Bohumír Mrázovi ve své knize Michelangelo. 

Vyštván z Věčného města

Sochaře prý Juliovi doporučil dvorní architekt Giuliano da Sangallo, rovněž Florenťan, přičemž první úkol zněl vytvořit papežův náhrobek s několika sochami pro svatopetrský chrám. Přípravy trvaly celý rok a Michelangelo osobně dohlížel na lámání mramoru v Carraře. 

Jenže Řím byl plný závistivců, protože o papežské zakázky měli umělci obrovský zájem. Když se tedy v prosinci 1505 navršily na náměstí Sv. Petra kameny, Michelangelovi nepřátelé Juliovi namluvili, že není dobré nechat si stavět náhrobek už zaživa, a pověrčivý Svatý otec se plánu jednoduše vzdal. Michelangela se to hluboce dotklo a navíc zůstal bez prostředků, které do prokletého náhrobku vložil. Když jej pak papež stále odmítal přijmout, a dokonce ho z Vatikánu vyhnal, okamžitě Řím opustil a vrátil se do Florencie. 

To ovšem Julia zaskočilo: Posílal dopisy, naléhal a vyhrožoval tak intenzivně, až gonfaloniere („prezident“) florentské republiky nabyl dojmu, že snad dojde k válce. Proto umělce k návratu nutil, ten však vážně zvažoval nabídku tureckého sultána na stavbu mostu přes Zlatý roh v Istanbulu. Nakonec se Michelangelo po sedmi měsících vrátil a s papežem se smířil.

Nejsem malíř, ale sochař

V roce 1483 byla s velkou slávou dokončena stavba Sixtinské kaple u baziliky sv. Petra. Uplynulo však jen několik let a začaly se projevovat statické problémy, jež následně zapříčinily vznik trhlin v klenbě, kterou zatím pokrývalo modré nebe plné hvězd. Vedle nutných opatření k zabezpečení stavby se papež rozhodl klenbu přemalovat a v roce 1508 pověřil její výzdobou právě Michelangela. Ten ovšem vehementně protestoval: „Nejsem malíř, ale sochař!“ A za zadáním tušil intriky. Myslel si, že jej chtějí zkompromitovat, neboť malířskou hvězdou byl mladíček Raffael, vedle kterého – jak se domníval – nemohl oslnit. Julius však trval na svém a Michelangelovi nezbylo než se pustit do práce.

Desátého května 1508 vylezl v kapli poprvé na lešení a začal malovat dvanáct apoštolů a ornamentální dekorace, podle papežova přání. Nebavilo ho to, a proto taky dlouho nevydržel: Jednoho dne seškrábal, co vytvořil, a předložil hlavě církve vlastní návrh připomínající – slovy historika umění Heinricha Wölfflina – „hřmící zjevení nové moci“.

Na počátku světa

Michelangelo zpracoval svůj koncept s ohledem na již existující malby v kapli a především na nástěnné malby v hlavním pásu pod okny, které zobrazovaly život Mojžíše a Krista. Střední část stropu tak pokryl výjevy od stvoření světa po Noemovu opilost a výzdobu svatostánku rozšířil o epizody z časů, kdy ještě lidem nebylo předáno Desatero. 

Na rozdíl od hustě „zalidněných“ maleb na stěnách se Michelangelova stropní díla omezují na skromný počet postav, které v podstatě nemají pozadí, a působí proto monumentálněji. Dokládají také autorovu vášnivou touhu zobrazovat tělo v pohybu. V souladu s biblickou chronologií začíná sled epizod Stvořením nad oltářem, následuje Pád člověka a čtyři scény z Noemova života. Michelangelo však strop nepokrýval takto úhledně v pořadí – jednotlivé scény vznikaly tak, jak mu to dovolovaly podmínky. Kaple totiž nadále běžně sloužila církevním účelům a oltářní prostor bylo nutné zachovat co nejdéle bez lešení. Dnes už také víme, že umělec nemaloval vleže na zádech, jak se věřilo dřív, ale vestoje se zakloněnou hlavou. 

Plesnivá Potopa

Michelangelo pracoval na malbě stropu s přestávkami čtyři a půl roku. Do konce roku 1508 vytvořil kartony a v letech 1509–1512 zpracovával nesnadné zadání. Je to patrné i ve stylu – první obrazy zahrnují víc postav a složitější strukturu, zatímco pozdější malby jsou střídmější, dynamičtější a monumentálnější, přičemž za vrcholné dílo se právem pokládá Stvoření Adama.

Umělec tvořil v podstatě sám: Florentské malíře, kteří mu pomáhali, brzy propustil a nechal si jen pár pomocníků, aby mu připravovali zeď a třeli barvy. Práce však nešla tak hladce, jak by se mohlo zdát. Právě když byl Michelangelo hotov s Potopou, začal obraz plesnivět, což jej na čas zcela zlomilo a odmítal pokračovat. Svatý otec požádal o expertizu architekta da Sangalla, který mu umělce kdysi doporučil: Odborník radil použít méně vodnaté vápno a práce se nakonec znovu rozběhly. 

Účast a obdiv Říma

Julius II. – proslulý svou netrpělivostí – se neustále chodil dívat, jak malba pokračuje. Několikrát se vyšplhal i na lešení, aby si ji mohl prohlédnout, a v okouzlení nutil malíře, aby Římanům odhalil alespoň část nehotové fresky. Michelangelo ustoupil velmi nerad: Pořád se obával, že jej lidé potupí a on nebude moct strop dokončit. Návštěvníci však nešetřili obdivem, a dokonce i jeho konkurent Raffael po zhlédnutí maleb pozměnil svůj styl.

