Ropné bohatství indiánského kmene Osedžů nastartovalo vlnu korupce, podvodů a vražd

V seznamu severoamerických domorodých kultur jsou příslušníci niúkonské-siouxské jazykové rodiny známi jako Osagové či Osedžové. Civilizace k nim – na rozdíl od výbojných Čejenů, Omahů anebo Ajovů – přicházela pozvolna. Takže si na ni a na prapodivné zvyklosti bělochů měli čas zvyknout a konfliktních situací během těch dob nastalo relativně málo. Sami Osedžové se často nechávali najímat do služeb osadnických karavan i do odvetných vojenských výprav, vedených proti jejich neklidnějším bratrancům. Skvěle se totiž uplatňovali jako stopaři. 

V roce 1785 byla uzavřena smlouva z Hopewellu týkající se půdy nezadatelně patřící indiánům. O pět let později schválil americký Kongres kontroverzní přesídlení indiánských kmenů. A v roce 1851 vznikl program na založení indiánských rezervací. V té době však už byli poměrně naturalizovaní Osedžové dávno usazeni v okolí osady Pawhuska v Oklahomě. Pokojně a dobrovolně. Sami si totiž dokázali vyjednat kolem desítky vlastních dohod a smluv, které jim v zásadě vycházely vstříc. 

I dál k nim byl osud víc než milosrdný. Zákon o vyrovnání jim totiž nadělil půdu na podobném principu, jako byla dříve rozdávána osadníkům. Každý plnohodnotný člen kmene Osedžů, a na konci 19. století jej dohromady čítalo 880 rodin, získal uvnitř rezervace v Osage County 266 hektarů půdy. Už tehdy bychom je mohli počítat k nejmajetnějším indiánům Severní Ameriky. A když na jejich dědičných a nezadatelných územích narazili roku 1897 prospektoři na ropu? Zrodilo se přímo legendární bohatství.

K obědu kaviár?

Osedžové pochopitelně neměli nic proti těžbě ropy, která na pozemcích v souladu s jejich dispozičními právy začala probíhat. Na pohádky o černé krvi Země, o všemocné Matce přírodě a hněvu bohů nedali. Z každého barelu totiž pobírali od těžařů podíl. První léta šlo o desítky až stovky dolarů na osobu. Ale v roce 1920 už částka dělala 30 milionů dolarů. Jen pro představu – se započtenou inflací by to dnes činilo kolem 400 milionů dolarů. Takový obnost tedy s každoroční pravidelností přistával v osedžských pokladničkách. Rozumí se samo sebou, že s takovým majetkem už Osedžové, celkem 2 229 lidí, nežili v týpí a chýších. Během několika málo let se z nich stali ultimátní boháči, byť se o své pohádkové jmění nemuseli nikterak zasloužit. 

„Osedžové jsou nejbohatší národ, klan či sociální skupina, ze všech ras planety a lidí,“ psalo se v novinách. Jak bohatí vlastně byli? Tak, že si košile nechávali na zakázku šít v Hongkongu a parfémy, koření a víno si nechávali posílat lodí ze zámoří. Do Evropy vyráželi na dovolenou, své ratolesti sem posílali studovat na prestižní soukromé školy a internáty. Byli obaleni zlatem a stříbrem, jedli jen vybrané pochoutky a o jejich komfort se všestranně staralo bílé i černé služebnictvo. Rozmary těchto domorodých zbohatlíků široce mapoval bulvární tisk. Říkalo se, možná trochu s nadsázkou, že když osedžský indián píchne na svém autě pneumatiku, nevymění ji, ale koupí si raději nové auto.

Dohled nad investicemi

Bohatství domorodých obyvatel nenechavé bělochy dráždilo ve 20. století stejně, jako před staletími conquistadory. A okázalá rozmařilost Osedžů tomu jen nahrávala. Proto se na nátlak několika lobbistických skupin podařilo roku 1921 v americkém Kongresu protlačit zvláštní a dost podivný zákon. Ten v zásadě zpochybňoval mentální a právní způsobilost pohádkově bohatých indiánů, a ukládal jim nově povinnost přijmout pro správu nad svými penězi rozumného „ochránce“. Pokud by se nechtěli nařízení podvolit, museli právně a lékařskou zprávou doložit svou příčetnost a kompetentnost. Což ale šlo jen stěží. 

