Půvab stop v písku: Ráj šelem v africkém parku Kgalagadi

Na hranici mezi Jihoafrickou republikou, Namibií a Botswanou se rozkládá jeden z největších národních parků Afriky nazvaný Kgalagadi Transfrontier Park, tedy „Přeshraniční park Kgalagadi“. Z celkem 37 991 km² jeho rozlohy se necelá třetina (27 %) nachází na území JAR, rozsáhlejší a divočejší část leží v Botswaně. Hranice obou těchto zemí s Namibií tvoří i západní hranici parku. V rámci parku mohou turisté svobodně přecházet či přejíždět hranice mezi JAR a Botswanou, stejně jako to dělá migrující zvěř. A bez průvodce. 

Park, jenž spojuje země

Park existuje od roku 1948 díky neformální slovní dohodě mezi ochranářskými orgány tehdejšího protektorátu Bechuanaland a Jihoafrické unie. V červnu 1992 založili zástupci Jihoafrických národních parků (nyní SANParks) a Ministerstva divočiny a národních parků v Botswaně společný výbor, který oblast řídí jako jednu ekologickou jednotku. 

Dne 7. dubna 1999 podepsaly Botswana a Jihoafrická republika historickou dvoustrannou dohodu, podle které se obě země zavázaly řídit sousední národní parky, národní park Gemsbok v Botswaně a národní park Kalahari Gemsbok v Jižní Africe jako jediný ekologický celek. Dne 12. května 2000 prezidenti Festus Mogae z Botswany a Thabo Mbeki z Jižní Afriky formálně zahájili provoz prvního přeshraničního parku jižní Afriky, přeshraničního parku Kgalagadi.

Park leží v jižní části Kalahari a přestože si lidé tuto oblast často spojují pouze s pouští, naprostá většina její plochy má charakter suché savany, výrazněji vyvinuté ve východní polovině území, kde je více srážek. Průměrné roční teploty ve stínu zde kolísají v rozmezí 4 až 36 °C, ale byly zaznamenány i extrémy -11 °C a 45 °C. 

Ostrovy pichlavé zeleně

V Kgalagadi se nachází dva ze tří ekotypů vyskytujících se v rámci Kalahari. V jihozápadní části, v okolí Twee Rivieren, dominuje duneveld – typ krajiny tvořený písčitými dunami, které dosahují výšky až 20 metrů a obvykle jsou do zhruba tří čtvrtin pokryté polopouštní travní vegetací. Vrcholy dun jsou volné a kombinace rudého písku a zelené trávy (po deštích) vytváří ideální fotogenická místa. 

V údolích vyschlých řečišť rostou keřovité a stromové akácie Acacia haematoxylon, poléhavé polokeře rodu Plinthus a další pouštní vegetace. Mimo údolí se nachází nehostinný thornveld (charakteristický převahou akácií a trnitých keřů) a slané pánve. Směrem na severovýchod od Twee Rivierien se duny postupně snižují a krajina přechází v otevřenou suchou savanu porostlou trávou a roztroušenými stromy. Ještě dál na sever je krajina již zcela rovinatá, písčitá, převažují travnaté pláně s ostrůvky afrických akácií. 

Africké akácie (Acacia erioloba) jsou díky neuvěřitelně dlouhým kořenům (až 60 metrů) skvěle přizpůsobené životu v pouštních oblastech. Přes vrstvu písku se umí dostat k podzemní vodě a nejsou tak závislé na sezónních deštích. Poskytují vzácný stín, květy a výživné plody a jsou pro divoká zvířata pravým požehnáním i přes trny schopné propíchnout pneumatiku terénního vozu a kyanid obsažený v mladých plodech. Ne, strom nechce zvířata zabíjet, jen jim způsobí nevolnost a naučí je tak, aby nechala na pokoji nezralé plody.

„Podzemní“ zdroj života

Řeky Nossob a Auob se zařezávají do krajiny zhruba 200 metrů širokým říčním údolím lemovaným vápencovými skalami, jež vystupují 20 metrů nad úroveň písku. Tvoří tak přirozenou bariéru pro okolní poušť a hlavní životodárné tepny oblasti, přestože působí vyschlým dojmem. Údolími prochází cesty lidí i zvířat a nachází se zde většina napajedel.