Od té chvíle papež umělce doslova mučil otázkami, kdy bude hotov. Traduje se, že když mu jednou Michelangelo jako obvykle odpověděl „až budu moci“, udeřil ho rozezlený Svatý otec holí. Buonarroti z kaple odešel a hodlal Řím opět opustit. Julius však za ním hned poslal pověřence s pěti sty dukáty, aby ho uklidnil a přinesl mu papežskou omluvu. Umělec o tom také napsal v básni: „Sloužím a sloužil jsem ti celý věk / a patřím ti jak slunci proudy jasu. / Ty ale nedbáš, co tu marním času, / a čím víc dřu, tím menší je tvůj vděk.“ Tragikomické příběhy tím ovšem neskončily: Později si Michelangelo z úst božího náměstka například vyslechl, že ho nechá shodit z lešení. 

Dílo bylo slavnostně odhaleno až 31. října 1512 „za účasti a obdivu celého Říma“. Po čase se ale papeži zdálo, že je strop poněkud „chudý“, protože na něm není zlato. Chtěl proto, aby na něj malíř vzácný kov nanesl. Michelangelo na to měl opáčit, že ti na stropě byli také chudí – a malba tak dodnes zůstala bez zlata.

Poslední soud

V roce 1516, tři léta po Juliově smrti, se Michelangelo vrátil do Florencie a v Římě se znovu objevil až na podzim roku 1534, v čase, kdy se papežského stolce ujal Pavel III. Umělec se ve Svatém městě nakonec usadil natrvalo a strávil tam posledních třicet let života. V roce 1535 jej pontifex jmenoval nejvyšším architektem, sochařem a malířem Apoštolského paláce a požádal jej, aby na oltářní stěnu Sixtinské kaple namaloval fresku s námětem posledního soudu. Myšlenka takového ztvárnění hříchu a vykoupení se objevila už dřív a počítala i se zachycením pádu andělů na protější, vstupní straně. (Na zmíněné téma však již nikdy nedošlo, přestože k němu Michelangelo vytvořil několik skic.)

V dubnu 1536 byly dokončeny přípravné kartony a malba mohla začít. Přes pět let pak pracoval umělec v kapli sám, pouze jeho věrný pomocník Francesco Urbino mu třel barvy. Michelangelovi bylo už přes šedesát let a nadlidská práce ho vyčerpávala. Jednou dokonce spadl z lešení a těžce si poranil nohu.

Tolik neslušné nahoty

Michelangelův Poslední soud zahrnuje na 390 figur seskupených kolem ústřední postavy Krista a zobrazuje vzkříšení z mrtvých a rozdělování na spasené a zatracené. Zatímco první duše vystupují do nebe po Ježíšově pravici, na straně spravedlivých, zatracení klesají do pekla po jeho levici. Michelangelo však tradiční výjev obohatil řadou „inovací“, které budily rozpaky i vášnivé diskuse. Problém tkvěl především v tom, že všechny postavy – až na Pannu Marii, patronku kaple – jsou téměř nahé, a to včetně svatých i Krista, andělé nemají křídla a světci svatozáře. 

Stejně jako papež Julius, i Pavel III. se chodil dívat, jak práce pokračují. Jednou s sebou vzal ceremoniáře Biagia da Cesenu a zeptal se jej na názor. Dozvěděl se, že tolik neslušné nahoty by se hodilo spíš k výzdobě lázní či hospody. Kritiku ovšem slyšel i Michelangelo – a pomstil se za ni po svém: Ceremoniář na návštěvníky dodnes shlíží z fresky v podobě Minose, soudce v podsvětí, obklopeného hejnem ďáblů. Když si prý da Cesena stěžoval, papež se jen smál: „Kdyby tě dal do očistce, mohl bych pro tebe něco udělat, ale postavil tě do pekla a tam já nic nezmohu, z pekla není vykoupení.“

Roušky a fíkové listy

Po odhalení fresky 31. října 1541 sklidila opravdu velkou kritiku především postava Krista: Chyběly jí vousy, byla nepřiměřeně mladého vzhledu a především postrádala důstojnost. Svalnatým tělem, dokonalými rysy obličeje a rozcuchanými vlnitými vlasy Spasitel skutečně připomíná spíš některého z dvaceti ignudů, nahých mužských postav, jimiž je dílo poseto. Vznáší se na mračném trůnu obklopen žlutozlatou aureolou a oděn do světle šedého pláště, který jeho tělo víc odhaluje, než halí. Pohled upírá k peklu, zatímco Panna Marie, sedící po jeho boku, pohlíží ke spaseným.

Nahota postav, především světců, se dočkala kritiky jako zjevné rouhání. Přísní teologové na zasedání Tridentského koncilu fresku odsoudili a v roce 1565 – tedy rok po Michelangelově smrti – zadali Danielemu da Volterrovi přimalovat alespoň některým figurám hábity a fíkové listy (tyto úpravy však byly během restaurování kaple odstraněny). O totéž se marně pokoušel už Pavel III. u samotného Michelangela: Když ovšem umělce vyzval, aby nahé postavy přioděl, čtyřiaosmdesátiletý muž mu prý vzkázal, že to je maličkost – „jen ať dá Jeho Svatost do pořádku svět“.