Proč jsme tak naštvaní? Jak ovlivňují naše chování sociální média?
Rozhořčení se v 21. století stalo emocí, kterou hrdě vystavujeme na odiv. Každý na Twitteru je neustále připraven zaútočit na kohokoliv, kdo s ním ideologicky nesouzní. Může se přitom jednat o vyhrocený brexit, nebo třeba nasdílenou fotografii známého politika, a okamžitě se vyrojí naštvaní jedinci s potřebou komentovat. Vztek se proměnil v cosi vznešeného a lidé si ho připínají na hruď jako metál.
Nezáleží, na které straně barikády stojíte. Rozhořčení a prosté hladovění po krvi – bez sebemenšího soucitu s někým, kdo ve 280 znacích udělal chybu – dnes představuje znepokojivý fenomén (přičemž kontextu příspěvku se obvykle věnuje pouze malá pozornost). Každý, kdo sedí v autobuse s chytrým telefonem v ruce, má moc šikanovat, zneužívat, ponižovat a shazovat. Otázkou zůstává, zda zmíněný vztek a agrese neprosakují skrz monitory do skutečného života lidí z masa a kostí. Nebo snad, což je ještě děsivější, odrážejí on-line platformy jen to, co už v nás dávno bylo?
Hněv jako ctnost
Není možné vědecky přesně změřit, zda jsme opravdu čím dál naštvanější, nebo vztek jen víc ventilujeme veřejně. Společnost Gallup se přesto na základě 151 tisíc rozhovorů s lidmi ze 140 zemí pokusila zpracovat zprávu o globálních emocích. Od zahájení analýzy v roce 2016 počet respondentů pociťujících vztek narůstal a v celosvětovém průměru dosahuje 22 %, přičemž v konfliktních či válečných zónách jde až o dvojnásobek – například o 43 % v Palestině a 44 % v Iráku.
Podle psychoterapeuta Aarona Balicka se vztek v éře internetu šíří populací snáz a rychleji. Kupříkladu útoky na zaměstnance londýnské veřejné dopravy vzrostly za poslední tři roky o čtvrtinu, z 505 případů na 628. Loňská zpráva o motorismu firmy RAC uvádí, že se tři z deseti řidičů stali v předchozím roce svědky fyzického napadení na silnici a že se za uplynulých dvanáct měsíců zdvojnásobil počet těch, kdo se nejvíc obávají agresivního chování ostatních šoférů.
Až donedávna se mezi vztek a nedostatek sebeovládání kladlo rovnítko. Většina lidí se snažila držet své negativní emoce pod pokličkou, jako by spravedlivý hněv představoval jen božskou výsadu. Podle historičky Barbary H. Rosenweinové se vztek v poslední době natolik rozšířil a zobecněl, že se proměnil v novou ctnost. Na impulzech přitom nezáleží: Ať už jde o feminismus, ekologický aktivismus, či brexit, vyjadřovat rozhořčení nad různými tématy dnes vypadá odvážně a ušlechtile, jako jistá forma morální převahy. Je však takové chování přínosné?
Silná emoce
„Agresivní projevy jdou ruku v ruce s obrovskými ekonomickými náklady,“ popisuje psycholožka Nadja Heymová z Nottingham Trent University, jež se specializuje na individuální rozdíly, psychopatologii a asociální chování. „Agrese má velký dopad na vztahy, pracovní výkon, duševní zdraví i zdraví obecně.“ I když se nemůžeme vzteku vyhnout úplně, nesmíme dopustit, aby tvořil trvalou součást našich životů. Mezi běžným naštváním a extrémně hrubým chováním či zneužíváním totiž vede jen tenká hranice.
TIP: Jsem masový vrah a léčím se: Jak nádory na mozku ovlivňují chování
„Určitě je důležité hněv do jisté míry ventilovat,“ objasňuje Heymová, ale záleží na tom, jak často a intenzivně jej vyjadřujeme i jak dlouho trvá. Tento instinkt významný pro přežití se spouští při provokaci, frustraci či ohrožení a patří k základní lidské reakci „bojuj, nebo uteč“. Podle Heymové „jde o silnou emoci, která nás může fyzicky zmobilizovat a dodat nám energii“.
Vztek plodí vztek
Srdce tluče jako zběsilé, adrenalin stoupá a zrak halí rudá mlha. Aby mozek kontroloval popsané zvířecí pudy, jež souvisejí s jeho částí zvanou amygdala, zapojí se tzv. orbitofrontální kortex. Zmíněná oblast našeho klíčového orgánu zpracovává emoce a hraje zásadní roli v sebeovládání, přední laloky pak pocity monitorují a usměrňují. Uvedený systém však může být poškozený: Někdy je na vině genetika, ale mnohdy stojí na počátku špatný příklad, který vidí třeba děti v rodinách s domácím násilím.
„S rozzlobením přicházejí tyto nepříjemné kardiovaskulární projevy, jež mohou negativní emoce ještě podpořit, a my cítíme, že se jich musíme zbavit,“ líčí Heymová. Dostat ze sebe všechno ven jediným výbuchem nám může ulevit, ale čím častěji to děláme, tím častěji si úlevu spojujeme právě s explozemi vzteku – což může vést k bezmyšlenkovitému zuření, které produkuje pouze další a další hněv. „Dopustíme-li, aby nás vztek ovládal […], poneseme v sobě negativní emoci, jež může časem zesílit,“ uzavírá Heymová.