Po povrchu v nich voda proudí jen velmi krátce – při extrémně silných deštích jednou za desítky let. Udává se, že řečiště Auob se naplní zhruba jednou za 11 let a Nossob jednou až dvakrát za 100 let. Poslední dobou, hlavně v zimních měsících, nejsou žádným překvapením silné bouře, po nichž duny do druhého dne rozkvetou koberci žlutých kvítků kotvičníku zemního (Tribulus terrestris L.). Díky písečnému podloží a žhnoucímu slunci se však voda z povrchu velice rychle ztratí a žluté květy kotvičníku zmizí do večera. Jen nezvykle zelená tráva pak napovídá, že před chvílí pršelo. V podzemí však nějaká voda zůstává, i když má vysoký obsah solí. 

Teritorium šelem a dravců 

Park si naprosto zaslouženě vybudoval pověst ekosystému s vysokou koncentrací šelem. Běžní jsou zde gepardi a černohříví lvi, s trochou štěstí uvidíte levharta nebo kočku plavou, s velkou klikou pak karakala. Potkat lze i hyenu čabrakovou nebo skvrnitou, psa ušatého a lišku kapskou. Téměř s jistotou spatříte šakaly pruhované, medojedy kapské, mangusty a surikaty. Savanou se samozřejmě pohybují stáda kopytníků, od ikonického přímorožce jihoafrického (oryx) přes antilopy travní a skákavé, buvolce stepní a pakoně až po žirafy síťované v oblasti Mata Mata.

Velmi vzácným „úlovkem“ je setkání s luskounem stepním. Velká rozloha rezervace umožňuje kočovným stádům kopytníků a jejich predátorům udržení vzájemné rovnováhy bez významnějších intervencí ze strany vedení parku. 

Kgalagadi je také rájem dravých ptáků. Z 80 dravců zaznamenaných v Jižní Africe bylo 52 druhů viděno v Kgalagadi! Na každé třetí akácii hlídkují orel okrový a bojovný, běžný je i orlík tmavoprsý, hadilov písař, orlík kejklíř, raroh jižní nebo jestřáb kukačkovitý. A pokud budete dávat pozor u staveb snovačů pospolitých, spatříte i nejmenšího dravce Afriky – sokolíka malého. Milovníci sov pak mají v podvečer šanci narazit na výra bělavého nebo afrického, výrečka bělolícího či afrického a kulíška perlového. 

Tato neobyčejná koncentrace dravců je možná díky velkému výskytu hlodavců všech velikostí, od drobných myší po bércouny. Internetová ptačí databáze Avibase uvádí, že Kgalagadi je domovem pro 272 druhů ptáků, z toho 11 druhů celosvětově ohrožených.

Kempy oplocené i otevřené

Park je vzdálen asi 1 200 km od Johannesburgu. Silnice jsou velmi slušné, ale cesta je to dlouhá. Okolní krajina připomíná spíš jižní Evropu než Afriku, lány kukuřice se střídají s obilím a pastvinami, krajinu křižují sloupy vysokého napětí. Kdo nemá možnost střídání za volantem, přespí někde na půl cesty. Variant je několik, nicméně pokud možno vždy mimo město (bezpečnost především), třeba někde v soukromé lovecké koncesi s ubytováním, jako je např. Red Sands Country Lodge, 15 km západně od Kurumanu. 

Afrika v ryzí podobě. Botswanské tábořiště Polentswa Camp Site. (foto: Martin Mecnarowski ©)

Vstupní brána do parku je v Twee Rivieren, kde je jeden z prvních základních kempů. Další dva jsou Nossob a Mata Mata, kde je příležitost doplnit pohonné hmoty, základní potraviny a vodu. Také se v nich můžete vykoupat a umýt nádobí ve velmi slušných, čistých zařízeních. Tyto kempy jsou oplocené, s bránou, která se otevírá za svítání a zavírá při soumraku.

Další varianty přespání představují Grootkolk, Gharagab, Kalahari Tented Camp, Kielie Krankie, Urikaruus a Bitterpan – místa vybavená chatkami k přespání, která jsou unikátní umístěním a volným prostorem, neoplocená. Získat zde místo je však téměř nemožné, protože kvůli poměrně příznivé ceně jsou všechna místa dlouhé měsíce předem rezervovaná. Poplatek tedy nikoho nebolí, i když z výletu sejde. Nepříjemné jsou pak poloprázdné kempy, které jsou oficiálně „plně rezervované“.

