Příživníci v našich tělech: I paraziti nám dokážou být překvapivě prospěšní

Definice označuje lidské tělo jako veškerou hmotu tvořící člověka, představovanou buňkami, z nichž se skládají tkáně a orgány. Jenže tak jako tělesné schránky takřka všech rostlin, hub a živočichů, je i ta naše vhodným prostředím pro život mnoha jiných organismů: a to nejen miliard prospěšných mikrobů, kteří se v našich útrobách podílejí na zpracovávání potravy, nýbrž i méně sympatické, avšak velmi rozmanité skupiny – parazitů. 

Naše tělo může poskytovat domov asi třem stovkám různých druhů parazitických červů a přibližně třetina lidí si nějakého takového pocestného v sobě nese, často i nevědomky. Připočítáme-li ostatní parazitické skupiny, s nějakým „příživníkem“ se za život setká takřka každý. Zanedbatelná není ani jejich biologická rozmanitost: Podle některých odhadů představují až polovinu všech druhů na Zemi, jinými slovy na každý neparazitický druh připadá v průměru jeden cizopasný!

Závody ve zbrojení

Co se skrývá za nesmírnou rozmanitostí parazitů? Do značné míry za to mohou miliony let evoluce a její odvěké „závody ve zbrojení“. Jelikož je soužití cizopasníka s hostitelem pro druhého z nich už z definice nevýhodné a pro prvního životně důležité, nezůstává ani jeden pasivním přihlížejícím. Hostitel se musí vetřelci bránit a ten zas hledá nové cesty, jak obranu prolomit. Jakmile uspěje, musí hostitel najít nový způsob ochrany, přičemž se popsaný cyklus stále opakuje. 

Parazit tak dokáže jako hostitele využít jen určité rozmezí druhů. Nakonec mnohdy zvládne úspěšně cizopasit pouze na několika příbuzných hostitelích, nebo dokonce na jediném druhu. Parazitologové však upozorňují, že má uvedená situace i jisté neradostné důsledky. Pokud totiž nějaký hostitelský druh vymře, znamená to, že z planety zmizejí i paraziti, kteří na něm přímo závisejí. Vymírání probíhající v posledních letech se tudíž vlastně odehrává rychleji, než jsme se domnívali. Nicméně vztahy mezi cizopasníky a hostiteli mohou být ještě komplikovanější.

Nelehký úděl cizopasníka

Jejich vzájemné soužití se postupem času proměňuje. Setkání živočicha se zcela novým parazitem, který dokáže prolomit jeho obranu, může mít devastující následky a vést k rychlé smrti hostitele. Fatální dopad to má ovšem také na parazita: Na kom bude cizopasit, když si vlastní vinou zničí spižírnu? Nedokáže tak dokončit svůj životní cyklus, rozmnožit se uvnitř hostitele na potřebnou úroveň a přenést se na dalšího. Uvedené faktory snižují jeho reprodukční úspěch. 

Alespoň v určitých případech by tak mělo být v jeho zájmu potlačení vlastní schopnosti vyvolat u hostitele infekci či jiné poškození, které vedou ke smrti – odborně mluvíme o tzv. virulenci. Vědci se domnívali, že čím déle se parazit na hostitele adaptuje, tím nižší je jeho virulence. Daná teorie dlouho zůstávala jedním ze základních kamenů parazitologie, v posledních desetiletích se však ukazuje, že zřejmě neprávem: Existuje totiž až příliš mnoho výjimek. 

Ze spojence nepřítelem

K příkladům patří třeba nárůst virulence jednoho druhu zimniček, prvoků známých coby původci malárie. Kdysi se tento druh původně napadající opice používal v boji se syfilidou, a objevitelé léčebné metody dokonce získali Nobelovu cenu. Jeho schopnost vyvolat malárii u člověka byla totiž velmi nízká a u pacienta podnítilo jeho nasazení pouze horečky, které zničily původce syfilidy. Žádné další nepříznivé následky se u nemocného neprojevily. 

Zřejmě v důsledku adaptace na obranu hostitele se však virulence dané zimničky postupně radikálně zvýšila a dnes je na stejné úrovni jako virulence nejhoršího z lidských druhů zimniček. Příčina tkví patrně v tom, že se prvoci používaní pro očkování zpočátku v krvi hostitele množili relativně pomalu. A jelikož míra škodlivých projevů často přímo souvisí s rychlostí reprodukce parazita, byla virulence nízká. Postupně se však parazitické zimničky zvládaly množit čím dál rychleji a jejich schopnost způsobit infekci rostla.

Složité vztahy

Spojení mezi schopností vyvolat infekci a dobou soužití parazita a hostitele je tak patrně mnohem spletitější, než se usuzovalo. Závisí na celé řadě biologických, ekologických a evolučních faktorů, mimo jiné na způsobu přenosu či velikosti populace hostitele. V případech, kdy se parazit šíří kontaktem mezi zdravými a nakaženými jedinci, by mohla platit původní představa: Rychlé množení (a tedy vysoká virulence) cizopasníka snižuje jeho šanci na další přenos, zvlášť pokud je populace oběti řídce rozprostřená a hostitel zemře dřív, než se parazit dokáže přesunout dál. 

Pokud se však cizopasník rozšiřuje pomocí prostředníka, například komára, může jeho virulence zůstat vražedně vysoká, a přesto se bude šířit. Do výsledného mixu se může přidat ještě mutace vetřelců nebo tzv. superinfekce – když se již nakažený hostitel dostane do spárů dalšího parazita. 

