Respekt za hledáčkem fotoaparátu: Jak eticky fotit v přírodě

Společnost „wildlife fotografů“ se v posledních letech značně rozšířila. Až mě někdy udivuje, kolik lidí dnes fotí přírodu a občas přemýšlím, co je k tomu vlastně vede. Motivů může být mnoho. Od lásky k přírodě, přes potřebu vymanit se z moderního světa a stát se (opět) lovcem, až po sportovní touhu pořídit lepší snímek než je „ten na internetu“. Těžko odhadnout, jaký je poměr kterých fotografů. Ve skrytu duše doufám, že nejvíc je těch uvědomělých, kteří vědí, kdy a za jakých podmínek ještě fotit mohou. A když to z nějakého důvodu možné není, berou to s pokorou, protože příroda je pro ně jednoznačně na prvním místě. Ve skrytu duše doufám... ale realita často vypadá úplně jinak.

Poslání fotografů přírody

Takzvaní „fotografové živé přírody“, kteří prahnou po výjimečném záběru, se kolikrát nezastaví před ničím. Někdy dojdou tak daleko, že v přírodě způsobí hotovou katastrofu. Z nevědomosti nebo arogance, to je ve finále jedno. Málokdo si totiž dnes uvědomuje, že doba, ve které žijeme, dělá z naší krásné planety jen „modrozelená torza“. V prvé řadě je tedy třeba pochopit, že při vstupu do přírody se nevydáváme do hojnosti zeleně, ale do toho, co nám z ní ještě zbývá. Někdy jde o poslední útočiště některého z mnoha druhů, jenž lidská bezohlednost odsoudila k zániku. Na tomto posledním „plácku“ už přírodě zpravidla nezbývají síly na to, aby se k tomu všemu nadělení ještě vyrovnávala s neukázněnými nájezdy (nejen) dychtivých fotografů.

Když bych měla charakterizovat fotografování přírody podle svého přesvědčení, řekla bych, že by mělo především jít o umění vstoupit a přitom nenarušit harmonii. Umění zachytit prchavé okamžiky a zároveň se nechat poučit moudrostí vyšší než je ta naše. A zprostředkovat toto poznání druhým. Každým snímkem přírody fotograf zhmotňuje hlas živých tvorů volajících po svých právech, především po právu na život. Fotografie je jedním ze způsobů, jak demonstrovat křehkou krásu přírodních světů a poukázat na nicotu civilizace, která je nezadržitelně pohlcuje. Být fotografem přírody je tedy v prvé řadě poslání respektovat a předávat respekt dál. Nejde o volný styl „slona v porcelánu“.

Fatální následky nevědomosti

Ruku na srdce: kdo z nás fotografů přírody by nechtěl mít ve své fotobance snímek ledňáčka nebo vlhy. Nebo pářících se sokolů. To je aspoň „wildlife“! A co třeba výr na hnízdě ... Pecka! Stačí zjistit lokalitu, kde je daný druh k zastižení. Jenže v iluzi, že je to tak jednoduché, přichází do terénu mnoho fotografů bez jakýchkoli znalostí biologie nebo etologie druhu, na který ve vidině exkluzivního snímku zaměřili svůj teleobjektiv. Přitom se může jednat o vzácný druh, který je natolik citlivý, že mu vadí i pouhá přítomnost člověka ve vzdálenosti několika desítek metrů od hnízda, o kterém dotyčný nemusí ani vědět. Což teprve cílené obtěžování s fotoaparátem!

Přesně takovým druhem je například výr velký. Může se snadno stát, že kvůli fotografujícímu dotěrovi výří samice hnízdo nadobro opustí. Vejce zastydnou a výřice pro letošní rok už nezahnízdí. Z pohledu arogantního fotografa je to jen dílčí neúspěch. Přitom vlastně zabil několik mladých výrů dřív, než se vylíhli. Pokud takovýchto vyrušení (nejen od fotografů) budou desítky, může to pro pomalu se rozmnožující výří populaci znamenat vážnou hrozbu.

Podle vlastních pravidel

Z první ruky vím, že strážci přírody rok co rok řeší případy fotografických selhání. Lovci záběrů bez jakékoli znalosti problematiky vstupují do chráněných území a kupříkladu si prosekávají cesty rákosím k hnízdům potápivých kachen. Už ovšem nedomyslí, že v patách za nimi jdou predátoři, kteří se s chutí vrhají na prozrazená hnízda. „V Litovelském Pomoraví v pravé poledne jsem na rozpáleném poli našel maskovací síť u hnízda se snůškou čejky chocholaté. Rozrušená ptačí matka běhala kolem, zatímco její nechráněná vejce se dál přehřívala,“ líčí své trpké zkušenosti s fotografy vedoucí stráže přírody Radomír Studený.

„V Národní přírodní rezervaci Ramena řeky Moravy jsme odhalili ilegálně vykopaný úkryt v břehu u nory ledňáčka. Na ostrově s kolonií racků v přírodní památce Chomutovské jezero to samé – nelegální fotokryt. Přitom v NPR platí zákaz vstupu mimo cesty a v bližších ochranných podmínkách zmíněné přírodní památky platí zákaz vstupu na ostrovy a použití plavidel na jezeře. No, plavat s drahou fotovýbavou nad hlavou bych tam tedy nechtěl.“ To nutně znamená, že dotyčný i tento zákaz porušil. Asi není co dodat a ani nemá smysl ve výčtu případů pokračovat. Možná by také celé věci pomohlo, kdyby ochrana přírody ruku v ruce se zákazy více vysvětlovala a objasňovala důvody, proč je nutné právě určitý zákaz dodržovat.