Spaní na střeše auta

Zřejmě nejautentičtějším zážitkem, který může Kgalagadi nabídnout, je kempování na botswanské straně parku. Místa pro kempování (Campsites) jsou betonové čtverce o rozměrech cca 4 × 4 metru, zastíněné dřevěným áčkem. Obvykle je takových plácků čtyři až šest a jsou od sebe vzdálené 50 až 100 metrů, tedy plné soukromí je zachováno. To je vše. Žádný plot! Vše je třeba mít sebou: od vody přes potraviny a kempingové vybavení až po třeba měnič k nabíjení baterií. Pro několik míst je k dispozici společný suchý záchod a někde taky mírně slaná voda z vrtu, kterou můžete spláchnout prach a umýt nádobí. 

Kgalagadi je protkáno štěrkovými a písečnými cestami, auto s pohonem 4×4 je vhodné a do písčitých oblastí nezbytné. Naše Toyota Hilux s vybavením pro kemping v divočině zvládala nástrahy pískových cest bez zaváhání a po odpuštění tlaku v pneumatikách i slušně žehlila africkou roletu. Rozložit střešní stan pro dva je otázkou deseti minut a spaní ve výšce má své výhody, právě proto, že kempovací místa na botswanské straně jsou plně otevřená a zvířata procházejí tábořištěm úplně nepředvídatelně. 

Noc uprostřed divočiny

Specifický ekosystém Kgalagadi nabízí pohled na život přizpůsobený pouštním a polopouštním podmínkám. Rudé duny poprášené žlutě kvetoucím kotvičníkem v kontrastu modré oblohy a se stádem přímorožců nebo hlídkujícím gepardem na vrcholu, smečka lvů na lovu údolím, rodinka koček plavých, křehké antilopy i levhart na čekané. Večer dech beroucí západy slunce a noční divadlo na obloze.

Noc v Kalahari je zážitkem, na který se nezapomíná. Těsně po západu slunce se ještě ozývá hmyz a ptáci, aby s narůstající tmou umlkli a přenechali prostor nočním tvorům. Začínají se ozývat výrečci bělolící, šakali a s východem měsíce i pán planiny – lev jihoafrický (lvi v této oblasti se vyznačují tmavou až černou hřívou a bývali označeni za samostatný poddruh).

Když na obloze vyjde mléčná dráha a okolní vegetaci osvětlují jen mihotavé plameny ohně, stačí se jen tiše kochat. Každý šramot mírně zvedá tlak. Občasná kontrola okolí čelovkou odhalí několik párů očí. Po čase podle velikosti, výšky nad terénem a typu pohybu svítících bodů zkoušíme odhadnout, co se na nás dívá, náš odhad si kontrolujeme až ráno podle stop v písku…

Kgalagadi okem fotografa

Nejedná se o park s hustě koncentrovanou faunou, proto byste měli pobytu zde vyhradit alespoň deset dní. Pokud pobytu věnujete dostatek času, doceníte hodnotu tohoto místa, které je určeno lidem, kteří nemají rádi masivní turistiku. 

Jako v každé divočině, i zde hraje velkou roli štěstí. Některé dny člověk neví, kam se dívat dřív, jindy má pocit, že přes noc vše živé migrovalo jinam. Štěstí se dá nicméně trochu popojít naproti. Neovlivním, co potkáme na cestě, ale můžu si zjistit, kde leží stržený kus a mohlo by se tam něco odehrát. Po nočním dešti nepojedu k napajedlu, ale budu hledat na planinách. Chladné ráno by mohlo rozproudit aktivitu, při celodenní oblačnosti to žádná sláva nebude… 

TIP: Tanzanský park Ruaha: Nejkrásnější divočina v Africe?

Fotografovat se dá celý den, ale ideální světlo je čtyřicet minut po východu a před západem slunce. Otevírací hodiny parku poměrně přesně sledují východ a západ slunce, což je trochu nešťastné řešení. Na hranici dne a noci se totiž objevují převážně zvířata s noční aktivitou, ale to už musíte být v kempu. Návrat je třeba pečlivě plánovat – v případě, že budete mimo kemp v době po zavírací hodině zastaveni rangerem, hrozí nepříjemná pokuta nebo i vykázání z parku.