Původní reportáž z Papuy-Nové Guineje: Za oponou baliemského festivalu

Turisté i filmové štáby z celého světa přilétají na festival v Baliemském údolí, aby se stali svědky nejbarvitější události v životě místních domorodců. Jen málokdo z přítomných však nahlédne pod povrch akce, jež slouží pouze jako pozlátko pro veřejnost
02.06.2016 - Marek Telička


Přes špinavé a poškrábané okénko vrtulového letadla, které zcela jistě pamatuje lepší časy a v Evropě by dnes nedostalo licenci ani na pojíždění po ranveji, se snažím zahlédnout známá místa. Pomalu jdeme na přistání a já přemýšlím, jaké překvapení si pro nás baliemský festival přichystal tentokrát. Viděl jsem ho totiž už několikrát, a pokud bych jej měl charakterizovat jediným slovem, zvolil bych přívlastek „nevyzpytatelný“.

Ukryti před světem

Západní část ostrova Nová Guinea, dřív nazývaná Západní Irian nebo Irian Jaya, tvoří součást Indonésie již víc než pět desetiletí. Baliemské údolí leží ukryté ve vnitrozemí, a ačkoliv do zmíněných míst směřovaly různé expedice už v 19. století, zhruba 60 km dlouhá a až 15 km široká oblast jim dlouho unikala. Teprve v roce 1938 objevila výprava amerického badatele Richarda Archbolda údolí položené v nadmořské výšce kolem 1 500 m a s ním i několik desítek tisíc domorodců zvaných Daniové. Jejich upravená políčka sladkých brambor a tara pak za druhé světové války obdivovali američtí piloti, jimž prý údolí ze vzduchu připomínalo obhospodařovanou evropskou krajinu. Vedle zemědělství prosluli Daniové i svou bojovností, nicméně válkám mezi jednotlivými skupinami žijícími v různých částech údolí již dlouhá léta zabraňuje indonéská armáda. Zbraně přicházejí ke slovu pouze symbolicky jednou do roka, v rámci turisty vyhledávaného festivalu.

Znovu, a pokaždé jinak

Vzpomínám, jaké byly moje předchozí návštěvy. Když jsem poprvé přistával na letišti ve Wameně, jediném městě Baliemského údolí, nevěděl jsem o festivalu téměř nic. Aniž bych to zamýšlel, trefil jsem se příletem do prvního ze tří dní, během nichž se slavnost odehrává. Další náhoda mi pak přihrála do cesty dvojici Čechů, kteří Wamenu a okolí důvěrně poznali při několika předchozích návštěvách. Ani Jirka s Martinou ovšem festival dřív neviděli, a tak jsme po krátké domluvě společně vyrazili k vesnici Wosilimo, jež leží asi 25 km od Wameny a kde se celá sláva koná. Tehdy mě okouzlil nikoliv festival samotný, ale především bezprostřednost a hravost Daniů: Své bojové vystoupení zkoušeli s velkým zápalem dlouho předtím, než na ně přišla řada na festivalové půdě.

Iluzi o tom, jak si Daniové sami pro sebe organizují a užívají událost připomínající heroické skutky jejich předků, mi však při druhé návštěvě zcela rozbil úvodní ceremoniál. S velkou dávkou štěstí jsme jej stihli i přesto, že se termín znenadání posunul o celé dva dny, nicméně naše nadšení záhy vyprchalo. Museli jsme totiž čekat na hlavního velitele místních jednotek indonéské armády, který měl pronést zahajovací řeč. Když se blahosklonně dostavil tři hodiny po „oficiálním“ začátku festivalu, byli jsme natolik znechuceni, že jsme vydrželi už jen další půlhodinku.

Přesní jenom na papíře

I třetí rok se termín odchýlil od plánu, tentokrát o den. Už jsem se sice nenechal posunutým začátkem ani „vládní atmosférou“ zaskočit, zážitek mi ovšem znepříjemňovala dvojice dronů, jimiž japonská turistická výprava kazila nejen celkový dojem, ale i fotografie.

Loni se konal již 26. ročník festivalu, Danie samotné by však uspořádání takového podniku asi nikdy nenapadlo. Festival Budaya Lembah Baliem, jak jej nazývá oficiální brožurka, organizuje indonéská správa. Akce slouží jako demonstrace zdánlivé svobody, kterou Daniové pod vládou Indonésie zažívají.

