Řeč českých králů: Cesta k provinčnosti vydlážděná Jagellonci

Posledním panovníkem, který pocházel ze stavů české šlechty, byl Jiří z Poděbrad. Ten – pod vlivem okolností, tváří v tvář rozvratu a pod tlakem katolické Zelenohorské jednoty – uzavřel nedlouho před smrtí úmluvu s polským králem Kazimírem IV., podle níž měl český sněm po Jiřího skonu zvolit na trůn člena jagellonského rodu. Panovník tak v zájmu nastolení pořádku v království upřednostnil cizího následníka před vlastními potomky. Roku 1471 byl tudíž králem zvolen katolík Vladislav Jagellonský, syn Kazimíra IV. a jeho ženy Alžběty Habsburské. Jagellonci byli přitom litevského původu.

Předchozí části:

Řeč českých králů: Byli čeští králové opravdu Češi? A jakým jazykem mluvili?

Řeč českých králů: Jan Lucemburský nebyl Čechem, nýbrž Evropanem

Slabý panovník

Vladislavův přístup k vládě byl na hony vzdálený odkazu Karla IV. či Jiřího z Poděbrad. Velmi slabý panovník podléhal zájmům šlechticů, zejména katolíků. Traduje se, že při jednání s aristokracií odpovídal pouze „bene“, tedy „dobře“, aby ještě víc neoslabil své již tak nepevné postavení. Moc pánů nad králem byla citelná. Roku 1490 však Vladislav získal uherskou korunu, přesídlil do Budína a do Čech se vracel jen sporadicky. Ostatně, česky se nikdy pořádně nenaučil. 

Jeho nepřítomnost vedla k dalšímu oslabení, jež kráčelo ruku v ruce s vnitřními konflikty. Jednu z mála zásluh, kterou u nás můžeme Vladislavovi II. připsat, představuje zvelebení Pražského hradu. Jeho syn Ludvík Jagellonský pak svůj osud od počátku spojil s Uhrami a pozici českého panovníka oslabil ještě víc. Ačkoliv byli oba Jagellonci českými králi, o zemi prakticky nedbali a za Čechy je lze považovat ještě méně než Jana Lucemburského.

Pod žezlem Habsburků

Psal se rok 1526, Ludvík Jagellonský zahynul u Moháče v bitvě s Turky a český trůn znovu osiřel. Bylo tedy zapotřebí zvolit nového panovníka. Uchazečů se sešlo hned několik: polský král Zikmund I. Starý, bavorští Wittelsbachové, a dokonce i významní čeští šlechtici Vojtěch z Pernštejna a Zdeněk Lev z Rožmitálu. Volba však nakonec padla na rakouského arcivévodu Ferdinanda Habsburského, bratra císaře Karla V., který českým stavům slíbil mnohé: že zaplatí polovinu astronomického královského dluhu ve výši 300 tisíc zlatých, že bude sídlit v Praze, že neporuší stavovská práva a bude respektovat náboženskou svobodu… 

Nesplnil ovšem téměř nic, a naopak se jako zastánce absolutistické moci dostal do ostrého sporu se šlechtou i městy. Přestože však s českými zeměmi nikdy příliš nesouzněl, ukázal svoji diplomatickou dobrou vůli. Na Tridentském koncilu (který měl reformovat církev) vymohl pro Čechy výjimku pro přijímání pod obojí: Mešní víno tak mohli pít z kalichu i prostí věřící, nikoliv pouze kněží – zmíněný obřad praktikovali husité, ale pro pravověrné katolíky byl kacířský. 

Ferdinand nakonec jistou dobu skutečně sídlil v Praze, kde nechal mimo jiné zbudovat krásný renesanční letohrádek Belveder. Cesta k provinčnosti a začlenění českého království do habsburské monarchie nicméně započala.