Respekt budící jaguár americký: Největší kočkovitá šelma Ameriky

Jaguár americký (Panthera onca) je po tygru a lvu třetí největší kočkovitou šelmou naší planety. Škála velikosti a hmotnosti jednotlivých kusů je přitom vskutku pozoruhodná – napříč všemi zeměmi, kde se vyskytuje, byla zjištěna průměrná velikost od 160 do 250 cm a hmotnost cca 30–100 kilogramů u samic a zhruba 35–120 kilo u samců. Jedinci z centrální Ameriky jsou podle záznamů v průměru téměř o polovinu menší a lehčí než jejich „bratránci“ z brazilského Pantanalu či venezuelských Llanos. 

Nádherná jaguáří kožešina, pro kterou býval (a i dodnes někdy je) zabíjen, je zlatavě žlutá až rezavě rudá s množstvím kruhových roset, jež obklopují menší tmavé skvrny. Na první pohled, když jaguára uvidíte např. na televizní obrazovce nebo na fotografii, může dojít k záměně s jinou kočkovitou šelmou – levhartem (Panthera pardus). Ovšem vzhledem k tomu, že levharti žijí v Africe a Asii, zatímco jaguáři se vyskytují výhradně v Jižní a Střední Americe, je záměna ve volné přírodě vyloučena.

Kromě odlišného místa výskytu se liší i v mnoha jiných parametrech – např. kresbou srsti a také stavbou těla. Jaguár je celkově mohutnější a podsaditější a má větší a širší hlavu s nesmírně silnými čelistmi. Vzhledem k velikosti těla nemá žádná z kočkovitých šelem silnější stisk než právě jaguár. Díky tomu je schopen usmrtit svou oběť tak, že jí zkrátka prokousne lebku.

Hlučná láska jaguárů

O rozmnožování a rodinném životě jaguárů toho moc nevíme a nadto většina poznatků pochází z pozorování zvířat chovaných v zajetí. Stejně jako třeba tygr, je i jaguár solitérní tvor a s jedincem opačného pohlaví se potřebuje setkávat pouze kvůli páření. Samec poté nastávající matku opouští a ta se o celou výchovu mláďat stará sama.

V jednom vrhu bývají až čtyři slepá koťata, která váží pouhých 700–900 gramů. Během následujících týdnů mláďata nejprve „prokouknou“ a začnou zvědavě prozkoumávat nejbližší okolí. Zhruba po půl roce života už doprovázejí svou matku na loveckých výpravách. Ve věku dvou let samici opouštějí a hledají si své vlastní teritorium. 

Měl jsem neskutečné štěstí, že jsem brazilské jaguáry mohl pozorovat nejen při běžných „každodenních povinnostech“, ale dokonce i během milostných hrátek. Většinou se tyto scény odehrávaly za „intimního osvětlení“, takže snímků mám pramálo. Ovšem zážitek z pozorování a především ze zvukového doprovodu, který páření jaguárů doprovází, se mi asi z hlavy nikdy nevykouří. Dvojice totiž vydává takové zvuky, že by se mi z nich ježily i chlupy na zádech, kdybych nějaké měl. 

Specialisté na lov kajmanů

Jaguár velice obratně leze po stromech, ale třeba na rozdíl od již zmíněného levharta dává přednost lovu na zemi a to především v noci. Není nijak vytrvalým běžcem, spíše jde o sprintera na krátké vzdálenosti. Stylem lovu hodně připomíná tygra a jeho úspěch závisí na tom, zda se dokáže k vyhlédnuté kořisti přiblížit dostatečně blízko a překvapit ji. Na jaguáří jídelníček se dostávají zvířata nejrůznější velikosti – od myší přes ryby, žáby, želvy, kapybary až po jeleny. 

V oblastech mokřadů jako je Pantanal nebo venezuelské Llanos se u jaguárů během posledních pár let vyvinula neobyčejná potravní specializace. Zejména samci totiž s oblibou číhají na nebezpečnou kořist – zubaté kajmany. Takový lov na kajmana, nebo alespoň pokus o něj, můžete s trochou štěstí vidět hlavně koncem léta. Tehdy hladina vody v řekách klesá na minimální úroveň a jaguáři si na vyšších březích zřizují dokonalé pozorovatelny, z nichž nad kajmanem získávají výhodu díky momentu překvapení a možnosti zaútočit na oběť z pro ně výhodné pozice. Já měl prozatím štěstí jen na pokusy, úspěšně ulovený kajman by byl z pohledu fotografa velmi vítanou nadstavbou. 

Budoucnost díky „Jaguářímu koridoru“?

V databázi Mezinárodního svazu ochrany přírody je jaguár veden jako „téměř ohrožený druh“, což znamená, že v blízké budoucnosti mu může hrozit vymírání. Pod tento stav se velkou měrou podepsal úbytek přirozeného prostředí, například v téměř celé severní oblasti někdejšího výskytu. Velmi výrazný pokles byl zaznamenán v 60. letech 20. století, kdy bylo v brazilské Amazonii kvůli kožešině ročně zabito 15 000 jaguárů. Detailní výzkumy prokázaly, že jaguár ztratil 37 % území svého původního rozšíření a na dalších 18 % o něm nejsou dostatečné informace. V některých regionech je ovšem vývoj pozitivnější a šance na přežití druhu je poměrně vysoká na sedmdesáti procentech současného rozšíření – to platí především o Amazonii, oblastech paraguayského Gran Chaca a brazilského Pantanalu, kde v tomto směru slaví úspěchy již zmíněný vliv ekoturismu.

TIP: Ocelot velký: Menší bratr jaguára musí čelit nástrahám lidské civilizace 

Současné snahy o zachování jaguára většinou spočívají ve vzdělávání místních rančerů a v propagování ekoturistiky. Organizace Panthera, která se zabývá ochranou velkých kočkovitých šelem na celém světě, se snaží jaguáry a oblast jejich výskytu monitorovat pomocí rádiových obojků a fotopastí. Odborníky této nadace překvapily výsledky genetické analýzy, které potvrdily, že od Mexika až po Argentinu žije jeden jediný geneticky totožný druh jaguára. Tento fakt vědce vedl k vytvoření iniciativy tzv. „Jaguářího koridoru“, který by celou populaci propojil i napříč lidmi využívanou krajinou. Byla by tím zaručena genetická pestrost, která je pro budoucnost těchto nádherných šelem naprosto zásadní.