Osedžové byli zbohatlíky první generace. Neměli právní vzdělání, do školy nikdy nechodili. A právě s tím krajně neférové nařízení počítalo. Jistě není náhodou, že s radou a pomocí se k domorodým obyvatelům Osage County záhy přihlásily desítky pochybných i zdánlivě solidních existencí. Oklahomští ropní magnáti, movití farmáři, právníci. Ti všichni se jen hrnuli do toho, aby mohli nabídnout své služby „ochránců“ indiánského majetku. V osmitisícové osadě Pawhuska tehdy působilo 80 licencovaných právníků – jednou tolik, než kolik jich tou dobou fungovalo v hlavním městě Oklahoma City. A systém, který dopustil znesvéprávnění osedžských indiánů, začal brzy přinášet výsledky. Krvavé výsledky. 

Krádeže a korupce

Drtivá většina právních zástupců své osedžské klienty nepokrytě okrádala. Že chtějí nové auto? Jistě, seženou jim ho. Ale zaúčtují ho šestkrát dráž, zbytek si tajně nechají. Potřebují snad indiáni rekonstruovat své sídlo? Pochopitelně jim seženou firmu a stavební dělníky. Zadarmo to ale nebude. Královské úplatky i zpronevěřené desetitisíce jen létaly vzduchem. Je libo láhev whisky? Tahle ohnivá voda bude, rudý bratře, opravdu drahá! Peníze ale Osedže příliš netrápily, krájelo se tu z opravdu velkého dortu. A tak netrvalo dlouho, než někoho z „ochránců“ napadlo, jak si sáhnout na celé jmění. 

K dispozici byly dvě varianty. Stačilo se buď přiženit do indián­ské rodiny, a pak nějak nenápadně urychlit příchod dědického řízení tím, že všichni její členové vymřou. Anebo se můžete zbavit rodičů a dál nerušeně spravovat rodinné jmění do doby, než děti-sirotci dosáhnou zletilosti. Pak je samozřejmě třeba zopakovat první krok, spojený s jejich likvidací. A jak už to tak s kouzelně jednoduchými nápady bývá, vylíhly se nezávisle na sobě hned v několika hlavách. Bylo to, jako by s dvacátými lety minulého století do Osage County přišla epidemie. Místní hřbitůvek brzy přestával kapacitně stačit.

Prokleti bohatstvím

Soudní pitvy se prakticky neprováděly, vyšetření neprobíhala, úmrtní listy se vystavovaly velmi pofiderní. Nezapomínejme – šlo tu o miliony dolarů a korupcí byl prorostlý celý systém. Tedy, skoro celý. Rada starších Osedžů si v roce 1925 vytipovala muže jménem James Monroe Pyle. Když tento soukromý detektiv a pomocník šerifa viděl, jak široce rozevřela smrt svou náruč nad Osage County, oslovil s žádostí o pomoc Úřad pro vyšetřování. Případ nekonečného řetězce náhod a nehod skončil na stole mladičkého agenta, Edgara J. Hoovera, budoucího ředitele FBI.

Spravedlnost?

Na tomhle případu si ale Hoover vylámal zuby. Vyšetřování se natáhlo na dva roky a zásadní rozuzlení nepřineslo. Nešlo totiž jen o jeden případ, ale o celou sérii propletených vražedných spolčení. Agentů v utajení se u Osedžů vystřídala hezká řádka, důkazy ale přibývaly pomalu. Svým dílem se totiž na hubení Osedžů podíleli všichni. Soud vynesl rozsudek jen v případě Williama Halea, bohatého farmáře, jehož synovci se přiženili do indiánských rodin, aby své nové příbuzné postupně povraždili. Ze zpronevěry bylo také obviněno 24 „ochránců“, zákonných správců majetku. Za mříže se ale nedostali – se svými klienty se všichni mimosoudně vyrovnali.

Pokoj a mír do Osage County přinese až změna zákona. Podíly a dědictví mohly zůstat jen v pokrevní linii Osedžů, čímž zhasla poptávka po sňatcích a vraždění. Tou dobou už byly stejně pokladnice skoro prázdné. Systém správy indiánského majetku přetrval o poznání déle, byť pod dozorem účetních z amerických ministerstev. 

TIP: Genocida amerických indiánů: Krví zbrocená cesta k pozitivní diskriminaci

Kolik Osedžů vlastně podlehlo cizí chamtivosti? Zdroje se různí, dílem proto, že oficiální lékařské záznamy byly prokazatelně zmanipulovány a zfalšovány. Mezi lety 1921 až 1926 to mohly být dvě až tři stovky vražd – anebo „jen“ šedesát. Oba údaje ale činí z malé venkovské Osage County v přepočtu na obyvatele nejen nejbohatší, ale i nejvražednější místo USA.