V bezpečí anonymity
Nepřetržitý přístup k sociálním sítím a zpravodajství znamená, že naše hranice, identita i hodnoty mohou čelit ohrožení, kdykoliv se podíváme na telefon. „Dalo by se říct, že jsou lidé chronicky nervózní,“ uvádí Balick a přirovnává naše zužující se meze tolerance k situaci za volantem: „Když jste vystresovaní a někdo před vámi prudce zabrzdí, nejspíš na něj zakřičíte z okénka. Ovšem přihodí-li se něco podobného ve chvíli, kdy jste relativně v klidu, nijak zvlášť se vás to nedotkne.“ Ti, kdo jsou vystaveni zlobě sociálních médií, mají tendenci svůj vztek také vypouštět.
Balick má zvláštní zájem právě o sociální média, zabývá se psychoanalýzou on-line chování a dané téma zpracoval i v knize The Psychodynamics of Social Networking neboli „psychodynamika sociálních sítí“. Podle něj má na záplavu vzteku v prostředí internetu velký vliv jeho anonymita a možnost zakládat na sítích falešné profily. „Máte-li takový účet, dáte svému hněvu průchod mnohem pravděpodobněji,“ objasňuje. Je to stejné, jako když v relativní anonymitě a bezpečí sedíme v autě, což může vést k překvapivě nevhodnému chování.
Výhoda skupiny
Sílu anonymity dokázal už v roce 1970 slavný experiment Philipa Zimbarda, nyní emeritního profesora psychologie na Stanford University: Studentky měly spolužákům uštědřovat elektrické šoky, přičemž identitu některých „mučitelek“ skrývaly kapuce a tma. Není těžké uhodnout, která ze skupin rozdala dvakrát víc šoků než ta druhá.
Profesor psychologie Ed Diener umožnil pro změnu v roce 1976 celkem 1 300 dětem krást v rámci koledování o Halloweenu sladkosti a peníze. Mnohem víc si přitom nepoctivě přivlastnili malí účastníci pokusu v kostýmu, jenž je nedovoloval poznat. Děti rovněž kradly víc, pokud byly ve skupině, a nikoliv samy. I podle Heymové projevují lidé ve skupině svůj vztek a agresivitu častěji. „Cítí se méně identifikovatelní, jsou sebevědomější a pronikají do našeho osobního prostoru,“ vysvětluje vědkyně.
Efekt sněhové koule
Nakažlivá zloba „davů“ na Twitteru má až děsivou sílu: Stačí jeden odsuzující status či tweet, který někdo další bez dovolení nasdílí, načež se rychle rozšíří – a během několika dní je z autora příspěvku vyvrhel, jenž přijde o práci a čelí třeba i výhružkám smrtí, zatímco se rozzlobení uživatelé se spravedlivým zadostiučiněním radují.
Vypustíte-li naštvaný tweet, který dostane hodně lajků a další ho sdílejí, může to ještě víc rozdmýchat váš hněv. Podobná situace však bývá nesmírně vzrušující, a dokonce vám může natolik zvednout náladu, že vztek vystřídá spokojenost.
Ventilování hněvu
Vznikl tedy Twitter se záměrem šíření vzteku podporovat? „Nevím o žádné takové cílené snaze,“ uvádí Balick, „ale vím, že žhavé emoce zvyšující tep jako vztek či strach a témata typu sexu se šíří rychleji.“ Pokud se pak objevují na sociálních sítích častěji, algoritmy jejich rozšiřování pravděpodobně podpoří.
Uživatelé mohou na Twitteru ventilovat nejrůznější věci, ale podle Balicka není jejich vykřičení v on-line světě právě přínosné. „Lepší je svůj hněv zpracovat,“ objasňuje. Když se například naštvete na někoho, kdo do vás neustále rýpe, a on se následně omluví, jde o jednu z možností, jak zlobu zpracovat. Nebo si o tom, co vás rozzlobilo, můžete promluvit s přítelem či partnerem. Pokud ovšem jen do prázdna zakřičíte „nesnáším, když do mě ostatní rýpou“, podnítíte v okolí pouze jednoduchou odpověď: „Nás to taky štve.“ To vám však se zpracováním hněvu nijak nepomůže.
Jsou sítě zodpovědné?
Je těžké se dobrat závěru, do jaké míry vztek podporují sociální sítě, a jak moc je mezi námi přítomný i bez jejich zprostředkování. Podle Balicka představují často jen trychtýř pro sbírání pocitů, jež v lidech dřímají. Naštvanost na společenskou nerovnost a úplatné politiky či strach o práci – to vše mezi námi existuje.
TIP: Chvilka na vychladnutí: Norové krotí internetové diskutéry
Jenže Twitter, Facebook a podobné platformy v nás také živí předsudky. „Máte na určitou věc názor, a sociální síť vám nabídne v podstatě jen zprávy a příspěvky, které vás v něm dál utvrdí – což obratem vede k větší radikalizaci a uzavírání se do sociální bubliny. A vaše chování to nakonec může ovlivnit i v reálném světě,“ myslí si Balick.
-
Zdroj textu
BBC Science Focus, 100+1 zahraniční zajímavost
-
Zdroj fotografiíShutterstock, Getty Images, Alamy