Jako pokusní králíci

Nákaza některými cizopasníky může být přitom mnohem mírnější, bezpříznaková, nebo dokonce prospěšná, což vedle pacientů na vlastní kůži poznali i mnozí parazitologové. K průkopníkům na poli využívání sebe sama coby pokusného králíka patřil americký lékař Claude H. Barlow. Dobrovolně například pozřel několik desítek dospělých motolic Fasciolopsis buski, které získal ze stolice nakaženého pacienta. Zanedlouho našel ve vlastních exkrementech vajíčka motolice, a prokázal tak možný přenos dospělého stadia z člověka na člověka.

Podobný experiment s týmž výsledkem provedl s larvami zmíněného cizopasníka. V Barlowových stopách se později vydala řada badatelů a nadšených parazitologů, kteří chtěli předmět svého studia vyzkoušet na vlastní kůži, potažmo na vlastní vnitřnosti. Například i český lékař Jaroslav Štěrba pozřel v roce 1976 vajíčka tasemnice bezbranné. Ta pak v jeho těle zdárně rostla a v době vypuzení dosahovala úctyhodných šesti metrů. 

Zajímavé byly zprávy vědce o průběhu nákazy, ať už šlo o zvýšenou chuť k jídlu, která se dostavila asi po čtyřech měsících od uhnízdění tasemnice, nebo o vypuzování jednotlivých článků. Většinou sice vycházely se stolicí, ale někdy prý i samovolně v noci. Výrazný dopad měla údajně na parazita konzumace většího množství tvrdého alkoholu, po němž se spolu se stolicí vylučovaly soubory článků dlouhé až několik desítek centimetrů.

Vítaný host

Samoinfekce parazitickými červy jsou podle všeho běžné i dnes, přičemž nejoblíbenější je mezi parazitology zřejmě škulovec široký. O své zkušenosti s tímto červem nedávno referoval ředitel Parazitologického ústavu Akademie věd Julius Lukeš, který však nepozoroval, že by měla nákaza nějaké zásadně negativní zdravotní důsledky – naopak. „V západních zemích už jde o schválenou léčbu pro některé choroby, a o žádné sci-fi. Podařilo se prokázat pozitivní efekt určitých červů na Crohnovu chorobu a střevní záněty,“ uvedl Lukeš pro českobudějovický Deník.

Právě díky podobným odvážným dobrovolníkům se v posledních letech ukazuje, že se někteří parazitičtí červi mohou uplatnit při léčbě střevních autoimunitních onemocnění – a snad i v případě rakoviny, jak už v 90. letech při experimentech se svalovci ukázal ruský výzkumník Vasilij Britov. Jeho patentovaná metoda ovšem dosud neprošla žádnými klinickými testy.

Pokusy se samoinfekcí prodělala i škrkavka dětská, parazit s pozoruhodným životním cyklem. Po vylíhnutí totiž putuje ze střeva do krevního či lymfatického oběhu, jater, plic a přes trávicí soustavu se vrací do střev, kde se konečně usadí. Ruští vědci sami na sobě prokázali, že vajíčka cizopasného červa, kterým je nakažena asi miliarda lidí, zůstávají infekční i po mnoha letech, jež stráví paraziti v půdě.

Paraziti, evoluce a budoucnost

I když nám cizopasníci mohou připadat vlastně skoro zbyteční, opak je pravdou. Zdá se totiž, že se výrazně podíleli na evoluci života: Podle jedné z hypotéz mohou za existenci pohlavního rozmnožování, které je dnes u mnohobuněčných organismů téměř všudypřítomné. Příčina tkví opět v již zmíněných závodech ve zbrojení, v nichž má parazit díky miniaturním rozměrům či rychlosti množení značnou výhodu a hostiteli se přizpůsobuje daleko rychleji než on jemu. 

Je možné, že aby hostitel danou nevýhodu alespoň částečně vykompenzoval, uchýlil se k pohlavnímu rozmnožování, díky němuž se potomci geneticky liší od každého z rodičů – na rozdíl od buněčného dělení, kdy je nový jedinec jejich pouhou kopií. Pak je tudíž možné, že se vzhledem k poněkud rozdílným, zejména imunitním vlastnostem nestane další generace pro parazita tak snadnou kořistí.

TIP: Nebezpeční a přesto krásní: Jak vypadají paraziti pod mikroskopem

Zajímavou otázkou zůstává, kdy se k nám současní paraziti připojili. Zdá se, že například tasemnice se ve střevech člověka zabydlela před několika miliony let, když se uchýlil k pravidelné konzumaci masa. Vši se zas mohly vyvinout v době, kdy se naši předci začali oblékat. Mnozí lidští paraziti se zřejmě objevili v souvislosti s rozvojem zemědělství, kdy se ujal usedlý způsob života, hustota populace vzrostla a člověk byl v bližším kontaktu s hospodářskými i jinými zvířaty (třeba s hlodavci), jež se stala zdrojem nových parazitů.

Aktuálně zaznívá rovněž palčivá otázka, jak se do rozšíření cizopasníků – nejen těch lidských – promítne globální změna klimatu. Přestože mnozí pro nás stále představují víceméně exotické tvory, nelze vyloučit, že se s postupným oteplováním někteří z nich, potažmo jejich přenašeči usadí i na našem území.