Pusto na hřebenech: Cesty Slovenským rudohořím

Často opakovaná slova, že poškozené bývají v prvé řadě nepůvodní dřeviny, jsou sice pravdivá, ale vzniklá situace v porostech i její příčiny představují komplexnější problematiku. Podílejí se na ní škodlivé imise, vlivy klimatických změn a často extrémního počasí, aktivace biotických škůdců a jejich přemnožení, stejně jako rozšíření smrku na stanoviště, kam původně nepatřil.

Příběh smrku

Smrkové monokultury tvoří zhruba 17 % slovenských lesů. Jejich vysazování bylo vyvoláno zvýšenou poptávkou po této rychle rostoucí dřevině, a to zejména v devatenáctém a v první polovině dvacátého století. Ve velkém objemu se tak dělo v Čechách i Německu, tento trend neobešel ani území Slovenska. Smrky byly vypěstovány z kvalitního ale nepůvodního semene, což se projevilo v horší odolnosti zejména u starších porostů. Na zdravotním stavu lesů se s přibývající industrializací země začaly projevovat imise z místních i vzdálenějších zdrojů. Od devadesátých let minulého století jsou smrkové porosty stále výrazněji ohrožovány větrnými kalamitami.

Po kalamitě v roce 1996 se ještě podařilo včas zpracovat kalamitní dřevo a zabránit vzniku následné kůrovcové kalamity. Lesníci považují za průlomový rok 2002, kdy se změnil přístup zejména na územích s vyšším stupněm ochrany. Orgány Státní správy ochrany přírody a krajiny přestaly udělovat povolení k zpracování dřeva v některých oblastech, což vytvořilo optimální podmínky pro přemnožení podkorního hmyzu a následně vedlo k zániku již zasažených, ale i okolních porostů. Současný stav smrkových porostů považují odborníci za kritický a podle odhadů lesních inženýrů může do třiceti let na Slovensku ubýt až 415 000 hektarů smrkového lesa.

Pak už nám to bude jedno

Podle odborné literatury mají rozpad smrkových porostů na svědomí dva typy poškození. Primární je ten, který způsobují abiotické faktory, v první řadě vítr a následné přemnožení podkorního hmyzu, který má v oblasti příznivé podmínky pro vícegenerační vývoj, až se postupně stává primárním škůdcem. Jen velmi malé části lesů se týká druhý typ poškození: odumírání a rozpad vysokohorských smrčin v důsledku souběžného vlivu zakyselení půdy, ozonu, klimatických extrémů a vysokého věku porostů.

„Jedna věc je počasí a škůdci, druhou je ekonomický rozměr těžby,“ dozvídám se od jednoho z obyvatel rožňavského okresu, se kterým na toto téma diskutujeme. Nepřeje si však být jmenován. „Ochránci i lesníci jsou za současný stav spoluodpovědní. Když se někde objeví lýkožrouti, vznikne takzvaný kotel. Pokud škůdce v tomto místě nezničíme a dřevní hmotu neodstraníme, kotel se zvětšuje a poškozené budou i stromy v okolí. První rok je ještě dřevo z nich použitelné, vyschnou až později. Proti škůdcům se často zasahuje pozdě nebo vůbec. Těžba v této části Rudohoří přitom probíhá masivním způsobem i s použitím harvestorů, přičemž takový stroj denně vytěží i tři sta kubíků dřeva. A dřevo je zisk. Na okolí je smutný pohled. Lesy zde jistě opět narostou, ale za mnoho desítek let. Nám to už pak bude jedno, krásné bychom je chtěli mít teď!“ dodává sympatický pán, který v lesích nad Rožňavou strávil velkou část života.

Snaha přibrzdit odumírání 

Jak se v praxi proti škůdcům bojuje? Důležité je zpracovat co největší množství zlomů a vývratů předtím, než se začnou rojit kůrovci. Důležitou roli hrají i návnadové kmeny a feromonové lapače lýkožrouta smrkového (Ips typographus), lýkožrouta lesklého (Pityogenes chalcographus) a dřevokaza čárkovaného (Trypodendron lineatum). V případě dřevokaza čárkovaného je třeba umístit lapače již v březnu. Na řadu přichází vícenásobné ošetřování leteckým postřikem – čtyři až pět týdnů před výletem první generace kůrovců a následně po výletu druhé generace, čili čtyři až pět týdnů od vrcholu rojení. Během aplikace i krátce po ní je oblast turistům uzavřena, následující měsíc vždy platí zákaz sběru lesních plodů.

Jako by problémů s lesy v Slovenském rudohoří nebylo dost, v posledních letech k nim přibyly i lesní požáry. Leteckou techniku, kterou v těchto případech bylo nutné využít v zájmu rychlé lokalizace požáru, lze nad lesy spatřit i v jiných souvislostech – při již zmíněných postřicích proti kůrovci, vápnění a hnojení. Úkolem posledních dvou činností je kompenzovat vliv kyselých složek ovzduší na lesní půdy, zpomalit jejich další ochuzování o živiny a vyrovnat nedostatky vápníku a hořčíku ve výživě dřevin. 

Ani takové zásahy ovšem nejsou všemocné. Někteří odborníci upozorňují, že na základě současných poznatků nelze považovat velkoplošné vápnění, hnojení, nebo aplikaci biologicky aktivních látek za univerzální opatření, které by dokázalo utlumit, nebo dokonce zastavit novodobé odumírání smrčin.

Výhled do budoucnosti

Okřídlenou větu, podle které si „příroda sama pořadí“, lze z úst ekologů slyšet často. V takovém případě však přichází na mysl i jiné přísloví, podle kterého „všechno bude, jen my nebudeme“. Bez ohledu na nejrůznější prognózy vývoje je zřejmé, že obnově lesů a jejich přechodu k (odolnějšímu) smíšenému složení v oblastech, kde dnes nejsou původní porosty, je potřeba dopomoci. 

TIP: Poklady moravskoslezského pohoří: Beskydy, pohoří bez hranic

Jen tak lze slovenské hory zachovat zelené i v následujících obdobích, která stále viditelněji přinášejí klimatické změny. O jejich globálních příčinách zde není třeba diskutovat – chování lidstva potřebuje výraznou změnu. Jen tak se v hlubokých zelených údolích a na hřebenech budeme moci setkávat i v budoucnosti.