Nic není „příliš obyčejné“

Teď si jako fotografka přírody dovolím k mnoha svým kolegům fotografům otázku. Zkusili jste začít třeba u sýkorek? Není pravda, že „skutečný wildlife fotograf takové obyčejné ptáky nefotí!“ Zcela vážně se proto ptám: „Už jste doopravdy zkusili vyfotografovat sýkorku u krmítka tak, aby fotka byla ostrá, měla dobré světlo, správnou kompozici a nerušivé pozadí?!“ Jen to zkuste … a pak klidně můžeme společně vést dlouhé rozhovory o wildlife fotografování – o umění splynout s přírodou a čekat, až neposedný ptáček přilétne přesně na to místo, na kterém ho potřebujete zvěčnit, aby výsledná fotografie byla dokonalá.

Povedenými snímky čiperných sýkorek (u nás žije šest druhů) není fotografickým ambicím zdaleka odzvoněno. Po sýkorkách mohou následovat hašteřiví vrabci, ostražité sojky nebo roztěkané veverky v parku. Pokročilejší fotografové se zaručeně vyžijí při fotografování ptáků v letu – opět od sýkorek na krmítku přes divoké kachny až po rychle nalétávající racky. Na první pohled se to může zdát všechno obyčejné a velmi jednoduché. Pokud však začnete, brzy poznáte, že pořídit dobrou fotku není nikdy zadarmo, a že to stojí překvapivě hodně úsilí i v prostředí, ve kterém jsou živočichové na lidskou přítomnost zvyklí. A navíc, co si budeme nalhávat. Jestliže nezvládnete tohle, v divoké přírodě kloudně nevyfotíte ani obyčejnou srnu. V takovém případě je obtěžování v kolonii vlh nebo kdekoli jinde, naprostá ztráta času.

Čestné alternativní cesty

Není vyloučeno, že se teď někteří kolegové fotografové urazí. Jestliže ale fotíte z lásky k přírodě, jsem přesvědčena, že vždy existuje nějaká alternativa. Mnohem lepší fotografie některých druhů se dají pořídit v zahraničí (například při jelení říji v Dánsku). Ani dravé ptáky, výra velkého nevyjímaje, není potřeba v přírodě rušit. Když se člověk snaží, najde vždy dostatek ochotných sokolníků, takže osobně dávám přednost fotografování sokolnicky vedených dravců. Udělat dobrou fotku i sokolnicky vedeného ptáka dá práci a stejně jako v případě parkových veverek to není „cvaknutí jen tak“. Přinejmenším vám třeba na smluvený termín nevyjde počasí.

Práce s ochočenými zvířaty navíc skýtá samé výhody. Dostanete se na dlouhou dobu do bezprostřední blízkosti daného druhu, čímž si můžete jeho krásu a ladnost pohybu vychutnávat takřka donekonečna. Krom toho si můžete všímat i detailů, na které byste při pozorování, natož při fotografování ve volné přírodě, ve většině případů neměli čas. A to vše s čistým svědomím, že dravce nijak nerušíte. Jako bonus beru i fakt, že se od sokolníka dozvíte nejednu zajímavost a pokud workshop vede zkušený lektor, leccos se naučíte. Třeba jak dostat do fotografie letícího ptáka dynamiku.

Již citovaný pan Studený k této variantě fotolovů dodává: „Vždy budou nějací lovci beze zbraní, kteří budou raději číhat v přírodě, než fotit dravce sokolníků. Rybáři se také dělí na ty, kteří sedí u kapřího rybníka, a ty aktivně zkoušející štěstí s přívlačí podél řek. Každopádně je potřeba apelovat na problematiku rušení živočichů v přírodě.“ Pan Studený má pravdu. Nicméně si stojím za názorem, že v případě focení ze zájmu o přírodu (a ne ze sportu, kde každou fotkou musíte trumfnout všechny kolegy fotografy), existuje vždy nějaká šetrnější alternativa.

Příroda přeje náhodám

Při fotografování divoké přírody se zpravidla nemaskuji – pokud tedy nepočítám například strnulé ležení za hradbou křoví nebo plížení se po louce. Nepoužívám vábničky ani balabány (gumová atrapa živočicha) a vlastně nemám ani fotostan. Přírodou chodím s otevřenýma očima, nastraženýma ušima a připraveným foťákem. Jednoduše čekám, co mi samo přijde nebo přilétne před objektiv. Spoléhat na štědrost přírody se mi přitom pokaždé vyplatilo. Kupříkladu jsem mohla vyfotografovat srnčata, která se narodila na našem neoploceném pozemku. V dutině třešně, na kterou vidím z okna koupelny, zahnízdil špaček. Do spižírny se vypravil plch a každoročně k nám zalétá dlouhozobka svízelová. Fotoaparát nezahálí, příležitostí je pořád dost. A když mě nebaví fotit tahle „domácí“ zvířata, vypravím se za humna, třeba do Národního parku Bavorský les, který není zdaleka jedinou destinací uzpůsobenou fotografům.

TIP: Okouzlení mořskými hlubinami: Rozhovor s českým fotografem Jiřím Karbusem

Protože jsem si vybrala úděl wildlife fotografa, můj fotoaparát se mnou jezdí samozřejmě i na dovolené, kde také není o nepředvídaná setkání nouze. Blízko břehu se důstojně prochází vodouš šedý, v Alpách mne obklíčí stádo kozorohů a zatím co mlsná liška dál vymetá popelnice v kempu, já se po třetí úspěšně probdělé noci dobrovolně vzdávám. Jsou to náhody. Je to štěstí. V každém případě je to wildlife!