Příroda chytá druhý dech: Život ze sopečného popela sopky St. Helens

Že se schyluje k erupci, tušili všichni – probuzená sopka St. Helens v Kaskádovém pohoří na severozápadě USA už dva měsíce chrlila popel a páru. Ale že dojde k výbuchu tak gigantického rozsahu, to čekal asi málokdo. 

Ve jménu barona St. Helens

Hora St. Helens je jednou z asi tuctu sopek Kaskádového pohoří, které se táhne rovnoběžně s tichomořským pobřežím jižní Kanady, prochází americkými státy Washington a Oregon a pokračuje až do severní Kalifornie. Kaskádové pohoří vzniklo v důsledku pohybů desek tvořících kůru a část svrchního pláště naší planety. Poměrně malá tektonická deska zvaná Juan de Fuca se rychlostí dvou až tří centimetrů ročně podsouvá pod západní okraj desky severoamerické. V hloubce kolem 200 metrů se horniny taví a žhavé magma pak stoupá a proráží na zemský povrch. 

Indiáni horu, která prokazatelně byla aktivní i v minulém století, odedávna nazývali Dýmající vrch. Za své nynější jméno ale vděčí objeviteli Georgi Vancouverovi, který ji roku 1792 pokřtil podle svého přítele Alleyna Fitzherberta, barona St. Helens. Ten však vulkán v životě nespatřil. 

Exploze mnoha Hirošim 

Až do 18. května 1980, osmi hodin třiceti dvou minut místního času, se tu do nedohledna zelenaly husté jedlové lesy a modrala se jezera. Od té doby se však návštěvníkovi otevírá pohled jen na šedohnědou pustinu, z níž se nápadně vypíná hora, odkud onoho jasného nedělního rána přišla katastrofa.

St. Helens byla podle mnoha názorů nejkrásnější horou Kaskádového pohoří. Její sněhem pokrytý kužel se tyčil nad hustě zalesněným údolím a severně od ní se třpytila hladina křišťálově čistého jezera. V květnu 1980 si magma začalo razit cestu ke kráteru. Mohutné zemětřesení způsobilo sesuv severní stěny do údolí. Tím se uvolnil obrovský vnitřní tlak a došlo k erupci. Počáteční výbuch zničil téměř 600 čtverečních kilometrů lesa – za pouhých 8 minut.

Erupce pak pokračovala až do večera, přičemž uvolněná energie odpovídala výbuchu 20 000 hirošimských bomb. V průběhu prvních devíti hodin jednoduše zmizela čtvrtina vrcholu a celý střed kráteru. Hluboké údolí bylo zasypáno, na dno jezera klesla 76 metrů silná vrstva usazenin. Řeku, která předtím odváděla vody ze severní a severozápadní strany, pochoval nános silný 46 metrů. Celá kouzelná horská oblast se během devíti hodin změnila v ohavnou pustinu.

Tak to nevypadá ani na Měsíci

Erupce vyhodila do povětří 438 metrů silnou vrstvu horniny a po symetrickém vrcholu zůstal jen kráter ve tvaru podkovy. Poryv horkého vzduchu o rychlosti 480 km za hodinu srovnal se zemí okolní lesy. Oblak popela se za čtvrt hodiny zvedl do výšky téměř 27 kilometrů a během 15 dní obletěl celou zeměkouli. 

Podle údajů americké geologické observatoře bylo během jediného výbuchu z tělesa sopky rozmetáno 2,8 miliardy m³ horniny. Za jediný den se do atmosféry dostalo 520 milionů tun popílku. „Smrt je všude“, hlásily tenkrát noviny Oregonian, „Živí nejsou vítáni.“ „Říkali mi, že to vypadá jako měsíční krajina. Ale měsíční krajina je proti tomuhle golfové hřiště,“ prohlásil zase americký prezident Jimmy Carter poté, co se ve vrtulníku proletěl nad místem katastrofy… 

Sežehnuti dechem hory

Snad nejlépe se dá celý zpustošený kraj přehlédnout z vyhlídky Windy Ridge. Je to opravdu působivý pohled. Když sledujeme daleké okolí, představujeme si, jak se tenkrát odtrhl celý severní bok sopky, jak po svazích prýštily potoky bahna, jak pršelo kamení a popel a z kráteru se valila žhavá lavina. Nejhorší ovšem byla tlaková vlna po explozi, která jako orkán smetla vše, co jí stálo v cestě. Windy Ridge je od hory St. Helens vzdálena šest kilometrů. Tady by byl tehdy nikdo nepřežil – stačí pohlédnout na bizarně rozštěpené pahýly stromů, jediné co zbylo z lesa. Mohutné ulámané kmeny odnesla smršť daleko odtud, jezera jsou jich dodnes plná.

