Průšvihy tajných služeb: Prvotní hřích americké CIA

Když se řekne „tajná služba“, představíme si agenty s ostře řezanými rysy a perfektně padnoucími obleky – členy organizace, jejíž moc je podle knih či filmů takřka neomezená, zdroje nekonečné a jež má spojence v každém koutě společnosti. Pravda je taková, že tajné služby mají sice zásadní moc i v reálném životě, zároveň však jejich členové – ať už šéfové, či technici instalující „štěnice“ – občas omylem způsobí katastrofy s fatálními následky. Například CIA se dokonce zrodila z úmyslu neopakovat chyby předešlých tajných služeb. 

Varování před válkou

Psal se rok 1941 a japonské stíhačky zaútočily na havajský přístav Pearl Harbor: Americké námořnictvo tehdy zastihly zcela nepřipravené a nálet nakonec donutil „nerozhodné“ Spojené státy, aby se zapojily do bitev druhé světové války. 

Útok si vyžádal přes dva tisíce amerických životů; přesto nemusel být zdaleka tak ničivý, kdyby nedošlo k rozkolu vládních agentur. Američané totiž dávno před náletem prolomili japonské šifrování, a diplomatický atašé na Jávě dokonce o blížícím se útoku informoval Washington. Ani varování týden předem však nezabránilo katastrofě, protože vládní oddělení, jež měla na starosti sběr informací o nepříteli a jejich předávání armádě, mezi sebou místo komunikace soupeřila. V důsledku tak selhala a jejich chyba byla vykoupena krví. 

CIA vznikla v roce 1947 v rámci budování státní bezpečnosti a posléze prohlásila, že tehdejší vládní organizace nedokázaly odfiltrovat „informační šum“. Podle jejího vedení bylo navíc potřeba založit centralizovanou zpravodajskou službu, v jejíchž odděleních by nevázla komunikace, a podobné katastrofy by se proto neopakovaly. Nicméně právě CIA si napříč 20. stoletím musela opakovaně sypat popel na hlavu. 

CIA a zátoka Sviní

Poprvé k tomu došlo již v roce 1961, kdy měla tajná služba prsty v tzv. invazi do zátoky Sviní: Kubánští exulanti tehdy pod vedením CIA napadli rodný ostrov ve snaze svrhnout diktátora Fidela Castra a nahradit komunistický režim demokracií. Měli k dispozici zkušenosti z praxe: V roce 1954 se například podařilo odstranit komunisty v Guatemale. 

Mise však byla od počátku problematická. Čerstvě zvolený prezident John F. Kennedy chtěl zapojení USA za každou cenu utajit a vše mělo vypadat jako interní kubánský konflikt. CIA proto vycvičila 1 400 mužů, kteří museli z Kuby uprchnout po Castrově revoluci. Tato exulantská brigáda ovšem nebyla dostatečně silná, aby režim svrhla sama – služba počítala s všelidovým povstáním. Nicméně naprosto neodhadla náladu v zemi ani diktátorovu popularitu: Jak se později ukázalo, propagandistická kampaň se zcela minula účinkem a k žádnému povstání nedošlo.  

CIA navíc musela na Kennedyho příkaz přesunout nástupní bod invaze z poměrně zalidněných oblastí do pusté a bažinaté zátoky Sviní. I kdyby se náhodou chtěl někdo k povstalcům připojit, neměl jak. Zato Castro na místo pravidelně jezdil rybařit a každý kousek pláže znal jako své boty. 

Mezinárodní ostuda 

Celý plán nakonec pohřbila neschopnost CIA udržet exilové bojovníky stranou vnějšího světa během jejich výcviku v Guatemale. Neopatrné povídání v hospodách zapříčinilo, že se informace o chystané invazi brzy dostaly ke Castrovým uším, takže se žádné překvapení nekonalo. 

Nic se nevyvíjelo dobře. Bombardování kubánských letišť se nezdařilo, a protože kvůli změně plánu nikdo místo vylodění pořádně neprozkoumal, několik výsadkových lodí narazilo na skalnaté dno a potopilo se. Zbylé jednotky sice dorazily a zabraly území na pobřeží, ale během tří dnů byly vytlačeny zpět k plážím. Plavidla, jež měla invazním silám doručit léky a vybavení, potopilo kubánské letectvo. Kennedy, tváří v tvář neúspěchům a mezinárodnímu tlaku, jakoukoliv podporu exulantům zastavil. 

Invaze nakonec Spojeným státům a konkrétně americkému prezidentovi vynesla celosvětovou ostudu. Castrova popularita ještě vzrostla a stal se národním hrdinou. Akce také posílila vztahy Kuby a Sovětského svazu – a odtud už zbýval jen krok ke karibské krizi. 

Prezidentovo zklamání

Nebylo to poprvé, ale bohužel ani naposledy, co CIA Kennedyho zklamala. V dalším skandálu však figurovala po boku Federálního úřadu pro vyšetřování neboli FBI a Tajné služby Spojených států amerických (USSS), která má na starosti bezpečí prezidenta. Řeč je samozřejmě o atentátu, jenž se odehrál 22. listopadu 1963 v texaském Dallasu. Útok se zapsal do historie řadou hluchých míst ve vyšetřování a podivných nehod – v čele se zavražděním atentátníka Leeho Harveyho Oswalda. 

Podle tvrzení bývalého člena USSS Abrahama Boldena se agentuře doneslo, že prezidenta hodlá zabít čtyřčlenný tým útočníků již během návštěvy Chicaga. Tehdy ještě byla reakce bezpečnostních složek adekvátní a z cesty do města sešlo. Posléze však vázla komunikace mezi různými odděleními Tajné služby, a informace o akutní hrozbě se tak do Dallasu nedostala. 

Ulice ohňostrojů

FBI byla přitom údajně ohledně blížícího se atentátu „varována“: Majitel dallaského nočního klubu Jack Ruby prý jednomu z jejích informátorů zavolal a zeptal se jej, jestli se chce jít podívat na ohňostroj. Když pak spolu stáli na rohu ulice nedaleko projíždějícího prezidenta, ozvaly se výstřely. Ruby se v tentýž okamžik sebral a beze slova zmizel. O dva dny později se objevil v garážích dallaské policejní stanice, kudy vedli k transportu Oswalda, a střelil jej do břicha. Atentátník zemřel, aniž by vyjevil pozadí útoku, zatímco Ruby později ve vězení podlehl rakovině plic. 

TIP: Bizarní projekt americké CIA: Panenka bin Ládina měnící se v démona

V případu je však daleko víc pomyslných děr: Pověsti tajných služeb jistě neprospělo ani tvrzení, že agenti určení k doprovodu prezidenta flámovali až do rána a o to laxnější pak byli při výkonu služby.