Rytíři vzdušných soubojů: Kmitající křídla kolibříků

Všichni kolibříci se živí v prvé řadě nektarem. Nejen proto, aby dokázali „zastavit ve vzduchu“ před jakýmkoli květem v téměř libovolné pozici, potřebují jedinečné manévrovací schopnosti, která jim například jako jediným ptákům dovolují ve vzduchu couvat. K tomu jsou vybaveni silnými létacími svaly, jež představují až třetinu hmotnosti těla a rovněž rychlým metabolismem, který jim umožní kmitat křídly až 80 krát za sekundu! Relativně (v poměru k tělu) dlouhá křídla opisují ve vzduchu osmičky a elipsy. Na snímku dvojice kolibříků šestibarvých (Selasphorus platycercus).

V rámci čeledi kolibříkovitých (Trochilidae), jejíž zástupce lze potkat od jižní Aljašky až po Ohňovou zemi, jsou mezi jednotlivými druhy značné rozdíly. Nejdrobnější kalypta nejmenší (Mellisuga helenae) nedorůstá více než 5 cm a její hmotnost nepřesahuje dva gramy. Naproti tomu kolibřík velký (Patagona gigas) měří asi 23 cm a váží přes 20 gramů.

Do čeledi kolibříkovitých patří asi 320 druhů, přičemž většina z nich měří od zobáku k ocasu pět až osm centimetrů. Na snímku je dvojice kolibříků peruánských (Boissonneaua matthewsii), kteří žijí v andských lesích Kolumbie, Ekvádoru a Peru.

Kolibříci jsou opylovači, kteří létají od jednoho květu k druhému a vysávají z nich nektar. Zoologové se dlouho nemohli shodnout, jak přesně kolibříci z květů pijí, i když věděli, že k tomu využívají svůj mimořádně dlouhý jazyk, který vysunují až dvacetkrát za sekundu. Když byly vysokorychlostní kamerou pořízeny záběry kolibříků pijících z průsvitných umělých krmítek, ukázalo se, že jazyk je na konci vidličnatě rozdělený do dvou částí. Jazyk, který je v klidu uložen do spodní části zobáku, se při vysunutí rozdělí a jeho lamelky fungují podobně jako „mašlovačka“ z ptačího peří, která tekutinu nasaje a po zasunutí jazyku zpět do zobáčku ji kolibřík do hrdla prostě „vymáčkne“. Někdejší domněnka, že kolibříci dutým jazykem pijí jako brčkem, tedy byla vyvrácena. Na snímku velmi plachý kolibřík ozdobný (Lophornis ornatus).

Kolibříci jsou sice maličcí, ale překvapivě chrabří ptáčci, kteří dokážou velmi agresivně bránit své území nebo vyhlédnutou samičku. Jedna z hádanek, kterou ornitologové dlouho řešili, zněla: „Proč mají samci většinou delší zobáky než samičky?“ Hypotéza, že se létají živit k hlubším květům, nebyla potvrzena. Nakonec se ukázalo, že samečci zobák využívají jako kopí ve vzdušných soubojích, při nichž je samozřejmě ve výhodě ten, jehož zbraň je delší. Evolučně tedy byli samečci s protáhlejším zobákem ve výhodě. Potravu brání i proti hmyzu, na což potrhanými křídly doplatí nejeden motýl. Na fotografii je zachycen duel dvojice kolibříků, jimž se říká sylfa vlajková (Ocreatus underwoodii).

Vzhledem k rychlosti, s jakou se kolibříci pohybují, vydají i patřičné množství energii. Denně musí nasbírat alespoň tolik potravy, kolik činí polovina jejich tělesné hmotnosti. S fungováním jejich organismu souvisí i několik ptačích rekordů: v porovnání s ostatními ptáky mají šestkrát vyšší spotřebu kyslíku na gram tělesné váhy, jejich srdce je vzhledem k tělu třikrát větší a mají dvojnásobné množství červených krvinek. Při letu jim srdce udeří i 1 200 krát za minutu, ale v klidu tep klesá na polovinu a během nočního odpočinku dokonce na 50–80 tepů. Navzdory překotné činnosti svého organismu se dožívají v průměru 3–5 let. Na snímku kolibřík žlutohrdlý (Chrysolampis mosquitus).

Každý druh kolibříka má své oblíbené květy, ale vybírají si takové rostliny, jejichž nektar obsahuje více než 10 % cukru. Vzhledem k tomu, že kromě cukru potřebují doplnit i proteiny, aminokyseliny a další důležité látky, občas si nektarovou dietu vylepší lovem hmyzu a pavouků – především v době, kdy krmí mláďata. Sběru potravy se ovšem věnují jen asi 15 % aktivní části svého dne. Na fotografii je kolibřík mozaikový (Adelomyia melanogenys).

Kolibříci jsou známí velmi pestrým zbarvením, které je v prvé řadě dáno pigmentací. Jejich kovový vzhled je ale způsoben lomem světla na vrchní straně peří. Z toho důvodu může totožný jedinec z různých pohledů a při různém světle vypadat výrazně jinak. Kovový lesk dobře dokumentuje třeba tento kolibřík Mitchellův (Calliphlox mitchellii).

Většina druhů kolibříků se vyskytuje v centrální a jižní Americe. Mimo americký kontinent je dnes nespatříte, ale jejich dávní příbuzní žili i na jihu dnešní Evropy a Ruska. Kolibřík zlatý (Hylocharis chrysura) je ke spatření na jihu Brazílie, v Bolívii, Paraguayi, Uruguayi a v severní Argentině.