S baťůžkem na návštěvě Tibetu: Po stopách tibetských buddhů
Výhled mi zaplnily tisíce bílých stanů: Vyrostly na nekonečné travnaté pláni okolo obřího přístřešku, jenž měl rozlohu srovnatelnou s fotbalovým hřištěm. Uvnitř se mnichové účastnili bohoslužeb pod vedením lámů. Pro ty, kdo se nevešli – a že jich v okolí centrálního stanu bylo na tři sta tisíc –, se obřady přenášely na obrovské obrazovky jako na sportovním stadionu.
Během mé první návštěvy v údolí nedaleko kláštera Labrang na východě Tibetské náhorní plošiny jsem se mořem stanů prodíral snad přes hodinu, než se mi podařilo najít místo, kde bych se mohl usadit. Můj stan byl však maličký, vhodný jen k nouzovému přespání. Sousedé se proto nejdřív smáli jemu, pak mně a nakonec mě přizvali k večeři.
Čínská injekce
Na Tibetskou náhorní plošinu jsem se poprvé dostal coby student čínské historie ve výměnném programu a mé sedmnáctileté já tehdy přechod z Pekingu do tibetské přírody doslova šokoval: Najednou jsem si uvědomil, že i v Číně existuje čistý vzduch, člověk okolo sebe může mít moře volného prostoru a hlavně že životní tempo nemusí být zcela zběsilé. Během výletu jsem potkal také batůžkáře, který se jen tak potuloval po travnatých pláních buddhistického ráje a vůbec se nestaral o dění ve světě. Tenkrát jsem si jen stěží dokázal představit svobodnějšího člověka.
O deset let později jsem již místo navštívil jako „plnohodnotný“ turista. V Tibetu se totiž v roce 2008 vzedmula vlna nepokojů, během nichž se tamní lidé upalovali na protest proti čínské vládě. Autority se etnickou bouři pokoušely zažehnat penězi, a mimo jiné tak odstartovaly jakousi transformaci. Nejviditelněji se čínský zájem projevil ve zpřístupnění oblasti, kam teď proudí daleko víc návštěvníků.
Rodiště dalajlámy
Míříte-li do této lokality poprvé, nezačínejte přímo v Tibetské autonomní oblasti, ale v Amdu. Uvedené historické tibetské území je dnes součástí čínských provincií Čching-chaj, Kan-su a S’-čchuan a společně se zmíněnou autonomní oblastí se rozkládá na Tibetské náhorní plošině. Na rozdíl od Tibetu nepotřebujete k návštěvě žádná speciální povolení a tamní travnaté pláně i strmá pohoří se svou krásou vyrovnají nejcennějším tibetským pokladům. Navíc se Amdo pyšní bohatým kulturním a historickým odkazem: Pochází odtud řada vlivných tibetských myslitelů a vůdců, mimo jiné současný dalajláma Tändzin Gjamccho.
V nadmořské výšce okolo tří kilometrů je blankytná obloha na hony vzdálená „klasické“ Číně, přestože východ oblasti dělí od Pekingu jen pár hodin letadlem. Většina turistů vyráží z Lan-čou v provincii Kan-su, kde si buď pronajmou auto, nebo absolvují tříhodinovou cestu autobusem do kláštera Labrang. Městská zástavba nejprve ustoupí mešitám čínské etnické skupiny Chuej v Lin-sia, které postupně vystřídají širé travnaté pláně a buddhistické chrámy. Poznáte tak, že se blížíte k východu Tibetské náhorní plošiny.
Třikrát jinak
Jako cestovatelé můžete prozkoumat řadu chrámů, které jsou po oblasti rozesety, nebo se věnovat horské turistice. Městečka Sia-che, Langmusi a Ča-ka-na jsou od sebe vzdálena jen několik hodin jízdy autem a všechna se ideálně hodí k tomu, abyste tam zažili své první tibetské dobrodružství. Každé přitom nabízí něco trochu jiného.
Chrám Labrang v Sia-che drží titul nejrozsáhlejší buddhistické instituce na Tibetské náhorní plošině – modlí se v něm na čtyři tisíce mnichů. Langmusi pak přitahuje spíš menší skupinky batůžkářů, kteří mohou křižovat rozsáhlé travnaté pláně či obdivovat dvojici nevelkých svatostánků. Pokud však toužíte po náročnější túře a lákají vás skaliska posetá vesničkami, sedněte do auta a za pár hodin dorazíte do Ča-ka-na.
V létě obvykle mezi vesnicemi přejíždím autobusem a čas od času i stopem. Pokud ale nemluvíte čínsky či tibetsky, pomůže vám některá z řady cestovních agentur nebo se o vás postarají přímo v penzionu.
Sezona za miliony
Klášter Labrang musel být přestavěn poté, co jej Číňané málem zničili během Velké kulturní revoluce. Většinu jeho krás si stihnete prohlédnout za jediný den: Doporučuju si však přivstat a projít se komplexem v době, kdy tam přicházejí poutníci na ranní modlitbu. Svolávají k ní tibetské trouby dung čen, načež chodby zaplní zástupy mnichů, kteří pospíchají do centrální modlitební místnosti.
