Primatolog Stanislav Lhota o budoucnosti přírody na Borneu: Vzácné druhy zmizí

Balikpapan by mohl být určitým zobecněním toho, co se děje na Kalimantanu. Velký přístav, odkud se vyváží petrolej, dřevo, uhlí... Tyhle těžební a výrobní společnosti asi nejsou tak docela místní, že?

Po formální stránce jsou často vedeny jako indonéské společnosti, ale většinou za nimi stojí výrazný zahraniční kapitál. Nejčastěji pak Malajsie a Čína. Ale řada je jich „původem“ také ze Singapuru, Indie, Jižní Koreje, Srí Lanky, Spojených států amerických nebo Kanady.

K tomu, co jejich přítomnost znamená pro přírodu, se ještě dostaneme. Zajímá mne však i to, jestli přinášejí více pracovních příležitostí místním lidem...

Není to tak jednoznačné. Přítomnost nadnárodních společností samozřejmě zvyšuje lokální zaměstnanost a dává lidem práci. Ale je to viděno jen našimi měřítky. A ty, upřímně řečeno, v Indonésii neplatí a jsou dost scestné.

Našli by tedy zdejší lidé stejné pracovní uplatnění, nebo by si mohli vydělat takové peníze, kdyby nebylo těžařských kolosů?

Než se tu ty velké společnosti objevily, živili se zdejší lidé zemědělstvím a rybářstvím. A uživili se poměrně dobře. S příchodem průmyslu se hodně věcí změnilo. Někteří vesničané skutečně získali práci v „našem“ slova smyslu, ale právě tak řada z nich o obživu přišla.

Co se v dříve klidném Balikpapanském zálivu tak najednou změnilo?

Půda je zabírána, řeky znečišťovány – a nejen v důsledku toho tradiční zemědělství a rybolov zaniká. Navíc se sem za vidinou práce stěhuje chudina, tedy lidé z oblastí, kde už tento „příchod civilizace“ proběhl, a kde nyní panuje velká nezaměstnanost a bída. Spousta nově příchozích pak zdejší situaci ještě víc komplikuje, a může dojít k eskalaci řady konfliktů, včetně těch etnických.

Takže příchod nové civilizace je důvodem zániku té staré?

Ano, Balikpapanský záliv je toho dobrým příkladem. V současné době tu expanduje obrovský průmyslový komplex, který ale znečištěním vody způsobil kolaps místního rybářství, a připravil tak o obživu více než tisícovku rodin žijících na pobřeží. Z nich ale ve zmíněném průmyslovém závodu pracují jen čtyři lidé. Zaměstnanost v celé oblasti tabulkově stoupá, ale je to dáno především imigrací z jiných průmyslových oblastí Indonésie. Jenže právě tak roste i míra chudoby zdejších obyvatel, a jejich nespokojenost s životními podmínkami. Není to regionální záležitost, něco podobného se odehrává po celém Kalimantanu.

Zdejší příroda má množství závažných problémů – především kácení lesů, naftaře a samozřejmě plantáže olejných palem. Lze vůbec sestavit žebříček potenciální nebezpečnosti jejich dopadu?

Největším problémem jsou dnes plantáže olejných palem. Kvůli těm se kácí obrovské plochy primárních i sekundárních pralesů hlavně v nížinách, to jest tam, kde se soustřeďuje i nejvíc biodiverzity Bornea. Další v pořadí je také těžba hnědého uhlí, a zakládání velkoplošných plantáží akácií pro papírenský průmysl. Samotná těžba dřeva, ať už legální či ilegální, zůstává velkým problémem hlavně v odlehlejších oblastech Bornea. A to z jednoho prostého důvodu – v dostupnějších lokalitách už bylo všechno cennější dřevo vytěženo.

Kácení dřeva už tedy není největší problém?

Na rozdíl od palmařského, hnědouhelného nebo papírenského byznysu se v případě těžby dřeva většinou jedná o selektivní kácení. Po vytěžení cenných vzrostlých stromů má les možnost, alespoň teoreticky, postupně regenerovat. V praxi k tomu ale obvykle nedochází, protože vytěžené lesy bývají velmi rychle osídleny, vyklučeny, a rozprodány. Často jsou pak předurčeny k přeměně v plantáže. A pak je tu ještě jedna opravdu velká hrozba, kterou představují lesní požáry. Ty jsou sice povšechně považovány za přírodní kalamity, ve skutečnosti ale za jejich původem stojí v převážné většině případů lidé. Důvody jsou různé, obecně ale platí, že riziko požárů vzrůstá s tím, jak do pralesa proniká těžba dřeva, zemědělství a osídlení.

Pojďme k tématu, které jste sám označil jako největší problém – palmový olej. Jak vlastně vypadá celý ten výrobní řetězec, respektive komu z něj plynou zisky?

Velká část peněz odplouvá do zahraničí, hlavně do Malajsie, Číny a Singapuru, ale pochopitelně, že část výdělku v Indonésii zůstává. Problémem je, že vzhledem k nezměrné míře korupce a počtu defraudací se ty peníze rozplynou někde v úrovni horních deseti procent obyvatelstva.

