Šášeň lodní: Zákeřný měkkýš, který zničil nejednu námořnickou výpravu

Námořníci ve starém Řecku ji považovali za zásadní hrozbu. Když vytáhli do boje proti Trojanům, obávali se jí stejně jako kopí a šípů nepřátel. Mohla je totiž během kotvení připravit o jedinou možnou cesty zpět. I proto před vyplutím natírali kýly svých lodí dehtem. O kom že je řeč? O nevelkém mořském mlži, zvaném šášeň lodní – živočichu, který dokáže každé dřevo zanořené do mořské vody provrtat jako ementál.

Vypadá jako dvaceticentimetrový bledý červík s hlavičkou krytou dvěma trojúhelníkovitými destičkami. Pro námořníky ale byla plovoucím nebozezem, vražedným protivníkem, vůči němuž byli téměř bezbranní. Jak k takové reputaci přišla?

Vikingové i Kolumbus

Stačí se podívat na pár historických událostí, které jsme dosud mylně interpretovali jako náhody. Potopení lodi vikingského objevitele a mořeplavce Bjarniho Grimolfssona? Ano, toho, který velmi pravděpodobně jako první Evropan objevil v 10. století bájný Vinland, tedy Severní Ameriku? Jeho drakkar byl naskrz prohlodaný šášněmi. Kryštofa Kolumba, dalšího objevitele Ameriky, pak ty samé potvůrky připravily v roce 1503 na jeho čtvrté expedici o dvě lodě, ještě než doplul na Jamajku. A četli jste román Bílá Velryba od Hermana Melvilla? Předlohou mu je skutečná událost, potopení velrybářské lodi Essex vorvaněm v roce 1820.

Zní to jako pohádka – 238 tun vážící plavidlo by si nezadalo s žádnou rybou ani mořskou příšerou. Jenže právě Essex, kotvící před nehodou celé měsíce v přístavu Nantucket, byl dočista protunelován šášněmi. Kapitán George Pollard doufal, že si poslední cestou za velrybami vydělá na novou loď. Už to ale nestihl – šášně byly rychlejší.

Mimochodem, nebýt jich, mluví se dnes ve Velké Británii španělsky. To ony se postaraly o faktické oslabení nezničitelné Armady, španělské královské flotily. Mořské vlnobití a troufalý výpad Angličanů jen dokončily načaté dílo zkázy.

Jako ementál

Šášně lodní, latinsky nazývané Teredo navalis, žily původně v Atlantiku. Mořeplavci na lodích ze dřeva, je ale neúmyslně rozvezli do celého světa. Tihle mlži se totiž nepotřebují rozmnožovat ve dvou. Vajíčka ze sebe dokáží vyklopit sami. Stačí tedy jedna dobře zavrtaná cestovatelka, která může být u neznámých břehů zárodkem celé populace. Šášně jsou velmi nenáročné. Potřebují jen slanou teplejší vodu, a dostatek dřeva. V něm pak hloubí centimetr široké chodbičky, dlouhé i půl metru. A počínají si při tom velmi nenápadně.

Řekové i Vikingové si byli nebezpečnosti šášní vědomi. Oba tyto mořeplavecky zdatné národy je ale rozšířily napříč známým světem. Španělé dobývající Ameriku jim zase pomohli s cestou do Karibiku. A výpravy dobrodružných nizozemských námořníků je zase dostaly do Asie. Tam už bylo trochu víc horko, než by jim bylo milé. Ale „hodní“ lodníci jim tu nachystali skutečné lázně, aby se šášně cítily i v exotických vodách co nejlépe. Jak? Mola, kotviště, doky, vlnolamy. To vše tu bylo vybudováno ze dřeva, kterého byl v tropech pro stavební účely nadbytek. A právě z tohoto rezervoáru pak šášně pronikly o pár století později tichomořskou cestou k západnímu pobřeží Severní Ameriky. Nebyla to žádná pomalá expanze, ale pořádně masivní invaze. Přispěla k tomu kalifornská Zlatá horečka v roce 1849.

Prohlodaný přístav

Zprávy z Ameriky, snad kromě cen vývozu zboží, sice tehdy nikoho moc nezajímaly, ale že se v zapadlé Colomě při stavbě Sutterovy pily objevilo zlato, ví rázem celý svět. V průběhu několika dnů zamíří do téměř neznámého San Franciska na 300 tisíc lidí. Jak? Přece na lodích. Netrvá to více než pár týdnů a celá zdejší přístavní zátoka je zaplněna 650 loďmi. Ne, nikdo je nehlídá. Jejich pasažéři, posádky i kapitáni zamířili na pevninu hledat zlato. A většina těchto opuštěných plavidel, se kterými si teď pohrávají mořské vlny, nese ve svých dřevěných trupech hladové šášně.

Zlatá horečka pětadvacetkrát navýšila počet obyvatel San Franciska, ale nárůst populace šášní v Zátoce byl tisícinásobný. Na deset metrů čtverečních dřevěného povrchu připadá 100 tisíc děr. Na jednom metru čtverečním žije přes tři tisíce šášní.

Každý významný přístav na světě má svou reputaci: jsou kotviště, kde je levný a dobrý rum. Jinde vede hazard a lehké ženy. Jsou přístavy, kde se vraždí a krade ve velkém. Ale ten v Sanfranciském zálivu je brzy považován za nejnebezpečnější: zakotvit tu na delší dobu znamená nakazit celou loď šášněmi. Je třeba odtud zmizet včas a dopřát pak plavidlu opravu v docích.

Dynamit i jed

Dědictví epidemie tu ponesou dlouhá desetiletí. Místní správci spočítají, že mezi lety 1917 až 1921 je dřevožraví červi přišli na 25 milionů dolarů. A to je jen cena poškozeného dřevěného vybavení přístavu a provozních budov, které šášně poslaly ke dnu. Ve výčtu nechybí tři plně naložená skladiště, 22 zničených přívozů, jeden železniční most, desítka mol a jeden vlnolam. Drastickým škodám odpovídala i užitá protiopatření. Šášně se tu hubily dynamitem i 60 % roztokem neméně výbušného nitroglycerinu. Nepříliš úspěšně.

TIP: Kletba města Edo: Nemoc bohatých kosila císařskou rodinu i námořníky

 „Je to vlastně boj, který neustal dodnes,“ připouští biolog Bruce Lanham, který pracuje pro Sanfranciskou přístavní správu. „Částečné řešení nabízela impregnace dřevěných částí kreosotem, uhelným dehtem. A také trávení vody chemikáliemi, které probíhalo plošně v 60. letech minulého století. To ale není způsob, jak problém vyřešit beze ztrát na dalších životech obyvatel moře. Navíc se s měnícím klimatem otevírá šášním stále více prostoru k šíření.“