Rozeschnutá atrakce: Mikulovský obří sud mohl pojmout až 101 400 litrů vína

Období třicetileté války přineslo moravskému vinařství těžké časy a značný úbytek plochy, osázené vinicemi. Zároveň však výroba a prodej vína stále ještě představovala výnosné zemědělské odvětví a šlechta, která byla tehdy majitelem většiny vinic, nechtěla o příjmy, spojené s prodejem lahodného moku, zcela přijít. Jakmile to bylo jen trochu možné, iniciovali majitelé panství výsadbu nových vinic, o jejichž obhospodařování se starali poddaní. Za to vrchnosti odváděli desátky v podobě naturální daně z úrody.

Víno z celého panství

Podobný postoj zaujali i Ditrichštejnové, tehdejší majitelé mikulovského panství, konkrétně Maxmilián z Ditrichštejna, správce rodového majetku na Moravě v letech 1636–1655. Značné množství desátkového vína, spolu s vlastním vínem z vrchnostenských vinic, však bylo třeba v zámeckém sklepě vhodně uložit a skladovat. To počátkem roku 1643 vyřešil Maxmilián objednávkou na stavbu sudu tak velkého, že měl být schopen pojmout víno z celého mikulovského panství. Jeho zhotovením byl pověřen brněnský bednář Christof Specht. Dohodu stvrdila smlouva z 29. ledna 1643, v níž se Specht zavázal, že zakázka bude hotová do vinobraní, tedy přibližně do počátku října.

Pro své atypické rozměry vznikal sud přímo v zámeckém sklepě a Specht měl při jeho výrobě k ruce tři tovaryše. Na tesařské práce byl z Innsbrucku povolán Bartolome Schütz, který se postaral o výrobu podstavce, v němž je artefakt uložen. Práce v zámeckém sklepě trvaly asi devět měsíců a jejich výsledek byl skutečně impozantní. 

Specht jako výsledek své práce odevzdal sud o délce 6,21 metru, který v nejširším bodě, takzvaně přes břicho, měří 5,24 metru. Váží 26,1 tuny a jeho 22 ohromných ocelových obručí, z nichž každá váží téměř 400 kg, v něm při maximálním naplnění drželo 101 400 litrů vína. Lze předpokládat, že se o vinobraní 1643 sud skutečně začal plnit desátkovým vínem, vybraným od poddaných.

Nepředstavujme si však, že poddaní přinášeli na zámek již hotové víno. Jistě by mnohý z nich neodolal pokušení naředit jej vodou a ponechat si tak část z úrody ve vlastních sudech. Proti tomu se vrchnost pojistila tím, že od poddaných vybírala rmut neboli rozmačkané hrozny a víno vyráběli vrchnostenští sklepmistři přímo v zámeckém sklepě.

Rozeschnutá atrakce

Obří sud se o vinobraní pravidelně plnil vínem alespoň třicet až padesát let, přesnější údaj není bohužel znám. Po jednom roce neúrody nebyl zcela naplněn, rozeschnul se, začal prosakovat a tím přestal plnit svou funkci. V zámeckém sklepě však zůstal a stal se atrakcí, kterou Ditrichštejnové ukazovali svým návštěvám jako zajímavou kuriozitu. Právě v té době se nejspíše zrodily i různé legendy o tomto obřím sudu.

Jedna z nich například vyprávěla o švédských vojácích, kteří po vpádu do Mikulova zvládli všechen jeho obsah vypít za pouhý týden, jiná zase o ditrichštejnské kněžně, pro jejíž obveselení nechal kníže do sudu zavřít celou kapelu. Ta pak údajně vyhrávala překvapeným hostům zámeckého sklepa, kteří zdroj zvuku hledali všude jinde, jen ne v útrobách obrovského dřevěného artefaktu.

TIP: Město mezi vinohrady: Mikulov se stal za vlády Ditrichštejnů perlou Moravy

Dnes je tento mikulovský unikát jediným dochovaným obřím sudem na našem území – v celé Evropě jich takových, které sloužily k ukládaní vína, známe celkem osm. Největší z jeho evropských „bratříčků“ stojí ve francouzské obci Thuir a dokáže pojmout 1 000 200 litrů vína.