Každý den festivalu je prakticky stejný, na ploše se pouze střídají domorodci z různých „správních okrsků“. Program uvádí jako dobu začátku devátou hodinu, ovšem ve skutečnosti bývá ještě po desáté místo konání téměř liduprázdné. Postupně pak přijíždějí nákladní automobily plné pomalovaných válečníků, žen i dětí. Všichni se před účinkováním upravují a zkrášlují, zkoušejí si jednotlivé části výstupu a v určený čas – plus minus hodinu až dvě – přichází jejich chvíle.

Co turisté nevidí

Přihlížející mohou obdivovat především výjevy z kmenových válek, ale také různé tance a zpěvy nebo scény z běžného života – například stíhání uprchlého čuníka či únos nevěsty. Vše navíc doprovází ne právě informativní, ale o to hlasitější komentář v lámané angličtině. Teoreticky by měly být všechny tři dny stejně hektické, ale zažil jsem i rok, kdy se třetí den téměř nikdo z účinkujících nedostavil a turisté byli zklamaní. Nikdy se nejspíš nedozvíme, zda šlo o cílený protest, nebo jen o projev volnomyšlenkářství Daniů…

I přes nahodilé nesrovnalosti a nevyzpytatelnost však festival představuje nejslavnější událost v regionu. Na tři dny kvůli němu přijíždí tolik lidí, že se kapacity místních hotýlků naplní až po strop. Sehnat volný pokoj bez rezervace je v tu dobu prakticky nemožné. Hned po skončení akce ovšem většina návštěvníků zase zmizí a pouze minimum z nich se vydá na kratší túru či na návštěvu k domorodcům. Málokomu se tak podaří prohlédnout maškarádu diktovanou armádou a spatřit život Daniů, potažmo celé západní poloviny Nové Guiney v pravém světle.

Prospěšný útlak?

Návštěvníci festivalu většinou odjíždějí s dojmem, že inteligentní a hodní Indonésané umožňují zaostalým domorodcům nadále provozovat jejich primitivní válečné tance a zároveň nad nimi drží pevnou ochrannou ruku, aby se snad navzájem nepozabíjeli. Podobná představa je ovšem zhruba stejně pravdivá jako dojem, který by si za dob komunismu mohl odvézt americký návštěvník z folklorního festivalu ve Strážnici.

Člověk by zkrátka snadno mohl uvěřit, že domorodci mají ve své jednoduchosti vlastně velkou výhodu: Mohou si tak vesele pobíhat a radovat se ze života, aniž by si připouštěli, že jim vládne někdo jiný.

Daniové dnes ve své zemi nemají prakticky žádná práva, a zatímco za zabití domorodce může (ale nemusí) být indonéský občan potrestán jedním až třemi roky vězení, vyvěšení zakázané vlajky symbolizující samostatnost Západní Papuy domorodcům vynese až 25 let za mřížemi. Pokud indonéská správa svou nadvládu vůbec nějak obhajuje, argumentuje intelektuální zaostalostí místních lidí. Ve skutečnosti samozřejmě nejsou Indonésané inteligentnější než Daniové či jiné kmeny Západního Irianu – pouze mají technologický náskok.

Tajemství za oponou

Kdybyste se vydali do horských vesnic dál od Wameny, žasli byste nad neuvěřitelnou houževnatostí, s níž místní zakládají svá políčka na prudkých svazích. Obdivovali byste ladnost jejich osad, a pokud by se vám podařilo proniknout do jazyka Daniů, překvapilo by vás zjištění, že rozhodně nejde o řeč primitivů. Navíc, pokud mají domorodci příležitost ke studiu, s přehledem zvládají nejen pro ně jednoduchou indonéštinu, ale i mnohem složitější angličtinu.

Historie země by vás posléze přesvědčila, že Indonésané nevládnou dané lokalitě zrovna právoplatně. A přestože mají nad místními technologickou převahu, pouštějí se s nimi domorodci i po uplynulých padesáti letech do dalších předem prohraných bojů kopí a luků proti automatickým zbraním. To už je ovšem jiná část příběhu. Ta, která se odehrává za oponou.

  • Zdroj textu
    100+1 zahraniční zajímavost
  • Zdroj fotografií
    Marek Telička, Wikimedia

Další články v sekci