Copak si to místní nedokážou spočítat? Zůstane na Kalimantanu jen zdevastovaná půda a vyčerpaní lidé?

Hrozí to. Indonésané nemají právě sklony k dlouhodobému plánování a při jednáních dávají přednost penězům na ruku. Pokud jim někdo za jejich půdu nabídne pakatel peněz v hotovosti, rádi ji dnes prodají. Navíc příliš důvěřivě věří slibům – často jim někdo ten pakatel nabídne splatit až po první sklizni, tedy zhruba za sedm let. I tak rádi tu nabídku přijmou, jenže to už své peníze sotva uvidí. Odehrává se tu hodně podobných scénářů, a místní nejsou schopni se z nich poučit.

Jakou vlastně mají plantáže dlouhodobou prognózu? Jak dlouho můžou produkovat olej?

Kalimantan má velmi chudé půdy, takže je tu situace ještě o něco horší, než jinde. Palma olejná poskytuje největší výnos mezi sedmým a patnáctým rokem. V té době je to skutečně vysoce produktivní plodina. Výtěžnost na hektar má opravdu asi osmkrát vyšší než naše řepka olejná. Jenže v téhle etapě vyčerpá z půdy veškeré živiny, dokonce i podzemní vodu. Můžete tu vidět, jak vedle velkých plantáží vysychají řeky. Po maximálně osmileté špičkové úrodnosti celková míra produkce klesá, a strom mezi 25 až 30 lety pozvolna odumírá. Tím se zdejší plantáže liší od úrodnější Malajsie, kde se podaří ještě jeden cyklus produkce palmového oleje. Jenže na chudých a už vyčerpaných půdách Kalimantanu to není už možné.

To nezní moc nadějně. Co bude následovat?

To se právě teprve ukáže. Na Kalimantanu jsou palmové plantáže relativní „novinkou“, a jen málokterá plantáž zde dosáhla věku tří desítek let. Po počáteční expanzi plantáží zůstane jen neúrodná step bez jakéhokoliv hospodářského využití, snad jen s výjimkou těžby hnědého uhlí. Ta ale přináší své vlastní ekologické dopady.

Jak se tedy další rozvoj palmových plantáží podepíše na místní biodiverzitě?

Na to je snadná odpověď – prakticky všechny vzácné druhy zvířat a rostlin z míst obsazených plantážemi zmizí. Zůstane tu jen pár druhů – dikobrazi, divoká prasata, jelínci mundžakové. Tu a tam na zemědělsky obhospodařovanou plochu zabloudí sloni nebo orangutani, kteří už nemají možnost hledat obživu jinde. Ti jsou pak hubeni jako škůdci.

Copak tady nefunguje nějaká legislativní ochrana vzácných druhů, tak jako u nás?

Indonéské zákony jsou na první pohled překvapivě mnohem lepší a propracovanější než ty naše. Alespoň pokud jde o ochranu přírody. Problémem je jejich poněkud nešikovná formulace, s níž si umí dobrý právník pohrát a obejít ji. Primární je tu ale nezájem o jakékoliv prosazování práva, tedy zákonů. Jen ve skutečně malém procentu případů tu vůbec dojde k podání žaloby. A jsme zase u korupce, která je v Indonésii opravdu všudypřítomná, skoro každého si tu lze koupit.

Znamená to, že místní obyvatelé o ochraně přírody vůbec nic nevědí?

Není to zase až tak zlé. Zdejší lidé mají slušné povědomí o ochraně přírody a krajiny, řekněme tak na úrovni srovnatelné s Evropany. Jenže veřejné povědomí samo o sobě nestačí, zvlášť pokud chybí politická vůle.

Mají zdejší ikonické druhy nějakou naději na přežití?

Myslím, že ano, ale bohužel ne všechny. Velmi malou naději dávám třeba nosorožcům. Podobně špatně jako oni jsou na tom velké šelmy a také řada primátů. Na druhé straně věřím, že třeba orangutani nebo kahauové nosatí na Borneu přežijí, pokud se podaří stávající situaci zvrátit.

TIP: Orangutani vyhnaní z ráje: Primáti, kteří musejí žít mimo prales

Jak to podle vašich vědomostí vypadá na dalších místech Indonésie, jako je Jáva, Bali a Nová Guinea. Odehrává se tam stejný scénář?

To by bylo úplně jiné povídání. Jáva a Bali se do kritické situace dostaly už v devatenáctém století, když tu Holanďané zavedli intenzivní zemědělství. To s sebou přineslo obrovský populační boom. Problém, který teď Jáva má, je tedy především přelidnění, a z původní přírody tu ve srovnání s Kalimantanem zůstalo jen velmi málo. Probíhá tu sice další odlesňování, ale už pomalejším tempem. Na Papui je proces deforestace oproti Kalimantanu o pár desítek let opožděn, ale vyhlídky do budoucna jsou velmi podobně neradostné.