Jakmile se nabažíte duchovna, vydejte se do přilehlého městečka, kde můžete nakoupit suvenýry či tibetský textil. Každá procházka „turistickou čtvrtí“ mi připomíná rychlost, s jakou dnešní Amdo ovládá komercializace: Během svých návštěv občas přespávám u bývalého farmáře, který se svezl na vlně turismu a otevřel si penzion: Za letní sezonu teď vydělá přes milion renminbi, tedy asi tři miliony korun.
Politika versus víra
Langmusi zatím „divoký“ turismus tolik nezasáhl, přesto se město pomalu rozpíná. Z Labrangu se tam dostanete po pěti hodinách jízdy, ovšem neuvěřitelné výhledy a příroda za delší vyjížďku stojí. Někdejší maličké městečko se díky čínským finančním injekcím takřka zdvojnásobilo. Jeho hlavní „taháky“ představují dva chrámy a okolní hory, kvůli nimž není Langmusi snadno dostupné. Z jedné strany ho dokonce chrání kamenitá skaliska, o to víc ovšem láká batůžkáře prahnoucí po dobrodružství.
Starší chrám Kirti stojí přímo pod skalami v ústí soutěsky. Zhruba o devadesát metrů výš vyvěrá pramen, jenž pohání modlitební mlýny. Pokud se vydáte nad soutěsku, spatříte káňata kroužící kolem termálních pramenů, jak číhají na kořist. Z vrcholku pak snadno zahlédnete i druhý klášter, Sertri. Všimněte si přitom rozdílů, které do regionu vnesla agresivní politika: Sertri v posledních desetiletích s čínskou vládou aktivněji spolupracoval a jeho chrámy jsou díky podpoře zachovalejší, zatímco konzervativnější Kirti si viditelně udržoval odstup.
Žít z turismu
Hlavní tepnu Langmusi tvoří ulice plná penzionů, obchodů se suvenýry a restaurací. Ve městě uvidíte také spoustu reklam na trekové výlety – ať už pěšky, nebo koňmo. Průvodce vás obvykle vezme na rozlehlé travnaté pláně v okolí, a pokud si připlatíte, dovolí vám v divočině i přenocovat.
Nádherné jsou obzvlášť výpravy, které vás zavedou k jezeru Ka-chaj, jež se stalo útočištěm řady vysokohorských ptáků. Poprvé jsem se tam dostal se skupinkou mnichů, které jsem potkal v restauraci nad miskou nudlí. Získal jsem tak jeden z nejkrásnějších zážitků v životě a také ponaučení, že v malém městě nikdy není na škodu zapříst rozhovor s místními.
Tibetský Pán prstenů
Zdaleka nejoblíbenější trekovou destinaci však představuje malá horská vesnička Ča-ka-na, kterou dělí od Langmusi další dvě hodiny jízdy autem. Po cestě vás čekají vyhlídky na útesy, říčky, jedle i terasovitá pole, takže si budete připadat jako v tibetské verzi Pána prstenů. V členité a místy nepřístupné krajině se v 30. letech ukrývala armáda drancující přilehlé vesnice. Některé tamní penziony dnes pořádají túry vysoko do hor, jiné zas těží z historie a zavedou vás do rokle, kudy kráčela vojska Maa Ce-tunga (viz Osvobození Tibetu).
TIP: Lamaistický Disneyland: Přežije Tibet nápor čínských turistů?
Když jsem do Ča-ka-na přijel poprvé, chtěl jsem navštívit tábory nomádů v horách, ale plány mi zhatilo počasí. Přesto jsem návštěvy nelitoval: Při čekání jsem si četl na verandě penzionu s výhledem na domky, jež se tiskly ke skalní stěně, a odpoledne jsem zavítal do kláštera. Po návratu mě opět čekala útulná veranda a voňavý čaj s jačím máslem. Čas od času narušil idylku zvuk ze stavby, který mi připomněl, že se Amdo neustále mění. Výhled na překrásnou přírodu však naštěstí ještě nějakou dobu přetrvá.
„Osvobození Tibetu“
Čínská občanská válka se odehrávala v letech 1924–1950 a vítězství nakonec dosáhla komunistická strana, jež měla v plánu také „osvobodit Tibet od imperialistického útlaku“. Když lidová republika 25. října 1950 oznámila, že její armáda míří k Tibetu, pouze tím zakrývala skutečnost, že jednotky podnikly ofenzivu již začátkem měsíce. Proti přesile čtyřiceti tisíc vojáků stanulo osm tisíc Tibeťanů. Číňané údajně pobili 5 700 „nepřátel“ a země se stala součástí republiky.
-
Zdroj textu
The Washington Post, 100+1 zahraniční zajímavost
-
Zdroj fotografiíThe Washington Post, Shutterstock, Profimedia