Podle odhadu odborníků musel vichr horký 300 °C řádit rychlostí až 1 000 kilometrů za hodinu. Ještě ve vzdálenosti 20 kilometrů umírali lidé zasažení vřícím dechem sopky. Výbuch usmrtil 57 lidí, ale samozřejmě i množství zvířat, ptáků, ryb a rostlin. Úředníci amerického ministerstva zemědělství zveřejnili seznam uhynulých zvířat, na němž nalezneme i následující údaje: 5 000 kusů vysoké zvěře, 1 500 jelenů wapiti, 200 černých medvědů, 1 400 kojotů, 11 000 zajíců a 15 pum. Na území o rozloze 600 km² byla zničena veškerá vegetace a přibližně 10 milionů stromů. 

Život i pod nánosem popela

Vědci zprvu pokládali zničenou oblast, která byla roku 1982 z velké části vyhlášena za národní vulkanickou památku, za sterilní a zcela bez života. Ekoložka Virginia Dale byla mezi prvními, kdo s ostatními ekology přistál vrtulníkem ve výbuchem zničeném terénu. „Pamatuji si, jak bizarní bylo jít ven do té krajiny,“ vzpomínala, „Působila absolutně mrtvým dojmem.“ 

Ukázalo se však, že tento závěr platil jen pro bezprostřední okolí hory, kudy protekla láva. Ve vnější zóně se již o několik týdnů později objevili ptáci a uhnízdili se na mrtvých stromech. Badatelé si také brzy povšimli mravenců, kteří se dokázali prohrabat silnou vrstvou popela. V květnu 1980 ještě ležel v Kaskádovém pohoří sníh a mnozí hlodavci proto přežili v norách, kam se uchýlili k zimnímu spánku. Zvláště krysy přispěly k oživení mrtvé krajiny, neboť promísily popel s humusem, a tak vznikla půda bohatá na živiny, na níž se mohly uchytit první rostliny. Na okraji národní vulkanické památky dali soukromí majitelé lesních pozemků vysázet 18 milionů semenáčků stříbrných jedlí a jedlí douglasek. Mladou vegetaci dnes okusují jeleni wapiti, kteří se tu – bez přirozených nepřátel – silně rozmnožili. 

Voda opět živá

Pohroma se nevyhnula ani dvaceti šesti horským jezerům. Velké jezero Spirit Lake při severním úpatí hory bylo úplně zasypáno. Uhynulo na 11 milionů ryb, především pstruhů, které tu vysadily rybářské spolky. 

Stojaté vody pohltily velké množství organického materiálu a první léto po erupci z nich bez ustání stoupaly bubliny metanu uvolňujícího se při rozkladu organických látek bakteriemi. Voda zhnědla, obsah kyslíku v ní poklesl na minimum. Biolog Clifford Dahn z Nového Mexika však tehdy vystoupil s názorem, že bakterie většinu organických látek do tří, čtyř let rozloží. A opravdu už před pětadvaceti lety složení odpovídalo chemickému a fyzikálnímu složení jezerní vody ze zimy 1979 až 1980, tedy před erupcí. V řekách, které se znovu vyhloubily v bahnitých nánosech koryta, již byli pozorováni lososi. 

Stalo se nepředvídané

Život se tedy postupně vrátil v plné síle. Tři roky po erupci bylo jen jedno procento zkoumané plochy pokryto rostlinami. Čtrnáct let po erupci už šlo o 38 % a po dvaceti letech rostlinná pokrývka tvořila už zhruba 66 % povrchu. Dnes je kolem sopky stále spousta poušti podobných míst, přesto se ale valná část rostlinných i živočišných druhů, která v okolí hory St. Helens žila před výbuchem, vrátila. A některé z nich, jako třeba jeleni wapiti, tu teď žijí v počtu, jenž zdaleka převyšuje populaci před rokem 1980.

Tam, kde lavina kdysi všechno zničila, napočítala dnes ekoložka Virginia Dale více než 150 druhů květin, keřů a stromů s tím, že každý rok se tu průměrně uchytí deset druhů nových rostlin. Také zdokumentovala pět jehličnatých druhů, včetně jedlovce západního a jedle stříbrné, které by tu vlastně vůbec neměly být; podle standardní ekologické teorie by totiž tyto stromy měly vyrůst až po generacích ostatních rostlin, které by zlepšily půdu a obstaraly stín. „Hora St. Helens je obdivuhodným místem přirozené obnovy,“ prohlásil biolog Peter Franzen, propagující tzv disturbance ecology, vědní disciplínu zkoumající narušené životní prostředí, „Mnohé poznatky z této ideální laboratoře lze uplatnit i při nápravě ran, které přírodě zasadilo samo lidstvo.“

TIP: Fotograf sopek Patrick Koster má rád horkou půdu pod nohama

Erupce a následná ekologická katastrofa znamenala tedy pro vědecký svět i určitý přínos. Zničená krajina kolem sopky se stala studijním prostorem přirozené obnovy zničeného ekosystému. Bylo tak zjištěno, že život se může uchytit i v té nejpustší krajině, a to způsobem, který by žádný z vědců nepředpokládal.